Proč se bouřili sedláci u Chlumce a kdo jim zatnul tipec

V dobách komunistického režimu se vyprávěla přibarvená legenda o tom, kterak se hrdinný chudý lid roku 1775 postavil se zbraní v ruce proti svým pánům, málem tím dosáhl porážky feudalismu a monarchie, ale nakonec byl brutálně rozehnán císařským a šlechtickým vojskem, zmasakrován a potrestán. Jen kousek chyběl a vítězství pracujícího lidu mohlo být dosaženo už téměř dvě stě let před Vítězným únorem 1948.

Tato dělnicko-rolnická „pohádka“ je samozřejmě nesmyslná a s realitou nemá nic společného. Obsahuje určité pravdivé jádro, jinak by nemohla vzniknout, ale okolnosti, příčiny i důsledky jsou značně překroucené. Vzbuzuje například dojem, že se proti sobě postavily dvě rovnocenné ozbrojené síly a že sedláci měli šanci na vítězství. Ve skutečnosti pravidelné vojsko jen přemýšlelo, jak způsobit vzbouřencům s kosami, vidlemi a několika ukořistěnými starými ručnicemi co nejmenší škodu, aby je vojáci sice postrašili, ale pak se sedláci mohli pokojně rozejít ke svým polím.

Osvícenství, které se u nás rámuje dobou vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. (1740–1790), si vytklo za politický úkol zreformovat společenský řád podle racionálních úvah bez ideologických příkras, ale přitom příliš nenarušit celkovou hierarchii společnosti, alespoň té světské části obsahující panovníka a šlechtu. Od roku 1765 se Josef II. stal po smrti otce spoluvládcem své matky Marie Terezie a zatlačil ještě více na zavádění reforem. Ne vždy byl úspěšný, a ne všechny jeho reformy byly rozumné, přesto si rychle získal mezi lidem pověst hodného monarchy, který „drží se sedláky“ proti zpupné a stále více chtivé vrchnosti – tedy šlechtě, která nutila pracovat poddané nesmyslně mnoho dní (někde až tři dny týdně) při robotách na panských pozemcích bez nároků na mzdu.

Nemusíte mít geniální mozek, aby vám došlo, že vynucená práce je málo efektivní a bouřící se zemědělci výrazně brzdí ekonomickou sílu vaší země. Proto se Josef II. skutečně snažil zatížení poddaných zmírnit, zejména po povstáních ve Slezsku v letech 1766–1767, která ukázala značnou nespokojenost. Jenže je pravda, že zavádění reforem pomocí patentů do značné míry bránila šlechta, včetně vídeňských vládních ministrů, kteří sice nemohli otevřeně protestovat (byli jen císařskými úředníky), ale v praxi se snažili klást reformám překážky, protože vedle své státní služby jim živobytí zajišťovalo vlastnictví rozsáhlých velkostatků. A to se pak jen těžko vzdává pracovní síly, které nemusíte nic platit – jakkoliv je neefektivní.

Proto se skutečně mnohé patenty v praxi nedodržovaly, jiné se zveřejnily a pak zase hned stáhly, takže vznikaly zmatky z toho, co platí a co ne. Není divu, když poddaní získávali dojem, že s nimi vrchnost nehraje čistou hru a nutí je k něčemu, na co nemá právo. Do této situace uhodil roku 1771 nejhorší hladomor z celého století. Neúroda a špatné počasí způsobily takovou potravinovou katastrofu, že z toho pomřela podle odhadů asi desetina obyvatel Českého království.

Od té chvíle se celou zemí šířila nespokojenost a postupně vypukaly menší lokální vzpoury, které se zatím dařilo zahladit. Shodou okolností v této době vesnice obcházely konskripční a urbariální komise, které měly za úkol pro císaře shromáždit přesnější statistické údaje o obyvatelstvu, jeho majetku, robotách, daních a jiných povinnostech. Mimo jiné úředníci přidělovali poprvé v historii „numera“, tedy čísla popisná.

Mezi lidmi se začala šířit šeptanda, že císař chystá vydání takzvaného „zlatého patentu“, jímž měl úplně zrušit robotu, ale vrchnost to před poddanými tají, aby je mohla využívat. Prý se o tom měl zmínit některý z úředníků v komisi, nebo to tak nějaký sedlák pochopil. A to stačilo jako rozbuška pro vypuknutí větších nepokojů na začátku roku 1775. Královstvím letěla zvěst ve stylu: „Máme svobodu, ale zamlčeli nám to!“Největší ohniska povstání se objevovala v severních a severovýchodních Čechách. Sedláci se začali sdružovat po hospodách a zakládat jakási sdružení, která měla za úkol společnými silami vynutit na vrchnosti přiznání zlatého patentu.

Jedno z nejsilnějších sdružení si začalo říkat Selské guberno a vedl ho rtyňský rychtář Antonín Nývlt, který sám sepsal návrh patentu, podle nějž se měly roboty snížit na pouhý jeden den v měsíci. Takové snížení povinností se samozřejmě líbilo sousedům i sedlákům z jiných krajů, pořizovali si opisy tohoto patentu, za což jim guberno účtovalo poplatek – údajně na písařské potřeby, ale podle pozdějších procesů také na organizování vzpoury. Nývlta později soudci označili za jednoho z hlavních vůdců povstání, ale ve skutečnosti se stal spíše obětním beránkem jako symbol vzpoury.

