Jan Lucemburský coby svérázný otec Otce vlasti. Karla IV. náročné dospívání zocelilo

Jelikož je Karel IV. vyzdvihován jako Otec vlasti, dává se do protikladu se svým otcem, který neměl k Čechám takový vztah jako on, protože se tu nenarodil a vždycky se tu cítil jako cizinec. Jeho zahraniční politika byla ještě ve 20. století nahlížena spíše jako marnotratná, zbytečně ambiciózní, nepromyšlená a vlastně neúspěšná. Na rozdíl od Karla mu chyběl jasný cíl a koncepce. Prý si jen užíval oblíbená rytířská dobrodružství a bojová klání, zatímco na prospěch své země nemyslel. Královská koruna mu měla sloužit jen pro osobní prestiž. Kus pravdy na tom asi bude, ale není to příliš zjednodušující?

Je třeba přiznat, že přišel do českých zemí roku 1310 z dalekého Lucemburska jako čtrnáctileté trochu zhýčkané dítě císařského otce a na české mravy si nikdy pořádně nedokázal zvyknout. Svou manželku Elišku Přemyslovnu zpočátku miloval, a byla mu oporou, když po třech letech zemřel v Itálii jeho otec a on se vůči české šlechtě snažil prosadit svou koncepci vládnutí, jakou znal ze západní Evropy a nechápal, proč se tomu všichni brání. Dávali mu najevo, že je zde pouze z vůle české šlechty a pokud se mu to nelíbí, tak ať se sbalí i se svými namyšlenými francouzskými a německými rádci, a táhne, odkud přišel.

Jenže mladý Lucemburk nehodlal jen tak couvnout a pokusil se proti šlechtě prosadit. Bohužel pro něj konfrontace nedopadla dobře. K žádnému velkému boji nedošlo, ale Jan pragmaticky usoudil, že nemá smysl utopit zemi v krvi a včas ustoupil. Uznal šlechtě její práva, jmenoval nejmocnějšího z nich Jindřicha z Lipé hejtmanem, načež se z vnitřní české politiky raději stáhl. V této zjitřené atmosféře strávil první roky života Janův nejstarší syn, který se narodil roku 1316, a pojmenovali ho Václav. Detaily konfliktu ještě vnímat nemohl, ale ovzduší plné napětí na něj možná mělo vliv. Navíc se s rezignací krále na jeho práva nehodlala smířit královna Eliška Přemyslovna, hrdá dcera starého českého královského rodu, která rozhodně nemínila ustupovat nějakému panu z Lipé.

Tím postupně gradovaly manželské spory. Král začal veřejně dávat najevo obdiv ke schopnému švihákovi Jindřichovi z Lipé a jeho krásné milence Elišce Rejčce, kterou Eliška Přemyslovna upřímně nesnášela. To už královna nevydržela, sebrala dcery a malého Václava a utekla na hrad Loket. Dle svých slov se stáhla do politického ústraní, ale ve skutečnosti tam přijímala návštěvy svých příznivců ze šlechtické opozice, kteří stáli proti panu z Lipé. Král se doslechl, že prý chce malého Václava využít proti němu, dosadit chlapce formálně na trůn a místo něj se chopit regentské vlády.

Svým způsobem je logické, že se Jan obával o svou pozici, přesto reagoval poněkud přehnaně. Nebylo nutné přijet na Loket s ozbrojenou družinou a podle líčení kronikáře Petra Žitavského zde vyvolat konflikt s hradní posádkou. A když prý potom poděšená Eliška vyzvala strážce k odporu, trval král na úplné kapitulaci hradu a nechal pár obránců pro jistotu zastřelit. Pak prý nechal mučit dva královniny písaře, kteří tak na Elišku prozradili možné i nemožné. Naštvaná královna nakonec z hradu utekla i s dcerami. Král jí nebránil, ale odmítl vydat malého Václava, jehož následně dva měsíce věznil na Lokti v temné komůrce s úzkým okénkem.

