Článek
V osmdesátých letech 14. století ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se velkolepé dědictví Karla IV. (vládl 1346–1378) mělo rozpadnout. Neschopnost jeho nejstaršího syna Václava IV. (vládl 1378–1419) sice byla zřejmá už tehdy, ale zatím se to dalo svést na nízký věk. Ještě ho nepostihly frustrace a komplexy z neúspěchů, kterými vydatně trpěl později. Víno pil sice už tehdy, ale zatím v něm neutápěl svůj žal. Jeho mladší bratři Zikmund a Jan Zhořelecký teprve dospívali a prvně jmenovaný začínal svou úspěšnou cestu za uherským trůnem.
První rozpory
A tak se nejvzrušivější událostí v českých zemích té doby stala asi roční válka mezi jejich bratranci moravskými markrabaty Joštem a Prokopem. Jak je možné, že oba dva drželi stejný titul? Mohl za to problematický odkaz jejich otce Jana Jindřicha, který jako moravský markrabě chtěl uspokojit všechny tři své syny a rozdělil jim moravské statky, přiznal titul markrabat, přičemž ovšem dva mladší měli podléhat Joštovi, jenž se nazýval pán Moravy. Prostřední z bratrů Jan Soběslav se toho raději vzdal a zvolil církevní kariéru – stal se biskupem v Litomyšli. To se však také stalo jednou z příčin sporu mezi Joštem a Prokopem. Jak si totiž měli rozdělit jeho majetky?
Podle závěti Jana Jindřicha měly v případě smrti Jana Soběslava připadnout Prokopovi, jenže zatím nikdo neumřel a Jošt se jich nehodlal vzdát. Důvodů by se našlo ještě víc, ale důležité je, že rozpory mezi bratry narůstaly. Král Václav IV. je vyřešit nedokázal, ostatně Jošt byl asi o osm let starší než on, stal se faktickým seniorem rodu a na královskou autoritu dbal jen, když se mu to hodilo. A bojovný Prokop, jen asi o dva roky mladší než jeho bratr, měl v podstatě stejný postoj. Jejich války trvaly s přestávkami v podstatě až do Prokopovy smrti (1405), ale v tomto článku se podíváme jen na první část jejich sporů až do uvěznění krále Václava (1394).
Bezohledné plenění
Od konce roku 1380 se tedy začaly poprvé scházet takzvané bojové družiny šlechticů, kteří stáli na straně toho či onoho markraběte. Počet Prokopových stoupenců byl v době ostrého vypuknutí války v srpnu 1381 nečekaně vysoký, a hlavně se k němu přidávali ti nejbojovnější šlechtici, kteří si většinou nebrali servítky ani ohledy na lidské životy. Válka je prostě bavila. I proto byl Prokop poměrně úspěšný a v krátké době ovládl většinu statků po Janu Soběslavovi. Jednalo se o hrady Bzenec, Tepenec, Ostroh a Rokštejn, města Ivančice, Pohořelice, Uherský Brod a Uherský Ostroh.
Jenže Prokopovi nešlo o nějakou hospodářskou prosperitu panství. Byl to takový středověký kondotiér, který chtěl bojovat, ovládat a intrikařit. Takže třeba hrad Tepenec při dobytí jeho bojová družina zcela rozbořila a po dobu válek se nedal využívat. Co na tom, že z toho Prokop nic neměl? Hlavně, když z toho nic nemá ani Jošt! Ostatní místa sporu sice přežila, ale škody byly jistě veliké. Jeden Prokopův stoupenec se dokonce pokusil ovládnout i Olomouc pomocí lstivého plánu na zabití purkmistra a následného násilného převratu, což ovšem nevyšlo. Kolem Joštovi věrného Brna družiny alespoň číhaly na cestách, přepadaly pocestné i povozy a výrazně tak narušovaly obchodní styky.
Konečně smír
Válka pokračovala téměř rok a Jošt se ocitl ve značné tísni. Nakonec 7. května 1382 oznámil, že přijme rozhodnutí krále Václava IV., rakouského vévody Albrechta III. a míšeňského markraběte Viléma I. (oba budou hrát v dalších událostech ještě důležitou roli). Král povolal všechny do Prahy a koncem července nalezli společně řešení. Téměř všechny dobyté statky zůstaly Prokopovi. Ten tak jednoznačně zvítězil, ale Jošt se s tím prozatím dokázal smířit a následující desetiletí s bratrem čile spolupracoval.
Lucemburkové totiž dokázali celou tu dobu v podstatě táhnout za jeden provaz, byť si stále každý hájil své zájmy. Moravští bratři společně výrazně podpořili Zikmunda při zisku uherské koruny, když vytáhli s vojskem na jeho podporu. Obsadili přitom ovšem velká území na dnešním západním Slovensku, které jim Zikmund za odměnu předal na čas do zástavy. Zadarmo by to ostatně nedělali. Jošt v té době ještě disponoval mnoha penězi, které zdědil po otci, takže si mohl dovolit rozsáhlé vojenské akce a ještě navíc půjčoval značné částky svým příbuzným i dalším okolním vládcům, čímž si je připoutával k sobě. To se ovšem později změnilo.