Druhým takovým „pseudovůdcem“ měl být Chvojka, dvacetiletý student z Hradce Králové. Ten zase sepsal revers, v němž si na místním správci vynutil souhlas s tím, aby se dočasně zastavily roboty, dokud se nevyšetří, jak je to doopravdy s tím slavným zlatým patentem. Sousedé z toho byli logicky nadšení a pod nátlakem přiměli správce zámku v Kratonohách, aby jim revers podepsal. A tak krajem začaly putovat houfy sedláků mávající reversem nebo Nývltovým návrhem patentu. Putovaly od zámku k zámku a nutily vrchnost k podpisu a minimálně dočasnému zastavení robotních povinností.

Přidávaly se další a další kraje. Mnozí rychtáři byli k připojení doslova přinucení. Když se některý zdráhal, rozbořili mu vzbouřenci kamna, rozmlátili okna kamením a hrozili dalšími výtržnostmi. Stačilo to provést několikrát, další rychtáři se o tom doslechli a raději už nekladli odpor. Navíc každá chalupa měla poslat alespoň jednoho muže, který se k houfu přidá. Měl za povinnost obejít s houfem alespoň tři zámky, potom se mohl zase v klidu vrátit domů. A tak se živelně proměňovalo složení davů, které putovaly krajem. Rebelie se rozšířila na Hradecko, Pardubicko, Poděbradsko, Chlumecko a do dalších krajů, především ve východních a severních Čechách.

Aby si sedláci dodali na vážnosti, ozbrojili se kosami, vidlemi či jiným upraveným domácím nářadím. Někde se jim podařilo ukořistit i několik starých pušek, ale ve skutečnosti o žádné skutečně vybavené vojsko nešlo a pravidelná armáda vrchnosti, měst či dokonce císařství by s nimi v přímém střetu neměla žádné problémy, což se ostatně později ukázalo. Ve většině případů ovšem stačilo, aby vojsko sedlákům pohrozilo a když to nestačilo, tak jich pár pozatýkalo a dav se zklidnil, odtáhl jinam nebo se rozešel.

Do několika zámků se sedláci dostali a podařilo se jim rozbít značnou část šlechtické výzdoby či vybavení, které považovali za symbol nemístného luxusu a chtěli si tím vynutit vážnost. Pod nátlakem získali i několik podpisů k reversu, ale ve skutečnosti téměř nikde neteklo moc krve, nebo se alespoň nevyskytly oběti na životech.

Pouze ve dvou případech se konflikt rozhořel natolik, že si vyžádal několik mrtvých. První reagovala možná až nepřiměřeně tvrdě vystrašená Praha. Jízdní oddíl městského vojska obklíčil v noci na 24. března 1775 houf asi šesti stovek chlapů na Špitálském poli, což je dnes území Karlína. Vojáci rozdělili sedláky na skupinky po dvaceti až třiceti mužích, aby jich většinu chytila a zavřela do šatlavy. Celkem si odvedla 438 vězňů. Kdyby jim jen uštědřila „výchovný výprask“ a pustila je, asi by to stačilo, jenže vyděšené místní velení bez instrukcí z Vídně nechalo exemplárně popravit osm z nich, které označilo za nejvíce agilní vůdce povstání.

Druhý případ už souvisí s údajnou selskou bitvou, protože se odehrál u zámku Karlova koruna v Chlumci nad Cidlinou, který patřil rodu Kinských. Začal ve stejný den jako zásah u Prahy, tedy v pátek 24. března, kdy ještě panoval třeskutý mráz. Houf zhruba 300 až 500 sedláků se tam pokusil dostat na kopec k zámku, aby si vynutil podpis známého Chvojkova reversu. Drancování šlechtického sídla zabránil skvělý diplomatický zásah velitele místního sboru rejtarů poručíka Ertla, který s pomocí výmluvné řeči a demonstrace síly přinutil vzbouřence se stáhnout, aniž by při tom tekla krev.

Jenže druhý den se sedláci znovu osmělili, zřejmě přitáhlo navíc i několik desítek mužů jako posily, takže se dav znovu vydal k zámku. Dokonce vyslali na zámek posly, kteří se dotázali velitele vojenské jednotky, jestli prý smějí zámek vydrancovat. Naivita a prostoduchost této otázky zřetelně ukazuje úroveň, přehled a organizovanost selského povstání. Tentokrát se ozbrojenci pod velením Ertla rozhodli sedláky rozehnat silou. Při tomto zásahu vzali do zajetí 74 vzbouřenců a po rozehnání davu zůstala před vraty zámku ležet dvě mrtvá těla. Šlo o první oběti selského povstání. Další dva venkované se utopili v místním rybníce, přes nějž chtěli uniknout. Schopnost plavání tehdy ještě nebyla mezi prostým lidem tak rozšířená jako dnes. Před úprkem ještě vojáci sedláky jasně varovali, že mají okamžitě opustit okolí zámku, jinak propadnou hrdlem.