Tato příhoda se odehrála v roce 1319 a pozdější císař Karel IV., tehdy tříletý, si ji do smrti pamatoval. Možná ho občas pronásledovala i ve snech jako noční můra. Matku už nikdy nespatřil a není divu, že se historici domnívají, že svého otce od té doby neměl rád. Psychika malého dítěte jistě utrpěla a chování krále bylo zbytečně prudké, byť ho můžeme pochopit. Bránil svoji korunu, o niž Eliška možná ve jménu Václava opravdu usilovala (byť marně a s naivitou sobě vlastní) a není zase tak jisté, kdo vlastně roztržku na Lokti vyvolal. Kronikář svaluje vinu na Jana, ale Petr Žitavský neměl Lucemburka nikdy rád a naopak vždy nadržoval Elišce Přemyslovně.

Je zřejmé, že král Jan vždy stavěl svou politickou aktivitu výše než rodinné vztahy. Pravděpodobně nerad dával své city expresivně najevo, zvláště od smrti otce a rozkmotření s Eliškou. To však neznamená, že neměl své děti rád. Nelze srovnávat středověký panovnický rod s moderní rodinnou výchovou. Králové nikdy neměli na své děti dost času a používali je často jako figurky na politické šachovnici. Přesto pro ně znamenalo rodinné pouto významnou hodnotu. Jistě, král by měl poskytnout svému následníkovi správné vychovatele a ne zavírat ho v komůrce.

Nicméně Jan věděl, že malý následník nemůže být v Praze, kde by se mohl stát snadným objektem spiknutí, a tak ho nechal přemístit z Lokte na Křivoklát, kde byl sice zavřený a střežený, ale žádné špinavé vězení už to nebylo. Malý princ si tam žil celkem v luxusu až do svých sedmi let, kdy se podle středověkých zvyklostí stal z dítěte jinochem a nastal čas na jeho výchovu a vzdělání. Tehdy ho otec poslal do nejvhodnější prostředí dle svých zkušeností a úsudku, tedy na francouzský královský dvůr. Někteří historici ho obviňují, že se tím chtěl syna zbavit, ale ve skutečnosti to mohl cítit podobně, jako dnešní rodiče, kteří posílají děti na studia do zahraničí.

Je pochopitelné, že král chtěl také syna uklidit někam daleko od českého prostředí, kde by mu mohl být nebezpečný v rukou šlechty, a tak spojil užitečné s užitečným. Otec zároveň synovi vybral urozenou nevěstu, a tak se krátce po příjezdu do Francie roku 1323 sedmiletý český princ oženil se stejně starou Blankou z Valois, sestrou budoucího francouzského krále. Zatím ho současný francouzský král Karel IV. (vládl 1322–1328) přijal jako vlastního syna, jehož sám neměl, a při biřmování mu dal podle sebe jméno Karel.

Mladý princ zůstal tedy v dalekém zahraničí vytržen z kruhu vlastní rodiny, ale o to více se o něj starala rodina náhradní. Vzdělával se ve všech možných vědách i jazycích a otec ho jezdil do Paříže občas navštěvovat. Jednou prý spolu navštívili papeže Jana XXII., jenž tehdy sídlil v Avignonu, jindy se zúčastnili korunovace nového francouzského krále Filipa VI., tedy Karlova švagra. To bylo roku 1328 a dvanáctiletému chlapci tehdy skončily zlaté časy, protože Filip pro něj neměl takovou slabost jako jeho předchůdce. Přesto strávil v Paříži ještě dva roky, než ho otec odvolal z politických důvodů do Lucemburska.

Český král totiž získal nárok na některá území v severní Itálii, která si potřeboval pojistit a tušil, že by se to Filipovi nemuselo líbit, protože zasahoval do francouzské sféry zájmu. A tak logicky nechtěl, aby jeho syn zůstal jako možné rukojmí v nebezpečí v Paříži. V Lucemburku se mladý Karel po delší době setkal s otcem. Ten mu autoritativně nakázal, aby zde počkal a sám odjel do severní Itálie s dostatečným ozbrojeným doprovodem (viz Lákavá vidina bohatých měst).

Budoucí otec vlasti pobyl v Lucembursku asi rok, než ho otec povolal k sobě. Psal se rok 1331 a tehdy naposledy zastával mladý princ v rukou otce roli pouhé pasivní loutky. Možná se v něm něco zlomilo při nepříjemném zážitku z cesty, když se ho v Pavii pokusili italští nepřátelé otrávit a on unikl jen díky tomu, že setrval na modlitbách. S otcem se setkal v Parmě, kde spolu strávili asi 40 dní. Zasvětil tehdy Jan Lucemburský svého patnáctiletého syna do tajů italské a evropské politiky? Seznámil ho snad s lucemburskými zájmy a plány a do budoucna? Do detailů asi těžko, ale když posléze český král odjel z Itálie a nechal Karlovi na starosti italské záležitosti, chopil se jich mladík s veškerou vervou.

