Otec vlasti v přestrojení za panoše aneb Nebezpečná cesta Karla IV. od Kresčaku do Čech

Karel Lucemburský měl vždy sklony k dobrodružství. Projevilo se to už v mládí při jeho „italské misi“. Otec Jan Lucemburský ho poslal v pouhých 17 letech, aby zabezpečil dobyté italské signorie (městské státy), ale Karel poznal, že při zrádné povaze Italů a vzájemné nevraživosti měst nemá šanci na úspěch. Při tom se naučil žít „vojáckým“ životem plným alkoholu, mladých žen a šílených dobrodružství. Z těch nejzajímavějších vzpomeňme útěk před benátským loupežným komandem, při němž se musel ukrývat v rybářské bárce pod špinavými sítěmi, načež chytrou taktikou přiměl aquilejského patriarchu, aby ho slavnostně přijal a tím se dostal do bezpečí. Byl sice bez peněz a doprovodu, ale správně odhadl situaci, odložil inkognito a vyčkával na patriarchovu reakci.

Podívejme se na události, které předcházely jeho dobrodružné cestě. Karel se roku 1346 stal náhle držitelem dvou královských korun – římské a české. Římská byla důležitější, ale o to nejistější. Jeho soupeřem byl dlouholetý císař (od roku 1328) Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, kdysi přítel jeho otce Jana, ale nyní exkomunikovaný, sebevědomý stařík, který si znepřátelil papeže, většinu arcibiskupů i okolních knížat. Šlo o mocenské ambice císaře vůči církvi a také odvážnou rodovou politiku, při níž bezohledně a často protiprávně získával knížectví na území Svaté říše římské. Sám držel kromě Bavorska ještě Horní Falc a pro syna Ludvíka mladšího získal Braniborsko a nakonec velmi sporně i Tyrolsko.

Myšlenka dosadit proti Ludvíkovi silného protivníka zrála v hlavě papeže Klementa VI. už nějakou dobu. Ambiciózní Karel Lucemburský, tehdy třicetiletý, se mu skvěle hodil do plánu a navíc se s ním dobře znal – kdysi ho sám vychovával na dvoře francouzského krále.

Volba římského krále závisela tehdy na hlasech sedmi kurfiřtů – čili privilegovaných knížat. Byl to král český, vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský a tři arcibiskupové – trevírský, kolínský a mohučský. Získat hlasy duchovních nebyl problém, český král Jan pro svého syna hlasoval samozřejmě také a připojil se i saský vévoda Rudolf. Braniborsko i Falc však byly v rukou Wittelsbachů. A tak byl Karel 11. července 1346 v Rhensu zvolen římským králem pouhými pěti hlasy, což v té době nestačilo. Volba byla platná jen v případě plných sedmi hlasů. Šlo vlastně o zoufalý pokus a Ludvík Bavor ho považoval za tak nicotný, že se mu ani nepokusil zabránit. Karel přesto vsadil na tuto kartu a věřil, že mu přinese úspěch.

Původně měl být korunován už 27. srpna, ale bohužel den předtím proběhla jedna z velkých bitev stoleté války – u Kresčaku. Karel se jí aktivně účastnil na straně Francouzů v čele vlastního oddílu. Na rozdíl od svého otce však stačil dostatečně rychle ustoupit, když poznal, že Angličané uštědří Francouzům drtivou porážku.

V bitvě však zahynul český král Jan se svým slavným zvoláním: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Ve skutečnosti byl slepý a po smrti evidentně toužil. Tak se Karel nečekaně stal i králem českým, ovšem zatím nekorunovaným. V Čechách už nebyl skoro rok a tamní situaci neměl pod kontrolou. Stál tedy před úkolem zajistit si pevně obě získané koruny.

Možná by nejraději odjel do Prahy co nejdříve, ostatně ho tam čekala jeho milovaná žena Blanka z Valois, ale korunovace na římského krále měla přednost. Bohužel obě tradiční města korunovace, Kolín a Cáchy, byly v držení Ludvíkových příznivců a Karlovi brány neotevřely. Čekal tedy v Lucembursku, než jeho přátelé dohodnou nouzovou korunovaci v Bonnu. Uskutečnila se 26. listopadu 1346.

V prosinci jednal Karel ještě v Trevíru se svým příbuzným arcibiskupem Balduinem a pak se konečně mohl odjet do Čech, k nimž byl vázán silným citovým poutem a hlavně z nich hodlal pro příště učinit centrum Římské říše. To však mělo ještě čas, nejdřív si musel vložit na hlavu českou korunu a zajistit své pozice. Zásadní problém spočíval v tom, že mezi Bonnem a Prahou ležela rozsáhlá území Ludvíka Bavora a Wittelsbachů. Projíždět přes ně oficiálně s obvyklým vojenským doprovodem samozřejmě nemohl. A Karel přitom spěchal. Samozřejmě mohl knížectví Wittelsbachů objet, ale vzpomněl si na svá mladá léta a přestrojil se za panoše. Odjel s malou družinou do Prahy a nechal kurfiřty, ať za něj zatím zařizují říšské záležitosti.

Přesné záznamy o jeho cestě se nedochovaly. Musíme si však uvědomit, o jak odvážný čin se jednalo. Každou chvíli mohl narazit na Ludvíkovu rytířskou družinu. Navíc začínal prosinec a zima ve středověku bývala dost krutá.

Možná se Karel nakrátko vrátil k hýřivému životu vojáka. Inkognito v šatech panoše mu k tomu skýtalo dokonalou příležitost. Odpočinky v hostincích musely být při chladném cestování časté a nejednou mohlo trvat i pár dní, než přestalo sněžit a družina mohla opět vyrazit na cestu. V cestovních hospodách si páni často vyhazovali z kopýtka, popili dobrého piva, vína či medoviny a zalaškovali s místními děvčaty. Vzdálenost z Trevíru do Prahy je po cestách asi 700 km. Vzal to přes Švábsko, Horní Falc a Bavorsko. Pokud Karlova cesta kolem vedla kolem velkých měst (mohl to být Worms, Špýr či Norimberk), pak se jim zřejmě obloukem vyhnul, aby se neprozradil. Karel cestoval přes celé Vánoce a domů se dostal přesně na Tři krále, tedy 6. ledna 1347. Kdo ví, jestli král, který celý život dbal na symboly, nezvolil toto významné datum záměrně.

Ludvík o něm neměl ani tušení a svého mladého protivníka hodně podcenil. Přesto Karlovi pomohla, jako mnohokrát v životě, náhoda. Ještě téhož roku 1347 v říjnu zahynul starý císař při lovu medvědů, když se nešťastně zranil pádem z koně. Cesta k císařskému trůnu a plnému uznání v celé říši byla volna.

___________________________________________________

Doporučená a použitá literatura:

Spěváček, Jiří: Karel IV., 1316–1378, Praha 1979

Šmahel, František; Bobková, Lenka (eds.): Lucemburkové, Česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012

Seibt, Ferdinand: Karel IV., císař v Evropě (1346–1378), Praha 2002

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001