Poslední „spanilá jízda“ husitů k Baltskému moři aneb Vítězili a kořistili daleko za hranicemi

Nejdelší rejsa Jana Čapka ze Sán zakončila období velkých husitských výprav za hranice epickým způsobem. Jednání o spojenectví s polským králem probíhala už od roku 1432, přičemž největším příznivcem tohoto projektu byl právě vrchní hejtman východočeských sirotků, jednoho ze dvou velkých husitských svazů disponujících mohutným polním vojskem. Naopak kněz Prokop Holý, faktický vůdce druhého velkého svazu, táborů, se k němu stavěl skepticky. Chtěl se více soustředit na domácí záležitosti. A tak se v dubnu 1433 síly obou polních vojsk rozdělily. Táboři se chystali k velkému obležení Plzně a sirotci zamířili k Bobrowicím na západě Slezska.

Tehdy se Bobrowice jmenovaly Bobersberg, protože zde sídlilo především německy mluvící obyvatelstvo jako ostatně ve většině měst dnešního západního Polska. Proto budeme uvádět u většiny míst dva názvy. K Bobersbergu ležícímu blízko lužických hranic táhli sirotci ve dvou oddělených proudech kvůli snadnějšímu zásobování. Jeden z proudů poplenil Frýdlantsko, čímž vystrašil měšťany v obou Lužicích, druhý pak spížoval kolem Hirschbergu (Jelenia Góra).

U Bobersbergu se oba proudy spojily a 7. května 1433 zde obdržely zásobovací podporu od polského krále, který si pochopitelně nepřál, aby kališníci plenili i na jeho území. Proto jim poslal nejen 50 volů a další zásoby masa, chleba, piva a soli, ale též 400 párů bot a velké množství sukna na oděv i zbraní.

Kolik sirotků vlastně táhlo na sever? Podle kronikářů to mělo být asi 700 jezdců, 350 vozů a 5 až 7 tisíc pěšáků. I moderní historici připouští, že by se mohla tato čísla blížit realitě. Každopádně šlo o velké vojsko, jehož zásobování nebylo snadnou záležitostí.

Husité platili v Evropě sice za respektované bojovníky, ale veskrze chudé a špatně vyzbrojené. Proto prý své nedostatky nahrazovali nelítostnou krutostí a náboženským fanatismem, což ve skutečnosti znamenalo především vzájemnou soudržnost, morálku a podřízení se vojenské disciplíně. To předpokládalo i důvěru ve vlastní velení – tedy v hejtmany.

První skutečný vojenský střet si sirotci vyzkoušeli u Frankfurtu nad Odrou, kde se pokoušeli překročit široký tok řeky, ale místní posádka jim to neumožnila. Po několika pokusech to museli vzdát a vydali se k Hlohovu (Glogów). Nedaleko něj se jim konečně podařilo Odru překonat díky pomoci místního knížete Jindřicha Hlohovského a také nevelkého oddílu Petra Šafrance čítajícího asi 200 jezdců, kteří se k husitům připojili. Šlo o první vojenskou pomoc polského krále, zatím jen v menším počtu. Šafranec sloužil Janu Čapkovi ze Sán především jako průvodce.

Provedl husity přes Velkopolsko, kde díky zásobám od krále Vladislava nebylo potřeba zdržovat se pleněním. Začátkem června konečně dorazili do Nové Marky, kterou němečtí rytíři obsadili teprve nedávno.

Husité nejprve oblehli město Friedeberg (Strzelce). Stále byli téměř sami bez polských posil vyjma oněch 200 jezdců Petra Šafrance. Přesto neváhali jednat zcela sebevědomě. Vyzvali měšťany, aby se vzdali a začali s nimi jednat o podmínkách. Jenže během tohoto jednání se uchýlili ke lsti a na opačné straně města se speciálně vybraný oddíl sirotků zmocnil části hradeb a pronikl do Friedbergu. Pak už stačilo málo, aby ho husité zcela ovládli.

Jelikož se jednalo o první větší kořist, nekrotili své nadšení a zcela bezuzdně plenili. Pak pokračovali k městu Woldenbergu (Dobiegnievu), které prý získali zradou některých měšťanů. Podle polského kronikáře Dlugosze se v Nové Marce zmocnili sirotci celkem 12 měst (řádová kronika uvádí 11), ale podrobnosti dodává jen u některých.

