Vojsko, které z Moravy udělalo velkou říši aneb Kníže Svatopluk dobýval území i s cizími válečníky

O významu knížete Svatopluka po jeho nástupu k moci se dočtete například v tomto článku kolegy Honzy Hrdiny – Svatopluk, nejmocnější velkomoravský kníže . Ve zkratce se dá říct, že vystupoval v duchu raného středověku jako takový „kníže knížat“, což znamená, že sice nikdy nedosáhl královské hodnosti, ale ve skutečnosti ovládal knížata okolních kmenů. Jejich „náčelníci“ se mu buď pod nátlakem (vojenskou hrozbou) nebo i částečně dobrovolně podvolili, protože viděli jako výhodnou spolupráci mezi (většinou) slovanskými kmeny proti Frankům či jiným nepřátelům. Podstatné je, že mu pak odváděli nejen tribut, ale většinou také bojovníky do moravské armády, s nimiž pak mohl nejen bránit svou říši, ale také dobývat nová území. V podstatě se politicky jednalo o jakýsi mezistupeň mezi kmenovým svazem a středověkou feudální říší. Tím, že přijal křesťanství, se však už výrazně přiblížil tomu druhému.

Když Svatopluk porážel jednoho knížete za druhým, potřeboval k tomu vskutku mocný nástroj. Tím byla jeho armáda. V ní ovšem nebojovali jen Moravané, ale i válečníci z podmaněných národů. Jen síla Svatoplukovy osobnosti a jeho organizační schopnosti je dokázaly spojit dohromady.

Počty mužů ve Svatoplukově armádě můžeme samozřejmě pouze tušit. Historik Dušan Třeštík uvedl jako svůj střízlivý odhad, že při tažení do Panonie (882–884) měl moravský kníže k dispozici asi 8 tisíc jezdců, 20 až 25 tisíc pěšáků a zhruba tisíc vozů. S tím víceméně souhlasí i další historici (L. Galuška, L. Havlík), kteří navíc odhadují, že ve své profesionální vojenské družině mohl mít Svatopluk zhruba 3 až 5 tisíc mužů, z nichž byla většina jezdců. To byli družiníci, nejsilnější jádro vojska, velmoži s nejlepší výzbrojí (většinou železnou), kteří bojem žili a v podstatě nic jiného nedělali. Zbytek tvořila zemská hotovost povolávaná dočasně na jednotlivé bojové akce – a to ze všech zemí Svatoplukovy říše, nikoliv jen ze samotné Moravy. Čísla se zdají pro temný raný středověk neuvěřitelná, ale tak to skutečně fungovalo – zmíněná zpráva o pochodujícím vojsku, které lze pozorovat z jednoho místa od rána do večera, nebyla příliš nadsazená.

Nazývat 3 až 5 tisíc mužů družinou se zdá poněkud troufalé. Nicméně to vychází z kmenové tradice knížat. Každý vládce měl kolem sebe družinu svých věrných bojovníků, kteří mu zajišťovali jeho pozici a bránili ho proti nepřátelům – vnitřním i vnějším. Družina byla tak velká a silná, jak byl kníže mocný. Svatopluk měl jistě dost velkou družinu už jako Rostislavův spoluvládce, a právě tito muži mu umožnili porazit strýce a odstavit ho od moci. Bez jejich podpory by nebyl ničím. A když se stal knížetem, přidali se k němu i bývalí Rostislavovi družiníci. Mohl jim věřit? Bezpochyby většině z nich ano, dokud by na Moravě nepovstal někdo, kdo by měl větší podporu než on. A to si musel politicky ohlídat.

Věrnost svých bojovníků si zajišťoval mimo jiné i tím, že mu kompletně náleželo jejich vybavení. Všechny meče, železné zbroje a přilby, které je odlišovaly od běžných bojovníků, vlastnil přímo kníže, mohl jim je kdykoliv odebrat a dát jinému družiníkovi, což učinil i v případě jejich smrti. Většina z nich dostala z knížecích stájí i koně. Někteří sloužili i jako zvědové či poslové, bez nichž se armáda neobešla.