Nicméně ani tehdy to rebelové nevzdali a vypravili se k zámku ještě potřetí, časně zrána v neděli 26. března. A tentokrát nejen, že neuposlechli výzvy vojenské posádky k opuštění panství, ale dokonce proti ní několikrát vystřelili z oněch ukořistěných starých pušek. A podařilo se jim dokonce zasáhnout tak, že dva z vojáků zabili. To už si samozřejmě válkami ostřílení rejtaři nemohli nechat líbit. Nastalo to, co marxistická propaganda později označila za zběsilý protiútok a bezuzdné řádění vojáků, kteří bez milosti stříleli a sekali nebohé sedláky, kteří padali k zemi jako zajíci na honu. Ve skutečnosti pouze vojáci opětovali střelbu a po několika výstřelech se zmatení sedláci začali obracet na útěk. Tentokrát si kulky z mušket vyžádaly celých pět obětí přímo na místě a další tři sedláci opět utonuli při chaotickém úprku přes rybník. V nastalém zmatku však vojáci zasáhli a vzali do zajetí nyní už 211 mužů. Těm potupně uřezali knoflíky u kalhot, takže jim ani nemuseli dávat pouta, protože si rebelové museli přidržovat spodky, když je ozbrojenci hnali do vězení. Později se říkalo, že čtyři z nich zemřeli na následky zranění z této „bitvy“ ve vězení. Ve skutečnosti se uváděná čísla v různých zprávách odlišují, ale i kdybychom vzali v úvahu „nejhrůznější“ scénář, vyjde nám dohromady 16 obětí u Chlumce a osm popravených v Praze. Na druhé straně padli pouze dva vojáci.

To tedy věru není mnoho na tak strašný střet, po němž by se mělo dostat do jazyka slavné pořekadlo. Sedláci u Chlumce dopadli tak, jak museli a ve skutečnosti byla vrchnost ještě dost milosrdná. Byť musíme vzít v úvahu, že roli v tom nehrály nějaké humanitární důvody či soucit s poddanými, ale prostý racionální kalkul, že prosté chlapy je potřeba především vystrašit a následně uklidnit, aby mohli brzy zase nastoupit do roboty a platit daně. Nikdo neměl zájem zbytečné eskalaci konfliktu, když ve skutečnosti vzbouřenci s kosami, vidlemi a několika puškami nikoho vážně neohrožovali. Vojsko dostalo od začátku přísný zákaz zasahovat příliš tvrdě a mělo dbát na to, aby krve teklo co nejméně.

Bohužel ani zásahem u Chlumce rebelie neskončila. Přeživší sedláci se sice rozprchli, ale znovu se seskupili do dalších houfů a ohrožovali i další vrchnostenská panství s větším či menším úspěchem až do léta. Ale vrchnost se už po schválení z Vídně rozhodla odsoudit pochytané vzbouřence. Soudci museli být značně překvapení, když zjistili, že celá vzpoura je vlastně živelná a ve skutečnosti nemá žádnou pevnou organizaci, v níž by se dali vyhmátnout a potrestat skuteční vůdci. A tak se hledali obětní beránci, mezi nimiž vynikla zmíněná jména Nývlta a Chvojky. Kromě uvedených 8 exemplárních poprav po zásahu v Praze však už nikdo nebyl odsouzen k trestu smrti.

Chvojka po svém zatčení a následné internaci ve vězení zplodil veršovaný spis, v němž uvedl fakta o svém spolčení s ostatními rebelanty: „Přišel ke mně smělý pacholík veselý, ostře se točil a řka: stroj se s námi, půjdem na pány, tak ke mně vkročil.“ Poté nuceně pracoval tři a půl měsíce na stavbě splavu někde u Pardubic, načež ho propustili domů. Rtyňský rychtář Antonín Nývlt sice získal přízvisko „selský císař“, ale nakonec si taky odseděl jen pár měsíců ve vězení a ještě na podzim onoho „rebelského“ roku 1775 už vesele čepoval pivo ve své hospodě.

Ve skutečnosti přinesla vzpoura nakonec pro sedláky i kýžený efekt. Dne 13. srpna roku 1775 totiž vyšel robotní patent Marie Terezie. Na jeho přípravě se pracovalo již dlouho před vypuknutím šarvátek, ale střet s poddanými jeho vydání přinejmenším urychlil. Patent rozdělil poddané na základě majetku do jedenácti tříd, přičemž nejmenší robotní povinnost měli podruzi, tedy nejchudší vrstva obyvatelstva. S rostoucím majetkem potom úměrně rostla i robotní zátěž. V zimě měli sedláci robotovat osm hodin v týdnu, v létě se pak práce protahovala až na celou polovinu dne, tedy dvanáct hodin. V nich byla započítána i přestávka na oběd a cesta do práce a domů.

Doporučená literatura:

Josef Frais: Reformy Marie Terezie a Josefa II.: (nejen v českých a moravských zemích). Třebíč 2005.

Josef Petráň: Rebelie: příběh jednoho týdne a dvou dní v březnu roku 1775. Praha 1975.