Bojová taktika a válečnictví Slovanů. Podařilo se uhájit Wogastisburg a Canburg před franským vpádem

Zkazky o holubičí povaze Slovanů, kteří s radlicemi v rukou nechtěli (a možná ani neuměli) pořádně bojovat, a proto se podřizovali agresivnímu germánskému živlu, přenechme národním buditelům z 19. století. Ve svých závěrech se inspirovali dílem německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, který popisuje Slovany jako mírumilovné, krotké a zemědělsky zaměřené venkovany, mravné a pohostinné. Čeští obrozenci tuto tezi rádi přejali, protože se pak snáze mohli dovolávat postavení oběti v dominantně germánské monarchii pod habsburskou nadvládou. Dnes už víme, že i Slované při svém migrování v raném středověku používali stejně násilné metody jako třeba Keltové či Germáni v té době. V tomto článku použiji některé pasáže ze své knihy Temné počátky českých dějin, odkud k nám přišli a jak žili první Slované z nakladatelství Melvil, abych jejich bojovou aktivitu přiblížil. Především se můžeme opřít o citáty z cizích kronik, které však mohou být tendenčně zkreslené.

Jediné střety na našem území popsané v pramenech od 6. do 8. století se týkají bitvy u Wogastisburgu a povstání Sámova kmenového svazu proti Avarům v první polovině 7. století. Další podobnou událostí je pak až vpád vojsk Karla Velikého roku 805 a dobývání hradiska zvaného Canburg (možná dnešní Hradsko u Mšena). Ani u těchto konfliktů nemáme bohužel k dispozici detailní líčení, z něhož bychom odvodili přesný způsob boje tehdejších Slovanů.

Připomeňme si pasáž z Fredegarovy kroniky o Wogastisburgu roku 631 či 632: „Austrasijci oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojovali; byl tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk zanechali tam všechny stany i věci.“ Slovní obrat „pobít někoho mečem“ se v tehdejších kronikách vyskytuje poměrně běžně, ale se skutečně používanými zbraněmi nemá nic společného. Slované totiž meče zřejmě skoro vůbec nepoužívali. Použití této obecné fráze napovídá, že franský kronikář měl o bitvě jen zprostředkované zprávy, které ani nepocházely od přímých účastníků. O Sámovi a jeho boji s Avary i Franky se více dočtete v článku Cizinec se stal vůdcem Slovanů.

Zmínek o Canburgu a tažení Karla Mladšího do Čech roku 805 je sice více, ale jsou ještě stručnější. Citujme například soudobou Moissackou kroniku: „A ona tři vojska dorazila společně k řece, kterou nazývají Ohře, odtud táhla ke Canburgu, onen oblehla a zpustošila krajinu vůkol na té straně Labe i za Labem.“ Kromě toho se obě akce vyznačují tím, že se jednalo o obranu hradiště proti přicházejícímu mohutnému vojsku Franků. Takhle jistě běžné vojenské akce Slovanů neprobíhaly, jenže každodenní bojůvky na hranicích území kmenů či kmenových svazů nikdo nezaznamenal.

Takřečený Fredegar popsal způsob boje Slovanů na jiném místě, jako úvod k Sámovu povstání proti Avarům: „Vinidové sloužili již odedávna jako befulkové Hunů, takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem. Vinidové bojovali: jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však Vinidové byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulky je Hunové nazývali proto, že v bitvě postupovali před Huny a tvořili tak dvojitý šik.“ Tato podle moderních historiků neposkytuje důkaz o útlaku ubohých Slovanů nadřazenými Avary, i když to tak franský kronikář podává. Pro nás je však v této chvíli podstatné, že Slované bojovali v prvních řadách a nepřímo z toho vyplývá, že slovanská pěchota v bitvě postupovala před avarskou jízdou. Byť se kronikář o jezdcích ani pěšácích nezmiňuje, existenci takového způsobu boje dokládají archeologické nálezy i zmínky o Slovanech a Avarech z jiných oblastí.

Pozoruhodně podrobné informace najdeme při nahlédnutí do pramenů z Balkánu. V první polovině 6. století napsal byzantský kronikář zvaný Pseudo-Maurikios do své Knihy o strategii návod nazvaný Jak je třeba válčit se Slovany, Anty a podobnými národy. Uvádí v něm:

„Národy Slovanů a Antů mají stejný způsob života a stejné mravy. Jsou uvyklí svobodě a nijak se nedají zotročit nebo podmanit, zvláště ne ve vlastní zemi. Jsou početní a vytrvalí, snášejí snadno horko, chlad i déšť, nahotu i nedostatek potravin. K cizím [lidem] jsou laskaví a ochotně je provázejí z místa na místo, kamkoliv si přejí a v případě potřeby je chrání. Když cizinec utrpí nedbalostí hostitele škodu, ten, kdo mu ho svěřil, vypoví boj, neboť pokládá za posvátnou povinnost pomstít cizince (hosta).“

Z této pasáže mohl vycházet Herder, když psal o holubičí povaze Slovanů, i když poslední věta už popisuje pomstou motivovaný boj.

