Moravský markrabě Jan Jindřich aneb Císařův mladší bratr si vzal ošklivku a Karel mu přijel na pomoc

Dětství mladšího syna krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny nemohlo být šťastné. Narodil se roku 1322 do doby, kdy se jeho rodiče po dlouhém období sporů a smiřování definitivně odcizili, takže o klidném rodinném zázemí si mohl nechat jen zdát. Stal se od malička loutkou ve sňatkové politice svého otce. Ten mu už od roku 1324 sjednával spojení s dívkou, která se měla stát frustrujícím symbolem jeho neúspěšného mládí. Byla to Markéta zvaná později Maultasch, tedy Pyskatá, známá svou nevalnou krásou, ale zato bohatým dědictvím. Šlo o dceru někdejšího protivníka Jana Lucemburského v boji o český trůn – Jindřicha Korutanského.

Zámožný vévoda Jindřich neměl mužského dědice, takže dvě bohatá říšská knížectví – Tyrolsko a Korutany měly spadnout do klína někomu jinému, nejlépe ženichovi jeho dcery Markéty. Ve dvacátých letech se z někdejšího protivníka stal spojenec, byť ne příliš vřelý ani upřímný. Jan Lucemburský se všemožně snažil zajistit jeho dědictví pro svůj rod. Už roku 1327 se mu podařilo přesunout pětiletého Jana Jindřicha do tyrolského Innsbrucku na dvůr potenciálního tchána. Kronikář Beneš Krabice připomíná, že zde měl špatné vychovatele, proto to s jeho manželstvím nedopadlo dobře. Podle jiných autorů zase prý propadal hře v kostky a přílišné zálibě v lovu. To nám předestírá obraz zhýčkaného královského synka, který však může zbarven snahou tyrolských kronikářů očernit ho jako neschopného vladaře.

Svatba se uskutečnila roku 1330. Osmiletý Jan Jindřich si bral dvanáctiletou Markétu, která nad ním musela mít už kvůli věku psychickou převahu. Ta se zřejmě projevovala i o pět let později, když Jindřich Korutanský zemřel a mladý Lucemburk se stal tyrolským a korutanským vévodou. Právě Markéta totiž zdědila panství a Jan vládl pouze z titulu jejího manžela. To věděli rakouští Habsburkové i císař Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů. Právě tyto dva rody společně s Lucemburky vzájemně soupeřily ve 14. a 15. století o co největší podíl na moci i bohatství. Císař Ludvík chtěl Tyrolsko i Korutany pro svého stejnojmenného syna a vytáhl proti Lucemburkům dokonce s vojskem.

Tehdy se poprvé za Jana Jindřicha postavil jeho starší bratr Karel. Ještě jako moravský markrabě vedl vojenskou akci a střetl se v bitvě s vojskem císařova syna někde u hradu Kufstein, kde ovšem neprorazil a byl nucen ustoupit. Ve stejném čase se měla potkat hlavní vojska obou protivníků pod vedením otců, tedy krále Jana a císaře Ludvíka, jenže císař se prý střetnutí vyhnul. Vypadalo to, že se zalekl tlaku Lucemburků a od svých nároků na nějaký čas odstoupil.

Jan Jindřich mezitím alespoň částečně dospěl (na poměry středověku můžeme už patnáctiletého jinocha považovat téměř za dospělého) a když k němu roku 1337 přijel opět Karel, postavil se mu po bok a společně se zapojili do italských válek, k nimž měli z Tyrol velmi blízko. O šest let starší bratr se chtěl především pomstít Benátčanům, kteří ho při dobrodružné cestě zajali a jen těsně unikl z jejich spárů. A tak se rozhodl dobýt město Feltre, který Benátčané právě obléhali. Zmocnil se ho vychytralou lstí ovšem s pomocí nevelkého tyrolského vojska Jana Jindřicha. A tomu pak také předal dočasnou správu dobytého města a hradů, které společně získali.

