Cesta polních vojsk k Lipanům (1434). Už při obléhání Plzně dostal Prokop Holý židlí do hlavy

Jednání v Basileji za osobní účasti Prokopa Holého nepřineslo očekávaný výsledek (více v článku Táboři a sirotci na vrcholu moci). Jestliže rozumnější hlasy i mezi sirotky a tábory věřily v dohodu s katolíky, hejtmané polních vojsk očekávali především větší respekt a úctu k Husovým idejím, čehož se jim na církevním koncilu logicky nedostalo. Optimismus pramenící z chebských úmluv z roku 1432 prakticky zmizel. S nadsázkou dá říct, že jediné pozitivum pro kališníky nakonec bylo, že na rozdíl od 18 let starého případu Jana Husa se z koncilu vrátili živí a zdraví.

Po návratu do Čech začal tedy Prokop Holý i ostatní hejtmané polních vojsk podnikat kroky k dalšímu vojenskému nátlaku na katolickou stranu. Radikálním řezem se mělo stát dobytí Plzně. Od vynuceného Žižkova odchodu na jaře 1420 (viz Nástup Žižky k moci) se Plzeň stala spolu s Českými Budějovicemi hlavní katolickou baštou v Čechách, která díky pevnosti svých hradeb trvale odolávala všem husitským pokusům o dobytí. Teď měla být její pýcha konečně zlomena a Prokop Holý k jejímu obležení svolal téměř všechny husitské posádky z celých Čech. Rozsáhlé přípravy se ovšem nedaly zatajit a Plzeň se stačila dostatečně zásobit potravinami. Táborité přitáhli před Plzeň 14. července 1433 a zahájili předlouhé obléhání, které mělo trvat přes tři čtvrtě roku. S tím museli hejtmané počítat, ale Plzeň za tuto oběť stála. Kdyby padla, museli by zřejmě všichni čeští katolíci uznat porážku a přijmout kalich, nebo odejít.

Jenže do Prahy mezitím přijeli vyslanci koncilu a pokračovali v jednáních započatých v Basileji. Vynikl mezi nimi prohnaný španělský diplomat Jan Palomar, který dokázal zahrát na tu správnou strunu hrdosti českých pánů. Několikrát podotknul, že nechápe, jak si mohou tak urození muži nechat poroučet od obyčejných „chlapů“. V Praze začala pomaličku vznikat druhá panská koalice (první byla před deseti lety proti Janu Žižkovi) mezi katolíky, kališnickými pány a konzervativnějšími Pražany.

Navíc se husitské vojsko ležící u Plzně samo potýkalo se zásobovacími problémy. Země byla vydrancovaná a zbylé zásoby z okolí si odvezli měšťané do Plzně. Husité to chtěli řešit po svém a vyslali „špízovací“ výpravu, která měla naloupit jídlo v okolních zemích. Do blízké Horní Falce se vydaly jednotky vedené hejtmanem Janem Pardusem. Syn falckraběte a přítomný vojevůdce Jindřich Pflug ze Schwarzwaldu ovšem stačili povolat do zbraně hornofalcké rytíře i sedláky a uštědřili Pardusovi 21. září zdrcující porážku, když se jim kvůli nedbalosti jednoho vozky podařilo proniknout do vozové hradby. K Plzni se vrátily žalostné zbytky výpravy a Jan Pardus to tehdy téměř odnesl vlastní hlavou. Rozezlení hejtmani ho soudili za neúspěch, nakonec ho jen sesadili a vyhnali. Zhrzený Pardus se později přidal k panské koalici. Horší bylo, že hejtmané obvinili z neúspěchu i Prokopa Holého, jenž za Pardusem stál a poslal ho na výpravu. V prudké hádce byl táborský duchovní vůdce dokonce zraněn na hlavě, spoután a vypovězen z ležení. Horké hlavy pak sice za chvíli vychladly a hejtmané prosili Prokopa, aby se vrátil, ale ten se pochopitelně urazil a odjel se léčit do Prahy. V říjnu se ovšem k vojskům u Plzně přidal vůdce sirotků Jan Čapek ze Sán, který se vítězoslavně vrátil z výpravy k Baltu (viz Poslední spanilá jízda husitů) a posílil tak obléhatele. Plzeň tak zůstala nadále v obležení, ale její obránci se často odhodlávali ke statečným výpadům z hradeb. Při jednom z nich dokonce ukořistili velblouda, kterého sirotci dostali za svou pomoc od polského krále Vladislava.