Další Pseudo-Maurikiovy věty se s Herderovou představou rozcházejí ještě více:

„Slované bývají v lesích okolo řek, jezer a nepřístupných močálů a dělají si u svých příbytků četné východy pro případná nebezpečí, která je přirozeně obklopují. Potřebné věci zahrabávají do úkrytů a nic neponechávají na otevřeném místě, neboť vedou život kořistnický a rádi činí útoky na své nepřátele v houštinách, úžinách a skalách. Rádi využívají úklady, náhlé přepady a lsti a připravují si tak v noci i ve dne různé způsoby [boje]. Ve zkušenostech přecházet řeky jsou nad jiné znalí a dokonale snášejí pobyt ve vodě. Často někteří z nich, když se zdržují ve svých sídlech a jsou překvapeni nebezpečím, ponoří se ve vodě do hloubky a drží ve svých ústech dlouhá stébla, k tomu účelu upravená, podélně dutá [provrtaná] a sahající k povrchu vody. A když leží naznak v hloubce, dýchají jimi a vydrží to po mnoho hodin a nevzbudí podezření nikoho, neboť jsou-li i stébla z břehu vidět, myslí si ti, kteří to neznají, že vyrostla ve vodě. Avšak ti, kteří vědí o tomto zvyku, poznávají stéblo podle řezu a polohy a buď jimi prorážejí ústa, nebo je vytrhávají a donucují [ponořené] vyjít z vody, poněvadž už ve vodě nemohou vydržet.“

Z toho je vidět, jak Slované využívali terén a přírodní podmínky své domoviny.

Kronikář dále popisuje běžnou výbavu slovanského bojovníka, která připomíná způsob boje kmenů z africké divočiny. Dokonalý protiklad profesionální armády Byzantinců.

„Ozbrojen bývá každý muž dvěma krátkými oštěpy, někteří též pěknými štíty, ale těžko přenosnými. Užívají také dřevěné luky a krátké šípy napuštěné jedem, který ihned účinkuje, nevypije-li raněný protijed nebo neužije-li jiné prostředky, známé zkušeným lékařům, nebo nevyřízne-li okamžitě ránu, aby se jed nerozšířil i do ostatního těla.

Poněvadž mají odpor k vládě nad sebou a navzájem na sebe nevráží, neznají bojový šik a nesnaží se bojovat v hustých oddílech nebo se objevovat na místech holých a rovinatých. Stane-li se, že se odhodlají k boji, pokřikují a zároveň se poněkud sunou dopředu. Ustoupí-li před jejich pokřikem ti, kteří proti nim stojí, prudce se na ně ženou. Jestliže ne, ustupují [sami] dozadu a netouží bojem zblízka zkusit sílu svých nepřátel. Uchylují se potom do lesů, kde mají velkou záštitu, poněvadž dovedou v těsných místech obratně bojovat. Často i kořist, kterou s sebou vezou, poplaší-li se z nějakého důvodu, odhodí a uchýlí se do lesa. A když ti, kteří jdou za nimi, pobíhají kolem kořisti, pohodlně [na ně] povstanou a způsobí jim škody. A to činí rádi různým způsobem a záměrně na přilákání [a záhubu] svých odpůrců. Jsou v každé záležitosti věrolomní a ve smlouvách nestálí a ustupují spíše z obav, než aby se dali zvábit dary. Když mezi nimi zavládne různost mínění, buď se shodnou hned, nebo vůbec. Jestliže se shodnou, druzí usnesení zakrátko přestupují, poněvadž každý zamýšlí něco jiného a jeden nechce ustoupit druhému.“

Po vylíčení bojové taktiky Slovanů přistupuje byzantský kronikář k radám, jak proti nim má civilizovaný vojevůdce postupovat:

„Výpravy proti nim je třeba konat spíše v zimním období, kdy nemohou zůstat skryti, poněvadž stromy jsou holé a nadto sníh prozrazuje stopy utíkajících. Též jejich majetek je na útěku nepatrný a kromě toho za mrazu lze přejít snadno i řeky… Současně [je třeba] rozšiřovat pověst, že se má proti nim učinit vpád i na jiném místě, aby ani jeden z jejich vládců neměl příležitost spojit se s druhým a [našemu] vojsku způsobit ztráty, neboť každý se při takové zvěsti bude s obavami strachovat o vlastní zemi…

