První bitva mladého Karla IV. u San Felice (1332). Český kralevic mezi italskými hady

Kralevic Václav přijal při svém dětském pobytu v Paříži jméno Karel, a kromě toho nasákl u francouzského dvora i rytířskou kulturou. Nikde nebyly turnaje tak oslavovány, jako právě v Paříži, a tak se zde i český následník trůnu od malička cvičil v tělesné zdatnosti. Otec ho pak povolal k sobě do Lucemburska roku 1330. Francouzskou metropoli opouštěl jako všestranně připravený čtrnáctiletý mladík. Dokázal potom nejen zdatně snášet strázně vojenského života, ale také rozdat nejednu tvrdou ránu. O jeho rytířských i vojenských dobrodružstvích se více dozvíte v článku Rytířská dobrodružství mladého Otce vlasti.

Ale proč chtěl otec Karla zrovna v Lucembursku? Zřejmě z politických důvodů. Koncem dvacátých let se mu totiž při různých diplomatických cestách ve službách císaře Ludvíka Bavorského podařilo získat do svého držení několik italských měst a nyní z nich plánoval udělat stabilní lucemburskou signorii. To se ovšem moc nelíbilo ani císaři ani francouzskému králi, a tak ho čekal nelehký úkol, v němž mu měl pomoci jeho čerstvě dospělý syn. Ve středověku se sice dospělost počítala od 14 let, ale my si dnes těžko dokážeme představit pubertálního chlapce, který by byl schopen v tomto věku tak náročné úkoly zvládnout. Karel však díky svému poměrně dobrodružnému dětství předčasně dospěl a měl všechny předpoklady v těžké zkoušce obstát.

Vydal se na cestu z Lucemburska počátkem roku 1331 a do Itálie přibyl v březnu. Na Velký pátek 29. března dorazil do Pavie, která patřila k držení jeho otce a musel tam hned v neděli přečkat první velkou nepříjemnost. Dejme slovo Karlovu životopisu, kde celou příhodu popisuje: „Já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jíst přede mší. Když jsem pak přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli. Já jsem seděl za stolem, nechtěl jsem jíst a všichni byli zastrašeni. A jak jsem se rozhlížel, spatřil jsem člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojav proti němu podezření, dal jsem jej zajmout.“

Při výslechu s použitím mučení se ukázalo, že šlo opravdu o traviče, kterého poslal milánský vévoda Azzo Visconti. A tak byl mladý Karel nemilosrdně vtažen do intrik italské politiky. Mocným vládcům z okolních větších měst se pochopitelně lucemburské panství vůbec nelíbilo a považovali ho za nepřiměřený zásah do své sféry vlivu (viz dodatek na konec: Intriky pod Alpami).

Po nepříjemném zážitku z Pavie pokračoval Karel do Parmy, kam za ním přijel i jeho otec a strávili zde spolu asi 40 dnů. Při příjezdu na mladého prince volali parmští měšťané: „Mír! Pryč s daněmi!“ což charakteristicky odráží zájmy italských obchodnicky naladěných patricijů a také očekávání spjatá s novými vládci. Během oněch 40 dnů zde oba Lucemburkové vedli četná diplomatická jednání se zástupci okolních měst či papežským legátem. Jan tam seznámil syna se svými politickými zájmy a když poté 2. června 1331 odjížděl, zanechal na místě mladého kralevice plně vybaveného všemi pravomocemi pro vládnutí ve všech lucemburských městech. Jako poručníka a rádce mu v Parmě nechal hraběte Ludvíka Savojského, což se však později ukázalo jako dost nešťastná volba.

Král Jan musel odjet na sever k císaři Ludvíkovi, kterému se čím dál více nelíbila lucemburská aktivita v Itálii, jež považoval za zásah do svých říšských práv. Janovi se ovšem nakonec podařilo vyjednat s císařem potvrzení, že získá do svého držení jako říšskou zástavu devět měst: Bergamo, Bobbio, Cremonu, Milán, Modenu, Novaru, Parmu, Pavii a Brescii. K nim přibyla desátá Lucca, která se měla dokonce stát lucemburským dědičným lénem. Vzhledem k tomu, jak velká a mocná města včetně Milána jsou v tomto výčtu obsažena, šlo určitě o diplomatické vítězství krále Jana.