Snad právě v této době začalo vznikat neochvějné přátelství a vzájemná podpora mezi oběma bratry. Nebylo by divu, kdyby Jan Jindřich zahořel obdivem k rozhodnému bratrovi, který měl po ruce obratné řešení každé situace a obratně ho dokázal převést do praxe. Snad ho Karel uvedl i do zákulisí velké politiky a vysvětlil mu, jak fungují vztahy mezi rody, intriky, úskoky, lsti a diplomacie. Nicméně Karel musel vzápětí odjet, aby se věnoval dalším četným povinnostem, coby markrabě moravský a v podstatě už téměř spoluvládce svého otce v Českém království.

Jan Jindřich panoval pak v Tyrolích ještě čtyři roky. Roku 1340 ho Karel vzal s sebou na diplomatickou cestu, při níž navštívili dvůr polského a uherského krále. Osmnáctiletý mladík se trpělivě učil.

Bohužel následující rok císař Ludvík Bavor obnovil své plány na zisk Tyrolska a Korutan pro svého syna a nabádal Markétu Pyskatou, aby svého manžela zavrhla a namísto něho si vzala mladého Ludvíka zvaného Braniborský. Něco takového se ovšem nedalo provést snadno, protože ve středověku se nikdo nemohl dát jen tak rozvést. Církevní právo to dovolovalo jen s přímým souhlasem papeže, s nímž byl ovšem Ludvík Bavor v dlouhodobém sporu. A tak vymyslel lest, že má Markéta obvinit Jana Jindřicha z impotence a kvůli tomu ho prostě vyhnat ze svých dědičných držav. Ani to nebylo samozřejmě právně v pořádku, ale o to se málo zbožný císař nestaral.

Lucemburkové se ovšem o jeho záměru dozvěděli s předstihem. Ludvík totiž poslal k Markétě jakéhosi posla jménem Albert, který se dostal do rukou markraběti Karlovi. Ten o tom napsal ve svém životopise: „Abych se to bezpečně dověděl, nastrojil jsem tajně s mladším Buškem léčku onomu Albertovi, zajali jsme ho a přivedli lesem až k hradu Sonnenburg, blíže Innsbrucku. A tam dán byv na mučení doznal, že se všecko má tak, jak mi bylo vypravováno.“ Ani přes tyto svérázné metody a následné vojenské zajišťování pozic na italských hradech v předpolí Tyrol, se bohužel Lucemburkům nepodařilo tuto zemi udržet.

Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile nezkušený mladík Jan Jindřich nevěřil varováním svého bratra a otce, ale naopak důvěřoval tyrolské šlechtě, mezi níž většinu svého života žil: „… řečený vévoda Jan ze svého hradu Tyrolu vyjel s malou družinou na projížďku neobávaje se vůbec nevěry své manželky nebo zrady pánů, hle, tato vévodkyně, nedbajíc své vlastní cti, zavřela se se svými rádci v témže hradě, vyhnala všechno české služebnictvo a přicházejícího manžela nevpustila do hradu. Zmatený vévoda se chtěl odebrat na jiné své hrady, ale nikde nebyl vpuštěn.“ Tehdy mladík pochopil, že byl podle zrazen a uchýlil se pod ochranu aquilejského patriarchy. Tam pobyl asi pět měsíců a poté se s ostudou a co nejtišeji vrátil do Čech. Ulpělo na něm nejen nařčení z impotence a posměch za nepovedené manželství, ale zároveň se bez požehnání papeže nemohl znovu oženit. Manželství s Markétou Pyskatou zůstávalo totiž formálně v platnosti.

Co doopravdy vedlo ošklivou Markétu k averzi vůči svému manželovi, jehož znala od dětství? Těžko říct. Snad se jí zdál o čtyři roky mladší manžel příliš dětský a neviděla v něm silného muže, po němž toužila. Mohla mít rovněž důvody politické – třeba jí císař Ludvík nabídl lákavější odměnu a jeho syn Ludvík Braniborský (mimochodem o sedm let starší než Jan Jindřich) byl pro ni lákavější partií. Možná se dala svést k intrikám vlastní šlechtou a nevlastním bratrem Albertem, bastardem jejího otce Jindřicha Korutanského. Jisté je, že manželé se po jedenáctiletém soužití zcela odcizili.