Poněvadž je u nich více králů a jsou mezi sebou nesvorní, doporučuje se získávat některého z nich buď přemlouváním, nebo dary, a to hlavně ty, kteří jsou blízko hranice. Na ostatní [se doporučuje]dotírat, aby válka se všemi neumožnila jejich sjednocení nebo monarchii. Tak řečené uprchlíky nebo přeběhlíky, kteří se nabízejí, že ukáží cestu nebo něco vyzradí, je třeba bedlivě střežit. Jsou i takoví Rómejové [Byzantinci], kteří zapomněli na své a cení si více lásky k nepřátelům. Budou-li zachovávat věrnost, je třeba jim činit dobře, jestliže budou škodit, třeba je trestat. Zásoby, které se naleznou v zemi, netřeba rozplýtvat, ale je nutné je přepravit do vlastní země na soumarech a lodích. Poněvadž tamní řeky se vlévají do Dunaje, ulehčuje to dopravu po lodích…

Protože všechny země Slovanů a Antů leží podél řek, a tak jsou spolu spojeny, že mezi nimi není volného území, které by stálo za řeč, a protože okolo nich jsou lesy, bažiny a vysoká tráva, stává se zpravidla na výpravách proti nim, že se celé vojsko zastaví v první jejich zemi a uvízne tam. Avšak nejbližší sousedé, poněvadž mají nablízku lesy, pozorují znedaleka jeho pohyb a pohodlně uniknou tomu, co je čeká. A mladí [slovanští] muži jsou neohrožení, a jakmile vyčkají vhodnou chvíli, nenadále udeří na naše vojáky, takže ti, kteří podnikají tažení proti nepříteli, nemohou mu způsobit žádnou velkou škodu…“

Pseudo-Maurikiův text vyvolává dojem, že Slované jsou primitivním divokým národem z hlubokých lesů a bažin. Na civilizované Byzantince, zejména na ty vzdělané, tak na Balkáně 6. století bezpochyby museli působit. Je však zřejmé, že uvedený způsob života a boje zdaleka neodpovídá situaci v české kotlině v 8. století. Za čtvrt tisíciletí bezpochyby pokročila jak úroveň společenského uspořádání slovanských kmenů (byť Byzantské říši se pochopitelně stále ani nepřibližovala), tak kultivovanost zdejší krajiny, v níž lesy minimálně v okolí řek ustoupily do pozadí.

Vedle běžných slovanských pěšáků z vesnic se v 8. století zřejmě začal kolem nejmocnějších vládců tvořit základ elitní knížecí družiny, v níž převažovali profesionální či poloprofesionální dobře ozbrojení jezdci. Je však otázkou, kolik bychom jich zde kolem roku 800 nalezli – mnoho asi ne. Jejich význam zesílil později ve velkomoravském období.

Pseudo-Marikios ve své kronice vcelku jasně definuje slovanský způsob boje na Balkáně v 6. století, který bychom dnes nazvali „partyzánský“ či „guerillový“. Slovanské kmeny zkrátka dokázaly využít výhodu dobře známého „domácího“ území, nachystat na něm léčky a lstí a přepady se ubránit i případné přesile. Podobnou taktiku používali už pár století před nimi Germáni při boji s antickou Římskou říší a třeba pobaltským národům (Prusům a Litevcům) vydržela při obraně proti křížovým výpravám ještě ve 13. a 14. století. Ideální terén pro tento způsob války představovaly lesy a bažiny.

Zkusme se však přesunout více do našich zemí v období před vznikem Velké Moravy. O její možné návaznosti na Sámovu říši jsem psal v článku Od Sáma k Mojmírovi I. Nicméně bojová taktika se ve střední Evropě 8. století odhaduje obtížněji, protože o ní nemáme písemné doklady. Přes nepochybný vývoj Slovanů směrem k lepší organizaci a správě vesnic (a snad i prvních hradišť) můžeme předpokládat, že v případě vpádu nepřátelského vojska se zdejší obyvatelé rovněž uchylovali k pastem a nečekaným přepadům. V Čechách a na Moravě možná bylo méně bažin a terén už byl lépe přístupný než za Dunajem v 6. století, ale stezky namnoze pořád vedly lesem a při znalosti krajiny bylo pro Slovany nejvýhodnější počkat si na nepřítele v záloze. Základ ovšem tvořily dobré informace – potřebovali vědět, kudy vojska potáhnou. Při velkém počtu protivníků nezbylo nic jiného než se bránit na nějakém hradišti, ať už šlo o dřevohlinitou pevnost nebo jen narychlo zbudované valy jako v případě Canburgu a zřejmě i Wogastisburgu v Sámově době.