Mezitím mladý Karel svědomitě plnil úkol a budoval v Itálii pevnější správu nových rodových měst. Založil si vlastní kancelář, vedl četná diplomatická jednání a vojensky odrážel neustálé dorážení Florenťanů na Luccu. Téměř rok se mu dařilo udržovat v neklidném prostředí poměrně klidnou situaci, ale na jaře 1332 se proti němu začala sbírat silná protilucemburská liga vedená opět milánským vévodou Viscontim, jenž měl být teoreticky lucemburským poddaným. K němu se přidal z okolních vladařů mantovský Gonzaga, veronský Mastino della Scala a ferrarský markrabě Rinaldo d´Este.

Podařilo se jim podnítit povstání v Brescii, kde místní guelfové (příznivci papeže) protestovali proti omilostnění dříve vyhnaných ghibellinů (příznivců císaře). Navíc jim nikoliv překvapivě vadily vysoké daně. V každém případě došlo 15. června 1332 v Brescii ke krutému vraždění ghibellinů a otevřené povstání se rychle šířilo po dalších lucemburských městech. Karla v té chvíli zradil poručník Ludvík Savojský, který byl tchánem milánského vévody. Náhle odjel z Parmy a nečekaně změnil strany, což bylo v Itálii poměrně obvyklé. Přesto zůstalo Lucemburkům mnoho věrných rodů napříč většinou měst a také parmští měšťané byli s Karlovou vládou zjevně spokojeni. Snad proto, že si vybral Parmu jako sídelní město.

Milánský vévoda Azzo Visconti ovládl 20. září město Bergamo, čímž získal mimo jiné důležitý opevněný most přes řeku Addu. Zatímco Karel bojoval s Florenťany u poměrně vzdálené Luccy, oblehla armáda ligy další z lucemburských měst – Modenu. Tu se však ligistům díky statečnému odporu obránců nepodařilo dobýt, tak alespoň důkladně zpustošili okolí a po šesti týdnech se stáhli k hradu San Felice, který rovněž oblehli.

Mezitím měl Karel čas se trochu nadechnout a shromáždit vojsko, které by mohlo velké síle spojených měst vzdorovat. Zdálo se, že strategicky důležitý hrad brzy padne, pokud mu Karel nepřijede na pomoc. Šestnáctiletému Lucemburkovi se to podařilo na den sv. Kateřiny – 25. listopadu 1332, kdy obránci vzdorovali obléhatelům už téměř měsíc. Do „osvobozovacího“ vojska mu dodala vojáky města Parma, Cremona, Modena a Reggio (to ani nepatřilo do signorie) a mělo jít dohromady asi o 1 200 rytířů a 6 000 pěšáků. To nevypadá jako velká síla, ale v tehdejších italských válkách to stačilo. Síla soupeře měla být zhruba podobná.

Ještě před svou první životní ostrou bitvou se mladý lucemburský vládce nechal pasovat na rytíře od francouzského hraběte Sancerra, načež sám pasoval asi dvě stě mladíků z řad svých věrných spojenců, jimž tato čest dosud chyběla. Průběh bojů nám popisuje sám Karel ve svém životopise: „…A bitva trvala od druhé hodiny až přes západ slunce. A na obou stranách byli zabiti skoro všichni oři. Byli jsme skoro přemoženi a oř, na kterém jsme seděli, také byl zabit. A zdviženi byvše od našich stáli jsme tak a pozorovali, že jsme takřka přemoženi, a již jsme téměř upadali v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé počali utíkat se svými praporci, nejdříve Mantovští a pak mnozí jiní je následovali…“

Z úryvku je vidět, že Karel rozhodně neřídil bitvu někde ze zadních řad, ale vrhnul se přímo do bitevní vřavy, jak se na tehdejší rytířské vládce slušelo. Jistěže měl kolem sebe družinu osobních strážců, ale ti nezabránili, že byl pod ním zabit kůň. Byl to jeho křest ohněm. Pak už mu stačilo s lehkým zraněním jen zpovzdálí přihlížet vítězství. Nešlo o žádnou těžkou taktiku, ale po typickém středověkém způsobu nejdříve zatlačila jedna strana a když jí došly síly, tak ji druhá strana převálcovala. Karel připsal úspěšný „zázračný“ obrat sv. Kateřině, již pak celý život velmi ctil.