V listopadu 1433 začal v Praze důležitý svatomartinský sněm. V té době zde pobýval i uražený Prokop Holý, ale přesto se právě tady upekla nová koalice proti polním vojskům. Většina sněmovních usnesení směřovala právě proti nim. Zvolená zemská vláda, v jejímž čele stanul nový zemský správce Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, začala otevřeně mluvit proti polním vojskům. Podle historika Františka Šmahela už bylo nad slunce jasné, že vláda polních bratrstev nemůže fungovat jako provizórium válečného stavu bez reálné perspektivy v mírových podmínkách. K Alešovi Vřešťovskému se postupně přidávali i další šlechtici. Významnou roli sehrál táborský hejtman Přibík z Klenové, jenž se už v lednu tajně domluvil s vyslanci koncilu, že se pokusí pomoci obležené Plzni. Zatím zůstával oficiálně na straně bratrstev. Byl to instinkt krys opouštějících potápějící se loď, jak to nazval František Šmahel? V každém případě bylo zřejmé, že polní vojska začala být v Čechách více na obtíž, než ku prospěchu, a že šlechtici jednoduše hledali cestu z krize.

Zároveň pokračovala jednání s vyslanci koncilu, kteří přinesli nový návrh – kompaktáta. V nich uznávali velmi okleštěnou platnost artikulů, navíc pouze pro vyznavače kalicha, a tedy nevynutitelné pro kališníky. To by kališničtí šlechtici bez problémů připustili. Spory nastaly pochopitelně o vracení církevního a královského majetku, v čemž nehodlali ustupovat, a což se jim nakonec podařilo i vyjednat. V družném jednání začal rok 1434 a stále pokračovalo obležení Plzně. Nový zemský správce Aleš Vřešťovský začal shromažďovat armádu, tedy zemskou hotovost konzervativních kališníků. Všeobecně se předpokládalo, že s ní vyjede na pomoc Plzni. Jenže všechno bylo naplánováno jinak.

Shromáždění bojovníci ve vší tichosti vstoupili 5. května na Pražský hrad a hned ráno zaútočili na Nové Město pražské. Tato část pražského souměstí dosud stála spíše na straně polních vojsk, ale při útoku padla nečekaně rychle. Prokop Holý a ostatní táborští či sirotčí hejtmané, kteří tu zrovna pobývali, se na poslední chvíli spasili útěkem. Praha se dostala pod jasnou kontrolu konzervativců. A kdo ovládá Prahu, ovládá celé Čechy. V tu stejnou noc z 5. na 6. května provedl Přibík z Klenové svoji zradu a podařilo se mu dostat do Plzně nové zásoby potravin. Město, které bylo po devítiměsíčním obléhání na pokraji sil a uvažovalo o kapitulaci, tím bylo zachráněno. Prokop Holý se v tento okamžik nutně vrátil ke svému vojsku a spolu s dalšími hejtmany musel rychle reagovat. Obležení Plzně ztratilo význam, proto ho odvolal a začal svolávat dohromady všechna polní vojska v zemi, aby se mohla postavit v rozhodné bitvě proti konzervativcům.

Jan Čapek ze Sán přivedl posily sirotků z východních Čech, které se 17. května spojily s táborským vojskem Prokopa Holého asi půl dne pochodu od Prahy. Ze západu se k Praze zatím blížilo vojsko katolických pánů. Prokop a Jan Čapek se rozhodli ustoupit ke Kouřimi. Snad chtěli vylákat ven z Prahy konzervativní vojsko vedené bývalým Žižkovým přítelem, ale později také protivníkem, Divišem Bořkem z Miletínka (více o jejich vztahu v článku Nekompromisní vláda slepého hejtmana). To byla ze strany polních hejtmanů zřejmě chyba, protože umožnili spojení obou vojsk koalice, katolické i konzervativní. Aliance získala mírnou početní převahu, zhruba 12 tisíc mužů proti 10 tisícům bojovníků bratrstev. Sirotci a táborité však při ústupu zaujali jedinou výhodnou pozici v rovinatém okolí, mírný svah Lipské hory u vesnice Lipany. Tam postavili svou dvojitou vozovou hradbu a čekali na nepřítele.

Koaliční vojsko se muselo rozložit pod svahem na rovině, těsně za dosah střel z houfnic. Začalo vyjednávání, zda by přece jen nemohlo dojít k příměří, ale polní hejtmané si kladli požadavky, aby se stav vrátil o měsíc zpět na začátek května. Tím by získali zpět Nové Město a oblehli Plzeň. To bylo nepřijatelné. Několik dní tak ležela obě vojska proti sobě ve svých vozových hradbách. Ač se to nezdálo, čas tlačil více na koalici, protože konzervativní husité si začali uvědomovat, že pro ně jakýkoliv výsledek bitvy může znamenat oslabení. V případě vítězství polních vojsk budou smeteni a v případě vítězství koalice si katolíci mohou začít diktovat tvrdé podmínky.