Je zřejmé, že v takové situaci sehrávali hlavní roli pěšáci, a i hrdí knížecí družiníci museli při obraně valů sesednout z koní a využít svou lepší výzbroj pěšmo (ostatně i o vikinských válečnících z písemných zpráv víme, že se na koních pouze přepravovali a před bitvou sesedali v podstatě automaticky).

Teprve když se nepřítel obrátil na útěk, mohli jezdci využít svou rychlost a pohyblivost a začali pronásledovat rozbité voje. V malém počtu si však museli dát pozor, aby se příliš nevzdálili od hlavního vojska, protože jak Frankové, tak Avaři měli jezdců obvykle víc a mohli by jednotku rozvášněnou vidinou kořisti nepříjemně zaskočit.

Dobře se jízda mohla uplatnit i při přepadech. Jezdci mohli využít své pohyblivosti a udeřit na nepřítele tam, kde měl zrovna převahu a hrozilo, že pěší slovanské vojsko přetlačí. K tomu byl potřeba příhodný terén (například široká cesta), protože jízda na koni po lese není jednoduchá a často přímo nemožná. Výrazně lépe se při přepadech i obraně valů uplatnili lučištníci, kteří nemuseli mířit na přesný cíl, ale jen zhruba do shluku či řady nepřátel. Měli tak větší šanci zasáhnout a nahlodat protivníka ještě dříve, než začal přímý boj.

Svou rychlost a výškovou převahu mohli jezdci kromě pronásledování účinně využít také při výpravě na nepřátelské území, třeba při přepadu vesnice. I útočné výpravy Slovanů se totiž dozajista skládaly především z drobných potyček, kdežto klasické bitvy byly výjimečná záležitost. I když se vládce přepadeného území o vpádu nepřítele dozvěděl a poslal mu v ústrety vlastní vojsko (pokud ho tedy vůbec stihl shromáždit), snažil se spíše využít terénu či rozptýlení nepřítele, než že by na něj čekal a vyzýval ho k přímému střetu. Ve většině střetů mohly obě strany čítat jen několik desítek bojovníků, maximálně nízké jednotky stovek.

Když už došlo k nějaké otevřené bitvě, slovanští pěšáci se zpočátku pravděpodobně semkli do štítové hradby, z níž se snažili nepřítele zasáhnout buď kopím, nebo delší sekerou. O linii štítonošů, kteří srazili štíty tak, že se jejich okraje prakticky dotýkaly, sice nemáme ze slovanského prostředí zprávy, ale používaly ji prakticky všechny pěší jednotky, které bojovaly s velkými štíty – ať šlo o skvěle organizované římské legionáře nebo o severské vikingy. V této jednoduché formaci mohli čelit i útoku nepřátelské jízdy a krýt se před šípy a kameny z praků. Sami Slované svou nepočetnou jízdu asi k rozražení nepřátelské hradby nepoužívali, spíše se mohla hodit v pozdější fázi střetu na překvapivé údery do boku či na posílení slabších míst, kde pěchota zakolísala. Když se v průběhu bitvy štítová hradba rozpadla, změnilo se střetnutí v boj menších skupinek, případně se prohrávající strana rovnou dala na útěk.

Kromě taktiky můžeme teoreticky zvážit i vyšší úroveň vedení války, tedy strategii slovanských vůdců. Podrobnější popis průběhu bitev či obléhání neexistuje ani z období velkomoravského. Známe pouze skromné zprávy o tažení Svatoplukova vojska (vládl v letech 871–895, více se o něm dočtete v článku Vojsko, které z Moravy udělalo velkou říši), případně o ozbrojených vpádech Franků na moravské území už v době jeho předchůdce Rastislava (vládl asi v letech 846–870).

Víme například to, že Svatopluk při svém tažení vysílal velké oddíly rabovat okolí, aby na napřátelském území způsobil co největší spoušť a utrpení. Jednotlivé zprávy mluví také o slovanských ženách, které strhávaly z koní prchající franské velmože, kterým se nepodařil útok. To napovídá, že se do obrany svého území aktivně zapojovaly i ony, když to bylo potřeba. Nemůžeme z toho však odvodit, že by se z nich běžně stávaly válečnice. K tomu zřejmě nedocházelo ani u severských vikingů, kde podle zpráv „štítonošky“ existovaly, ale v žádném případě jich nebylo tolik jako mužů.

___________________________________________________

Literatura:

Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, Praha 2010

Luděk Galuška: Slované, doteky předků: o životě na Moravě v 6.–10. století, Brno 2004

Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše, Praha 1995.

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021