Jestliže Jan Jindřich nenalezl štěstí v Markétině posteli (je možné, že spolu vůbec nespali), jal se v Čechách dokazovat, že nařčení z impotence je nespravedlivé. Asi se zapletl do nějaké dvorského románku a kolem roku 1345 se mu narodil levoboček Jan, o jehož matce ovšem vůbec nic nevíme. Ten se pak zřejmě stal biskupem v Litomyšli, a dokonce aquilejským patriarchou.

Zatímco ostatní Lucemburkové prožívali tehdy vzrušené časy (jeho otec Jan padl v počínající stoleté válce a z bratra Karla se stal král nejenom český, ale i římský), Jan Jindřich si doma „lízal rány“ a překonával prožitou frustraci z neúspěšného tyrolského angažmá. Není divu, když v té zemi strávil celkem 14 let, téměř celé dětství a rané mládí. Nicméně už tehdy dostával do rukou dočasnou správu země v době válečných tažení otce a bratra. Tak hrozné to s ním tedy být nemohlo.

Roku 1345 se zúčastnil tažení proti polskému králi Kazimírovi a získal přitom rytířský pás. O dva roky později, když už byl otec po smrti a bratr Karel římským králem, se dokonce sám postavil do čela menšího vojska a vpadl s ním do Bavorska, tedy země nepřátelských Wittelsbachů. Snad to vnímal jako určitou satisfakci za utrpěná příkoří v Tyrolsku, ale ve skutečnosti šlo jen o menší plenící výpravu. Císař Ludvík v témže roce zemřel, a tak se hněv Lucemburků mohl obrátit proti jeho synovi do Branibor. Společně proti němu vytáhli roku 1349. Tento rok ovšem přinesl Janu Jindřichovi jiné dvě zásadní události, které ho plně vrátily do života politického i soukromého.

Papež konečně odsouhlasil Janův rozvod s Markétou Pyskatou, takže se mohl znovu oženit a vzít si za manželku další Markétu, tentokrát Opavskou. Pocházela z pobočné větve Přemyslovců, takže jejich společným pradědem byl král železný a zlatý – Přemysl Otakar II. Tuto překážku ovšem zažehnal papežský dispens (protože jinak byly ve středověku sňatky tak blízkých příbuzných zapovězeny) a Markéta Opavská mohla dát Jan Jindřichovi celkem pět legitimních dětí, z toho tři syny.

Druhá událost se týká zisku titulu markraběte moravského, díky kterému vstoupil do dějin jako úspěšný muž. Tento post nebyl prakticky už více než 100 let obsazen. Posledním skutečným moravským markrabětem byl mladší bratr Václava I. jménem Přemysl, který zemřel roku 1239. Poté dostali titul ještě dočasně Přemysl Otakar II., před ním jeho bratr Vladislav a později Karel IV. ještě jako následníci trůnu. Jejich otcové jim takto chtěli dát nějaké legální právo na spoluvládu, než zdědí českou korunu. Opravdová dlouhodobá správa Moravy je příliš nezajímala.

Jan Jindřich tedy musel úplně od začátku vytvářet systém správy této země, která se počítala za říšské knížectví (podléhající české koruně). Usídlil se v Brně, kde si vytvořil markraběcí dvůr a začal se pilně věnovat hospodaření. Dařilo se mu skupovat hrady a městečka po celé zemi. Někteří autoři mu vyčítají, že kupoval majetky nahodile podle toho, co bylo zrovna k mání a nevytvářel žádná souvislá léna. Ale on tím ve skutečnosti získával spolehlivé opěrné body po celé zemi.

A jak fungovala jeho spolupráce se starším bratrem? Karel mu ponechal víceméně všechny zeměpanské pravomoci včetně výběru daní od královských (či markraběcích) měst včetně největších sídel Brna, Olomouce, Znojma a Jihlavy. S mocným císařem za zády neměl problém udržovat v zemi mír, protože šlechtici dobře věděli, že v případě závažnějších sporů by královská vojska kdykoliv zasáhla v Janův prospěch.