Po neúspěchu jednání začala polní vojska ze svahu naslepo ostřelovat nepřátelskou hradbu, samozřejmě neúčinně. Nicméně velitel Diviš Bořek z Miletínka se za této situace rozhodl ke lsti. Poslal velitele rožmberských sil Mikuláše Krchlebce, aby kryl zdánlivý ústup koalice. Dal příkaz k rozpojování vozů, jakoby se chystal na pochod. Lest se zdařila. Polní hejtmané dospěli k závěru, že nepřátelé ustupují před jejich palbou a nastala vhodná chvíle k útoku. Na pochodovou formaci se útočí nejlépe. Nechali rozpojit vlastní vozovou hradbu a vyhrnuli se ven. Právě na to čekal Diviš Bořek. Poslal do rychlého protiútoku svou jízdu, aby vzniklou díru v hradbě u polních vojsk využila a rozbila tak postavení nepřátel. Sám nechal svou hradbu okamžitě spojit. Koaliční jízda úkol splnila, vnikla do vzniklé mezery a převrátila dalších osm vozů. Potom nastala řež uvnitř vozové hradby bratrstev. V ní zahynul i Prokop Holý, snad poprvé bojující se zbraní v ruce. Jeho tělo se nenašlo, alespoň o tom nejsou záznamy. Dodnes se neví, kde skončily jeho ostatky.

V kritické fázi měla zasáhnout táborsko-sirotčí polní jízda vedená Janem Čapkem ze Sán, který místo toho vydal rozkaz k útěku a ukryl se do blízkého Kolína. Současníci i pozdější historici ho často obviňovali ze zrady, ale spíše je pravděpodobné, že po narušení vozové hradby vyhodnotil situaci jako beznadějnou a rozhodl se zachránit život svůj i svých jezdců, což se podařilo.

Ač se to z předchozích kapitol nemusí jevit, husité nakonec přece jen vyhráli. Radikální polní vojska nebyla schopná rozumné dohody, proto byla smetena. Můžeme spekulovat, jestli konzervativnější kališničtí páni dosáhli maxima možného, ale v zásadě mohli být spokojeni. Umírněná kompaktáta je nepálila, stejně jako většinu univerzitních mistrů. Jan Rokycan se ze své středové pozice posunul po Lipanech poněkud doleva, ale dosáhl na post pražského arcibiskupa. Co si přát více?
Zikmund Lucemburský se stal roku 1433 císařem a nakonec dosáhl roku 1436 i na českou korunu. Při své volební kapitulaci musel souhlasit s tím, že se Čechy víceméně promění na stavovský stát. Posílili nejen mocní pánové, ale trvalou součástí zemského sněmu se stala i nižší šlechta (později zvaná rytíři) a měšťané, tedy oba stavy, jež sehrály v husitských válkách zásadní roli. Naopak se na českém sněmu nepodílelo duchovenstvo, které zůstalo zastoupeno na Moravě. Takový způsob vlády by roku 1419 Zikmund určitě nepřijal, ale nyní mu nezbývalo, než potvrdit daný stav věcí. Jistě počítal s tím, že ho v budoucnu opět zvrátí, ale to se nestalo. Už roku 1437 zemřel ve Znojmě a po další dvě století zůstaly Čechy i Morava stavovským státem s velmi omezenou mocí panovníka. Společnost zůstala rozdělena na kališníky a katolíky.

Zajímavost na konec

Slavná Panna orleánská (více o ní v článku Kdo poslal Pannu orleánskou) nadiktovala v březnu 1430 dopis českým kacířům, v němž hrozila, že kdyby ji nezaměstnávali Angličané, obrátí se proti nim. To ovšem netušila, že sama svým dobytím Orleansu o rok dříve husitům vlastně pomohla.

Věc se měla tak. Anglický kardinál Beaufort jako pověřenec papeže byl duchovním vůdcem křižáků u Tachova (1427). Nedokázal sice zabránit jejich útěku, ale projevil statečnost, když chtěl kráčet v čele vojsk. Proto mu papež i nadále důvěřoval a pověřil ho sestavením dalšího vojska na nové křížové tažení. Peníze se vybraly i v anglických diecézích, ovšem za krajního nesouhlasu královské rady, jež chtěla využít prostředky pro svou válku proti Francouzům.

Nakonec za královského souhlasu dostal Beaufort v rodné Anglii 250 kopiníků a 1 500 lučištníků. Byli připraveni k vyplutí 18. června 1429, přesně v den, kdy vojska Johanky z Arku zvítězila nad Angličany v bitvě u Patay nedaleko Orleansu. Mezi Angličany zavládla panika a přesvědčili kardinála, aby přece jen použil naverbované sbory pro anglické zájmy ve Francii a ne proti jakýmsi vzdáleným husitům. Kardinál Beaufort nátlaku skutečně podlehl. Když se papež Martin V. dozvěděl jak bylo naloženo s církevními penězi (či přesněji s vojskem za tyto peníze naverbovaným), okamžitě Beauforta suspendoval a na jeho místo pak jmenoval Itala Juliána Cesariniho.

__________________________________________________

Literatura:

Čornej, Petr; Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka, Panorama Praha 1992