Otázkou zůstává, jestli si Svatopluk nabíral do družiny i bojovníky z podmaněných kmenů. Dá se to předpokládat, pokud se jeho družina opravdu tolik rozrostla. Synové podrobených knížat sloužili v raném středověku jako dobré rukojmí a záruka věrnosti. Ty si zřejmě nechával Svatopluk neustále nablízku, takže s ním jezdili do bojů. Urozenci si s sebou brali své vlastní menší družiny a jistě i další bojovníci Čechů, Vislanů či Srbů se dali dobrovolně do Svatoplukových služeb, protože je boj prostě bavil. Lepší než okopávat pole, ne?

Ani zbylí muži ve Svatoplukově armádě však nebyli žádní obyčejní sedláci. Neměli sice tak dobrou výbavu jako družiníci, většinou se omezovali na sekeru, štít a luk, někteří mohli mít koženou zbroj či přilbu, ale přesto byli na boj zvyklí. Tito muži museli chránit svou vesnici před divokou zvěří i případnými vnějšími nepřáteli, kteří by chtěli plenit jejich domy. Stále zde fungovaly kmenové zvyky a každá vesnice byla svým způsobem samosprávná jednotka. Povolal-li je kníže do služby na nějaké tažení, musel vybírat moudře, aby své vesnice nenechal nechráněné. Nebral jistě všechny. Můžeme předpokládat, že bojovníci se ve službě střídali. Když se třeba po půl roce nebo po roce vrátil muž z tažení, příští rok vytáhl z dané vesnice zase jiný.

Na území centrální Moravy (tedy ve vsích kolem hradisek v Mikulčicích, na Starém Městě či na Pohansku) žilo podle odhadů historiků kolem 80 až 100 tisíc dospělých mužů. Mnozí z nich jistě nebyli bojovníci, ale předpokládejme, že dobrá čtvrtina až třetina z nich měla doma k dispozici zbraně a prošli nějakým základním bojovým výcvikem. Kdyby z těchto mužů Svatopluk s sebou na tažení odvedl pouhou pětinu, mohl mít jako základ hotovosti kolem 5 až 7 tisíc mužů. A to jsme ještě nezapočítali Nitransko a vlastně celé jihozápadní Slovensko, které bylo součástí Moravy už za Mojmíra a Rostislava. Z něj a z dalších nově podrobených kmenových území pocházel zbytek hotovosti.

Můžeme si klást otázku, s jakou ochotou bojovali vesničané za cizího knížete, který si je nedávno podmanil, ale tehdy se to tak nebralo. Politika byla záležitostí velmožů, a pokud vesničana povolal do zbraně jeho kníže, jehož syn třeba sám sloužil v družině Svatopluka, pak neměl žádný problém zařadit se do Svatoplukovy armády. Dobrou motivací byla také kořist. Kníže sám si totiž pro své potřeby ponechával pouhou 1/6 kořisti, zatímco zbylých 5/6 se dělilo mezi jeho muže včetně hotovosti. Díky této skutečnosti drželo jeho vojsko pohromadě, protože bojovníci z vítězící armády získali rozhodně víc, než sedláci při obdělávání pole.

Od raného středověku nemůžeme očekávat žádnou promyšlenou složitou bojovou taktiku, jakou užívali třeba Římané popisovaní v minulém čísle. Na druhou stranu i pro Svatopluka bylo důležité, aby znal terén, do kterého táhne s vojskem, takže využíval již zmíněných zvědů, aby zjistil, kde jsou brody, mosty, průsmyky, úzká údolí a jiná strategická místa. Ta pak obsazoval silnými jednotkami. Podle informací zvědů pak vysílal různé záškodnické oddíly, které pálily a ničily majetky bohatých velmožů. Nejvíc se uplatnily při tažení do Panonie roku 883, kde se chtěl Svatopluk krutě pomstít synům svých nepřátel Viléma a Engelšalka, takže se nájezdníci zaměřovali na jejich spojence.