Drobnější půtky si ovšem Jan Jindřich bez problémů vyřešil sám. Příkladem budiž spor se Ctiborem z Cimburka o městečko Tovačov, které kdysi král Jan dal pánům z Cimburka do zástavy. Markrabě jej chtěl roku 1350 vykoupit zpět, ale Ctibor ho odmítl vrátit, takže Jan Jindřich oblehl hrad Cimburk u Koryčan. Přesný průběh bojů neznáme, ale nakonec došlo k dohodě s tím, že Ctibor dostal svůj Tovačov do trvalého držení, ale markrabě za to obdržel právě hrad Cimburk s přilehlými městečky a vesnicemi. Všichni byli tedy nakonec spokojení. Tímto způsobem Jan Jindřich rád řešil spory. Chápal, že diplomacií mnohdy dosáhne víc než zbraněmi, ale když bylo nutné sáhnout k vojenskému řešení, nebál se toho.

I v tom se podobal svému bratrovi, který mu ovšem jakožto markraběti neponechal jedno zásadní právo – a to zahraniční diplomacii.

Uzavírat smlouvy a vyhlašovat války sousedním knížatům a vévodům mohl Jan pouze ve spolupráci s králem. Sám si překročil tyto pravomoci jen dvakrát. Poprvé roku 1351 při uzavírání smlouvy s rakouským vévodu Albrechtem, ale tam šlo o běžnou dohodu o vzájemné pomoci při případném vzbouření poddaných. A podruhé šlo opět o Rakousko – tentokrát ovšem ve zlém. Rakouští šlechtici vpadli roku 1356 na Moravu, aby plenili. Jan Jindřich odpověděl rázně. Shromáždil vojsko svých moravských leníků a zaútočil na Rakousko. Využil tak dobře vybudovaného lenního systému, který začal fungovat právě jeho zásluhou. Rakousko-moravská válka naštěstí skončila už v únoru 1357 vzájemnou dohodou.

Ani v jednom případě Karel IV. nic nenamítal, protože Jan Jindřich nepostupoval proti jeho vůli. Ostatně lucemburský císař byl dost zaměstnán náročnou říšskou politikou. Sám Jan Jindřich přijal omezení svých ambicí směrem do zahraničí v klidu a raději se soustředil na vnitřní politiku. Při častých cestách Karla IV. do říše pak opět svěřoval král správu celé Koruny české do rukou mladšího bratra. Vzájemná symbióza fungovala oboustranně výhodně.

Přes zmíněné drobné konflikty znamenala vláda obou bratrů pro Čechy i Moravu období klidu a míru. Jan Jindřich se často účastnil zasedání zemských soudů v Brně i v Olomouci, aby dohlížel na spravedlivý výkon práva. Nedostával se do vážnějších konfliktů s olomouckým biskupstvím ani nemusel čelit žádné šlechtické opozici. Co by za to dali jeho synové Jošt a Prokop dvacet let po jeho smrti! To už na Moravě zuřila vnitřní bratrovražedná válka.

S tím souvisí i problematická část Janova odkazu. Stejně jako Karel IV. se ani on nedokázal vyrovnat s dědictvím pro tři syny. Rozdělil mezi ně markraběcí území s tím, že všichni měli mít titul markraběte, ale podléhat přitom nejstaršímu markraběti Joštovi. Jan Soběslav sice brzy zemřel, ale ostatní dva synové vedli dlouhé války. Období silné a přitom klidné, moudré a hospodárné vlády Jana Jindřicha, které trvalo celých 26 let pak s jeho smrtí roku 1375 skončilo.

O válce markrabat, synů Jana Jindřicha, se více dočtete v článku Moravská válka markrabat

______________________________

Další literatura:

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001

Štepán, Václav: Moravský markrabě Jošt, 1354–1411, Brno 2002

Antonín, Robert: Jan Jindřich. In: Lucemburkové, česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012, str. 152–158.

Bobková, Lenka; Šmahel, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012