Velkolepým triumfem zřejmě zabránil definitivnímu rozpadu lucemburské signorie, ale ta se přesto značně zúžila. Když se princ v prosinci vrátil do Parmy, musel se smířit s tím, že napříště ovládá vedle tohoto svého sídelního města jen Cremonu, Modenu a Reggio, plus vzdálenou Luccu jakožto dědičné léno.

Karel psal otci do Francie, že bude nutné přivést posily, načež Jan skutečně dorazil v únoru 1333 do Parmy s asi 800 rytíři a stejným počtem pěšáků od francouzských spojenců. Jenže ani tato síla Lucemburkům nestačila. V březnu se pokusili zmocnit tvrze v Pavii, aby ji vrátili pod svou vládu, ale vojenská akce se nepodařila. Následně chtěli alespoň získat Bergamo, tentokrát s pomocí lsti, ale ani v tomto případě neuspěli.

Spojili se tedy s papežským legátem Bertrandem, který oblehl jejich dlouhodobého nepřítele – město Ferraru. Jenže protilucemburská liga stále fungovala a připravila spojeným lucembursko-papežským vojskům u Ferrary těžkou porážku 14. dubna 1333. Následovalo vynucené jednání o příměří, které mladý Karel už ponechal na otci, zatímco se sám stáhl do Luccy, kde se mu velmi líbilo a chtěl ji zachovat i v případě, že by ostatní města byla pro Lucemburky ztracena. Jan ji chtěl předat papeži, ale jeho syn se proti tomu ostře postavil.

Sice se mu zdařilo v té chvíli ještě Luccu úspěšně udržet, ale celkově už Lucemburkové v Itálii jen paběrkovali a postupně vyklízeli pozice. V srpnu 1333 se Karel vydal na otcův pokyn zpět do Parmy, přičemž cestou se mu zdál slavný sen o andělovi, který za prostopášnost ukončil život francouzského dauphina z Vienne tak, že mu uťal pohlavní úd, což mělo vést ke Karlovu morálnímu obratu od hrubých vojáckých způsobů k hluboké zbožnosti. Prozatím však princ cestoval z Parmy až do Merana, kde se setkal s delegací českých a moravských šlechticů, kteří ho přesvědčili, aby se vrátil do svého rodného království. Nakonec v říjnu 1333 odjeli z Itálie oba Lucemburkové, byť každý svou cestou. Svých držav v takzvané lucemburské signorii se museli navždy vzdát.

Dodatek na konec

Italská politika během celého středověku připomínala jeden velký vroucí kotel, kde se všichni nemilosrdně navzájem perou. Italská povaha však způsobila, že se při tom odehrálo jen málo nějakých větších bitev, ale spíše šlo o podplácení, najaté vrahy, lsti, zrady a dohody předem odsouzené k porušení, takže jim nikdo nevěřil už při jejich uzavírání.

Mocnější šlechtici jako třeba právě milánský vévoda Azzo Visconti budovaly jakési neustále se měnící státy tím způsobem, že ovládli menší města, nad nimiž pak vyhlásili protektorát. Když se to patriciům v menších městech nelíbilo, uchýlili se pod ochranu někoho jiného, což byl zase skvělý důvod k válce a dalším intrikám. Válečná tažení zde byla spíše demonstrativní chřestění zbraněmi, protože italský rytíř se rád předváděl v barevném varkoči a výstavní zbroji s drahými pery zastrčenými do vrcholu přilby. Pokud se posléze opravdu potkaly dvě armády nějakých v dané chvíli vytvořených koalic, buď se dohodly ještě před bojem podle síly obou protivníků, nebo bojovaly spíše na divadelní efekt, aby se neřeklo, že muži mají strach. Mnoho mrtvých v těchto drobných šarvátkách nezůstávalo.

Do toho všeho zasahovali papež a císař, kteří si v Itálii činili nároky na vládu a vytvořili si zde relativně silné strany na svoji podporu, ale ve skutečnosti Itálie žádného silného jednotného vládce neměla. Vliv císaře zde zůstal spíše formální a papež ovládal jen okolí Říma. Jejich příznivci se za ně postavili jen tehdy, když se jim to zrovna hodilo.

__________________________

Literatura:

Spěváček, Jiří: Karel IV. Život a dílo (1316–1378), Praha 1979

Seibt, Ferdinand: Karel IV. Císař v Evropě (1346–1378). Praha 2002