Plenění a rabování bylo asi při tažení tak obrovské armády nejzákladnější taktikou. Velké oddíly prostě táhly krajem a ničily vše, co se jim postavilo do cesty. Své nepřátele Svatopluk zastrašoval a pokořoval, aby je v budoucnu raději ani nenapadlo postavit se proti němu.

Nemáme zprávy o žádné velké bitvě v poli, kterou by Svatopluk vybojoval, a je otázka, jak často k nějakým takovým větším střetům vůbec docházelo. Pokud už nějaký boj, který bychom mohli nazvat bitvou, vypukl, hlavní úlohu v něm téměř jistě hráli jezdci ze Svatoplukovy družiny, kteří měli za úkol zaútočit v linii jako první a rozrazit tím řady nepřátel. K tomu už mohli mít k dispozici nějaké primitivní kopí, i když s primární zbraní vrcholně středověkých rytířů se ještě asi srovnávat nedalo. Přesto někdy v těchto dobách byl položen základ budoucí rytířské jízdy a drtivému útoku železných jezdců. To však určitě nebylo výsadou Moravanů, ale především Franků a jiných západoevropských národů.

Po prvním útoku jízdy se boj většinou rozpadl do chaotické změti soubojů v jednotlivých skupinkách, větších či menších. Za jízdou se rozběhla pěchota rozdělená případně i do nějakých oddílů, ale nějaký útok v organizovaných šicích na křídlech se asi nekonal. Prostě se s řevem vrhli na nepřátele tam, kde viděli, že je to zrovna nejvíce potřeba. Jestli si Svatopluk nebo jiný jeho velitel vzadu udržoval přehled, mohl posílat nějaké zálohy na nejvíce ohrožená místa. Ale spíš předpokládejme, že v takových chvílích se i sám vrhal do bitvy, aby ukázal svoji statečnost a bojové schopnosti. Jen tak si ho mohli jeho muži vážit, a přestože ho přitom jistě chránila silná skupina jakýchsi osobních strážců, jistě se často ocital v nebezpečí ztráty života. To k raně středověkému vládci neodmyslitelně patřilo.

Vítězové bitvy pak zabavili poraženým všechny použitelné a cenné věci. Výzbroj zámožného jezdce mohla stát kolem 50 krav. A už víme, že celá moc Svatoplukovy říše byla v podstatě závislá na kořisti. Bojovníci ji očekávali a kníže knížat jim ji dával měrou vrchovatou.

Pokud bylo třeba bránit vlastní zemi před vpádem nepřítele, svolávala se hotovost mnohem rychleji než k útoku. Nejen bojovníci z vesnic, ale i většina žen a dětí se uchylovala do bezpečí hrazených hradisek, pokud to bylo možné. Největší z nich byla v kronikách zmiňovaná Rostislavova „nevýslovná pevnost“, čímž se myslelo pravděpodobně hradisko u dnešních Mikulčic. Bránit dřevohlinité hradisko představovalo velkou výhodu a nemáme žádný záznam o tom, že by nepřítel kdy nějaké dobyl. Přitom se o to Frankové či Bavoři pokoušeli mnohokrát. Snažili se zdolat slaběji chráněné úseky hradeb, třeba brány, nebo místa, kudy vtékaly potoky. Při té snaze po nich obránci stříleli z luků a vrhali všemožné předměty, které našly po ruce, většinou kameny, či různé žernovy, vrhací sekery a podobně.

Obléhací stroje tehdy ještě nebyly, útočníci spíš používali primitivní nástroje (žebřík z kmene stromu, kláda na vyražení brány). Proto dobýt takovou pevnost bylo vskutku složité. Navíc obléhání bylo vyčerpávající (a vzhledem k předmětům vrhaným z hradeb i dost bolelo), a tak se obvykle stávalo, že když po dlouhém obléhání unavení útočníci odtáhli s nepořízenou, pronásledovala je čerstvá a nezraněná knížecí družina, která je na pochodu vcelku jednoduše masakrovala.

____________________________

Další literatura:

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 2002

Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy, Praha 2010

Luděk Galuška: Slované, doteky předků: o životě na Moravě v 6.–10. století, Brno 2004