Italské prostředí bylo známé svou lstivostí a četnými intrikami. Karel si v něm vedl velmi dobře, dokázal udržovat rovnováhu celý rok a v říjnu 1332 slavně vyhrál svou první bitvu u San Felice, kde při vyrovnaném poměru sil na hlavu porazil vzbouřence. Jenže odpor proti Lucemburkům v této oblasti pokračoval, a tak se mu musel vydat na pomoc král Jan s vojskem. Setkali se opět v Parmě v únoru 1333. To už však byla lucemburská moc v Itálii natolik oslabená, že se jí Jan chtěl vzdát a dokonce prodat svého nejvěrnějšího spojence, město Luccu, nepřátelským měšťanům z Florencie. Karel se proti přání otce poprvé veřejně postavil a měl úspěch.

Tradiční dějepisci praví, že od té chvíle panovaly neustálé rozpory mezi oběma Lucemburky. Občas se utišovaly pouze proto, že si otec i syn uvědomovali rodové zájmy a z pragmatických důvodů se nemohli navzájem zcela opustit, přestože měli naprosto odlišné povahy, názory i politickou strategii. Jenže to není úplně pravda. Karel si svého otce vždy vážil, i když s ním občas nesouhlasil a rozhodně se snažil vést politiku v jeho zájmu. A Jan Lucemburský musel být na svého syna patřičně hrdý. Jen měl občas obavu, aby mu mladík nepřerostl přes hlavu, proto mu upíral ze svého titulu českého krále postavení, jež by mu právem náleželo. To je ovšem situace, kterou známe i z dnešních rodin, když syn začne být chytřejší a schopnější v podnikání než otec.

Když král Jan odcestoval do Lucemburska, odjel zatím Karel do Merana, kde měl po dohodě s otcem zajistit dědictví Korutan a Tyrolska pro svého mladšího bratra Jana Jindřicha. Tam se setkal s českými šlechtici a s nimi vzápětí zamířil zpět do Čech. Historikové často spekulují, že tak učinil navzdory svému otci a proti jeho vůli. Jenže to není vůbec jisté. Jan mohl být o Karlových činech informován a ve skutečnosti byl rád, že v Čechách znovu obnoví lucemburskou moc. Jindřich z Lipé totiž zemřel roku 1329 a od té doby byla správa království poněkud v troskách. Karel se tedy vrátil do Čech vlastně jako exponent lucemburské moci, nezatížen spory s českou šlechtou, a navíc přijímán jako potomek přemyslovských králů přes matku, která však mezitím také zemřela. Když po dlouhých deseti letech přijel Karel do své rodné země, zastavil se u jejího hrobu a vzápětí začal vykupovat korunní statky, zastavené různým šlechticům či městům.

To bývalo tradičně vykládáno jako důkaz, že král Jan předtím vykořisťoval české země, bral si z nich jen peníze na svá zahraniční dobrodružství, až zachránce Karel přijel a všechno dal do pořádku. Ale nikdo zatím moc neřešil otázku, kde na to vlastně vzal tak zázračně peníze? Profesorka Lenka Bobková nadhodila možnost, že to mohl být zisk z italského dobrodružství, které nemuselo být tak prodělečné a zbytečné, jak se na první pohled jeví. Že by bohatá italská města nepřímo sponzorovala obnovení královské moci v Čechách? A jednal tedy Karel v souladu s otcovým přáním? Profesorka Bobková píše, že určitě ano, ale je také možné, že před ním prostě získané peníze utajil, protože by je dobrodružný král ihned utratil. Při bližším pohledu musíme totiž dát starším historikům za pravdu v tom, že Jan byl možná dobrý politik, ale špatný hospodář.