Prokop u krále
Rozpory mezi bratry začali narůstat počátkem devadesátých let. Nejvíce za to mohla asi slabá vláda a nerozhodnost Václava IV., který stále více propadal alkoholu a zuřivým náladám. Vyhrotil se i jeho konflikt s arcibiskupem Janem z Jenštejna, v němž mu pomáhal markrabě Prokop (měl snad podíl i na mučení a utopení Jana z Pomuku). Stal se královým oblíbencem a zástupcem pro řešení mnoha vnitřních záležitostí, když král holdoval lovu a vínu na svém oblíbeném hradu Žebráku. Nahradil v této pozici svého bratra Jošta, jemuž Václav důvěřoval zhruba do roku 1390, než začal mít oprávněný pocit, že mu Jošt poněkud přerůstá přes hlavu.
Další příčinou sporu bylo Braniborsko, které Jošt a Prokop obdrželi společně do zástavy od Zikmunda za to, že opustili ony uherské země (na Slovensku), které obsadili při tažení na jeho podporu. Uherské šlechtě se to samozřejmě poněkud nelíbilo, a tak se Zikmund raději vzdal Braniborska, aby upevnil svoji pozici v Uhrách. Jenže Braniborsko začal spravovat víceméně pouze Jošt, který se sblížil se svým švagrem a novým sousedem Vilémem I. Míšeňským a často mu předával důvěru v řešení braniborských záležitostí. Prokop na nějaké hospodaření a správu země nikdy neměl moc náladu, a tak bratrovi víceméně přenechal volnou ruku, ovšem časem se začal cítit odstrčený a chtěl svůj podíl z Braniborska.
Jošt Moravský v Gelnhausenově kodexu
Otrávený Václav
Jošt se od roku 1390 začal zajišťovat různými aliancemi se zahraničními partnery – především Vilémem I. Míšeňským a také Albrechtem III. Habsburským. V té době brali do spolku i krále Zikmunda. Celý konflikt tak začal nabírat výrazně mezinárodních rozměrů a zasahoval i do Polska, kde probíhal spor o královský trůn.
Nicméně zůstaňme v českých zemích. Druhá válka na Moravě vypukla roku 1393 a opět ji bratři vedli pomocí bojových družin. O přesném průběhu bojů nemáme zprávy, ale zdá se, že tentokrát měl od počátku trochu větší podporu Jošt i díky zahraničnímu zajištění, ovšem na straně Prokopa stál král Václav i nejmladší Lucemburk Jan Zhořelecký. V prosinci téhož roku však někdo otrávil krále a několik týdnů to vypadalo, že jedu podlehne. Kdo mu jed podstrčil, se pochopitelně neví. Mohl to být Zikmund, Jošt, některý z českých pánů, nebo nespokojenců z říše, kde také narůstala nespokojenost s jeho slabou nevýraznou vládou. V době, kdy král zápasil se smrtí, probíhala horečná jednání, v nichž si Jošt chtěl zajistit trůn římského krále a Jan Zhořelecký chtěl být králem českým. Nicméně Václav měl tuhý kořínek a z otravy se vykřesal. Zůstala mu prý po ní doživotně palčivost v hrdle, na niž občas sváděl svoji chuť na víno.
Král v zajetí
Nicméně problémy tím ještě narostly. Roku 1394 došla trpělivost české šlechtě, kterou neschopný Václav výrazně poškozoval v zájmech i pravomocech, když se obklopoval méně urozenými a většinou neschopnými oblíbenci, s nimiž popíjel a lovil. Do čela utvořené panské jednoty se postavil právě markrabě Jošt a společně zajali krále v Králově Dvoře (cestou ze Žebráku) a uvrhli jej v Praze do vězení. Tím se však Jošt dostal do rozporu se všemi svými příbuznými v českých zemích. Jeho spojenec král Zikmund zrovna válčil s Turky a bratr Jan Soběslav byl už nějakou dobu patriarchou ve vzdálené Akvileji a do dění ve střední Evropě nezasahoval. Naopak na stranu krále se postavil jeho bratr Jan Zhořelecký a společně s Prokopem začal rychle sbírat vojsko proti panské jednotě, aby ho vysvobodil.
Ale k bitvě nedošlo. Čeští pánové vezli krále na jih, aby ho předali Habsburkům, kteří si rovněž brousili zuby na římský trůn. Toho už se však Jošt odmítl zúčastnit, protože to už považoval za příliš velkou zradu. Panská jednota nakonec donutila krále přistoupit na těžké podmínky a propustila ho. Ovšem rozzuřený pokořený král myslel na pomstu. A to nejen svým nepřátelům, ale paradoxně i Janu Zhořeleckému, který za najmutí vojska na jeho podporu vyčerpal značnou část královských pokladů, a navíc deklaroval své aspirace na český trůn, kdyby snad Václav v zajetí zemřel. Loutka na trůně opět ukázala svoji zlost a žárlivost na ambice jiných.
Podrobněji o se o zajetí krále Václava IV. dočtete v článku Neschopná figurka na českém trůně aneb Zajetí líného krále Václava IV.
________________________________________
Další literatura:
Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001
Štepán, Václav: Moravský markrabě Jošt, 1354–1411, Brno 2002
Jan, Libor a kol.: Morava v časech markraběte Jošta, Brno 2012