Situace se změnila, když dorazili před dobře opevněný Landsberg (Gorzów Wielkopolski). Tady se k Čechům konečně připojily silné polské oddíly pod vedením hejtmana Sudivoje z Ostrorogu. Přesný počet mužů neznáme, ale víme, že husité stále zůstali početně největší složkou. Nicméně ani po spojení nebylo vojsko zřejmě dost silné na to, aby pevné hradby Landsbergu zdolalo.

Jelikož tentokrát neměl Jan Čapek po ruce žádný trik, rozhodli se spojenci raději odtáhnout k nedalekému Soldinu (Myślibórz). S jeho získáním problém neměli, protože zdejší měšťané svým hradbám nevěřili a raději včas sebrali cennosti a utekli pod pevnější ochranu blízkého Königsbergu (Chojna). A tak si Poláci i husité mohli v prázdných ulicích a domech vyplenit, co chtěli, ale zůstaly na ně jen zbytky, které už Soldinští nepobrali. Dlouho se nezdržovali a vytáhli jim v patách. Hodlali si vzít zbytek a zároveň se obohatit na místních.

Jenže v Königsbergu je čekala silná posádka, kterou navíc fojt (zdejší titul pro starostu města) mimořádně posílil o dalších 500 žoldnéřů. Řádoví správci totiž o invazi dopředu věděli a snažili se na ni připravit. A tak si Čapek se Sudivojem zopakovali scénář, který znali už od Landsbergu. Než aby se zdržovali marným dobýváním hradeb, pokrčili rameny a táhli dál pro snadnější kořist. Ta se jim naskytla ve městě Arnswalde (Choszczno).

Tohle město totiž bránili žoldnéři dlouhodobě nespokojení se svým žoldem a vůbec se jim nechtělo bojovat. Marně se je fojt snažil přesvědčit, aby alespoň zkusili klást odpor. Možná se obránci polekali i dalšího posílení dobyvačného vojska, k němuž se připojil ještě pomořanský vévoda Bohuslav ze Stolpy. Spojenectví se rozrůstalo a řád se dostával do kleští.

Arnswalde tedy obsadili husité bez boje už spolu s několika dalšími spojenci, což zmenšilo podíly na kořisti. Navíc i zdejší měšťané zřejmě znali (ne)spolehlivost své posádky, takže mnozí rozumně utekli i s cennostmi ještě před příchodem útočníků.

Konečně se posílené vojsko mohlo vydat směrem k hlavnímu cíli – Prusku. Museli opět přejít přes polské území a kousek za polsko-pruskými hranicemi čekala dobyvatele jedna z nejvýznamnějších řádových pevností – město Konitz (Chojnice). Na její obléhání si zatím netroufli a raději zatím zůstali u nedalekého Schlochau (Czluchówa). Toto město oblehli, ale než stačili provést nějaký významnější útok, dozvěděli se radostnou zprávu. Z jihu se blížilo hlavní polské vojsko krále Vladislava vedené Mikulášem z Michalówa.

V té chvíli Čapek se svými spojenci ukončili obléhání Schlochau a pokračovali dále k Chojnici, která představovala významný strategický bod. Podle pokynů krále Vladislava měli Poláci eminentní zájem na jejím dobytí. Sirotci společně s oddíly Sudivoje z Ostrorogu a pomořanského vévody Bohuslava dorazili k pevnosti 6. července. Právě zde měli svést nejtěžší a nejdelší souboj celého tažení. Dokonce se odhodlali k náhlému překvapivému útoku hned po příchodu, ale obránci je vcelku bez problémů odrazili.

O den později dobyvatele konečně posílilo hlavní polské vojsko a společně mohli kruh kolem města neprodyšně uzavřít. V té chvíli se pozice husitů poněkud změnila. Z početně nejsilnější jednotky se dostali do role sice významné, ale nikoliv rozhodující zahraniční posily. Nicméně ani to Janu Čapkovi zřejmě nijak nevadilo. Počítal s tím, že je v podstatě žoldnéřem polského krále. Celkově zahrnovala spojená armáda prý asi 24 000 mužů, takže sirotci v ní stále představovali významnou část a Jan Čapek si na poradách velení zachoval důležitý hlas.