V Českém království pak nastalo období dvojvládí. Karel dostal od otce formální titul moravského markraběte, i když sídlil většinou v Praze a staral se o správu českých zemí. Petr Žitavský poznamenává, že mu nechtěl dát titul „mladšího krále“, aby se sám nemusel cítit starý, což vystihuje Janovu povahu. Ten zatím dělal to, co mu bylo nejbližší, totiž jezdil po Evropě a pletl se do války i politiky. Ne nadarmo psal zbraslavský kronikář, že bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc. Ale nebyly to jen takové nahodilé záležitosti bezcílně se potulujícího dobrodružného krále, jak by se mohlo zdát. Už byla řeč o tom, že měl zálusk na Tyrolsko a Korutany a především se Janovi roku 1335 podařilo definitivně získat Slezsko, které pak dalších čtyři sta let zůstalo pevnou součástí české koruny.

Ale i Karel se zároveň podílel na zahraniční politice tím, že se účastnil různých jednání v okolních zemích, buď samostatně, nebo s otcem. Spolupráce mezi oběma Lucemburky tak víceméně fungovala, byť se objevily kolísavé momenty. Například roku 1337 odjeli spolu na křížovou výpravu do Litvy, kde se ve vlhkém a chladném prostředí zhoršila Janova oční choroba, takže přišel o oko. To se navíc spojilo s tím, že se již předtím podruhé oženil a Karlova macecha Beatrix nyní sídlila v Praze, kde porodila syna Václava, tedy Karlova nevlastního bratra. Z této příčiny Jan zřejmě vykázal po návratu z Litvy syna do Brna i s manželkou Blankou.

Mezi otcem a synem panoval rozpor ve vztahu k císaři Ludvíku Bavorovi, kdysi Janovu spojenci. Oba dva už ho v té době bez pochyby pokládali za soupeře, ale král Jan cítil jakési závazky z minulé doby a byl ochoten k ústupkům – například přijmout od něj české země v léno. Karel ochoten nebyl, dal to jasně najevo a prosadil svou vůli. Stával se čím dál dominantnější a definitivně se to potvrdilo poté, co roku 1340 přišel Jan po nezdařeném lékařském zákroku ve Francii i o druhé oko a oslepl. Karel ho pak více než rok přesvědčoval, aby mu definitivně předal správu království, což Jan udělal roku 1342. Pak už slepý král vlastní aktivitu příliš nevyvíjel.

Jan Lucemburský měl jistě velkou panovnickou hrdost, kterou musel mnohokrát překousnout, což nedělal rád. Vztekal se a někdy vzdoroval, ale nakonec vždy udělal, co bylo pro zájem jeho rodu nejlepší. Poslední službu Karlovi prokázal, když mu v červenci 1346 dal svůj kurfiřtský hlas při volbě římského krále. To byl úřad, kterého vždy chtěl dosáhnout, ale nepodařilo se mu to. Až jeho syn to dokázal. Musel být hrdý, ale zároveň se cítil zbytečný. I proto zvolil v podstatě dobrovolně slavnou hrdinskou smrt v bitvě u Kresčaku, díky níž se nesmazatelně zapsal do českých i evropských dějin.

Úvaha na konec:

Zkusme si porovnat výchovu tří Lucemburků: Jana, Karla a jeho nejstaršího syna Václava IV. První a poslední z nich byli natolik opečováváni, až se to dá srovnat s rozmazleností. Jistěže královští otcové na ně neměli příliš mnoho času, ale dávali jim natolik najevo, jak jsou coby dědicové výjimeční a důležití, takže se od začátku cítili nadřazení. Oba přišli v 17 letech o otce a museli se náhle vyrovnat s vládní zodpovědností bez otcovské záštity, na niž byli zvyklí.

To Karel se svým specifickým dětstvím, které mu sice zajistilo vzdělání i pohodlí, ale k tomu navíc stálou nejistotu a změny prostředí, se musel naučit rvát s osudem. Je možné, že i díky tomuto odvážnému otcovskému přístupu krále Jana se z něj nakonec stal dobrý vládce. Otec ho totiž prostě hodil do vln politiky a nechal ho v ní plavat.

__________________________________

Doporučená a použitá literatura:

Spěváček, Jiří: Karel IV., 1316–1378, Praha 1979

Šmahel, František; Bobková, Lenka (eds.): Lucemburkové, Česká koruna uprostřed Evropy, Praha 2012

Seibt, Ferdinand: Karel IV., císař v Evropě (1346–1378), Praha 2002

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001