Hlavní velitel Mikuláš z Michalówa vyhlásil generální útok na Chojnici hned 9. července, protože nikdo neměl zájem na zdlouhavém obléhání. Jakkoliv se útočníci pokoušeli ztéci hradby poctivě více než celý den (do poledne příštího dne), nepodařilo se jim to. Neměli s sebou totiž těžké obléhací stroje, takže spoléhali na střelce a žebříky, což se ukázalo jako nedostatečné. A tak už 12. července zahájil Jan Čapek (zřejmě na vlastní pěst) jednání s velitelem chojnické posádky Erasmem Fischbornem o nějaké formě příměří. Sirotčí hejtman prý chtěl zprostředkovat smír mezi řádem a polským králem.

Jenže Poláci s jednáním nesouhlasili a napětí mezi nimi a husity začalo houstnout. Kališníci neměli dlouhá obléhání rádi. Nepatřilo to k jejich způsobům boje na rejsách. Buď se dala kořist získat snadno a rychle (lstí či pomocí spojenců uvnitř města), nebo táhli dál. Naopak Poláci chtěli Chojnici dobýt za každou cenu. Jenže bez těžkých strojů mohli spoléhat jen na vyhladovění, přičemž však obrovské vojsko obléhatelů shánělo v okolí potraviny hůř než slušně zásobení obránci.

A tak se další pokus o generální útok konal už 22. července. Jakkoliv byl koordinován na několika místech současně, posádka Chojnice opět všechno úspěšně ubránila. Řádový kronikář přitom popsal zvláštní příhodu husitů. Ti se prý snažili město dobýt přes rybník, který krátce před útokem vypustili (probořili hráz) a na vzniklém bahně položili improvizované dřevěné lávky, po nichž postupovali k hradbám.

Jenže lávka váhu ozbrojených mužů nevydržela, probořila se a většina z útočících sirotků se utopila v bahně. Pouze čtyři z nich přežili, když volali o pomoc a obránci z Chojnice je vytáhli po provazech do města. Nechali je vykoupat a dali jim nové oblečení. Následně je komtur Fischborn propustil na čestné slovo o zaplacení výkupného. Jan Čapek se prý zachoval férově a propustil na oplátku na svobodu 100 řádových zajatců z předešlých bojů.

Po neúspěšném útoku bylo zřejmé, že Chojnici asi nelze za současné situace dobýt. Obležení sice pokračovalo ještě skoro měsíc, ale už se spíš rokovalo, než bojovalo. Sirotkům došla 18. srpna trpělivost, strhli své stany a přesunuli se směrem k Baltskému moři. Tam čekalo bohaté obchodní město při ústí Visly do Baltu – Gdaňsk neboli německy Danzig. Jeho obyvatelé zatím odmítali přispívat řádu k obraně před Poláky a Čechy, ale nyní dostávali i oni strach.

Husité ještě stihli cestou důkladně vyplenit cisterciácký klášter v Pelplině a přiblížili se k pevnému městu Dirschau (Tczewo), které mělo spolehlivě střežit přístup ke Gdaňsku. Zdejší řádový komtur začal vyjednávat s Čapkem o možných podmínkách vydání, načež sem brzy dorazilo i polské vojsko, které také definitivně vzdalo boj o Chojnici.

I Dirschau se chtělo bránit. Velitelé posílali na velení řádu do Marienborgu (Malbork) prosby o posily i zásoby, ale měli smůlu. Hned první den útoku 29. srpna totiž útočníci zapálili předměstí a oheň důsledkem silného větru přeskočil i dovnitř města. Nastal šílený chaos, v němž se Polákům podařilo přelézt hradby a otevřít brány. Pevnost padla překvapivě tak rychle, že zde sirotci získali asi nejlepší kořist z celého tažení, protože s pádem města nikdo nepočítal a obránci nestihli nic odnést. Navíc padl do zajetí i komtur z Marienborgu a řada dalších urozených zajatců. Sirotci zde prý upálili řadu českých žoldnéřů (viz Upálení českých „zrádců“).

Ani toto překvapivé vítězství však nemohlo pomoct k výraznějšímu úspěchu výpravy. Na dobytí impozantních hradeb Gdaňsku si spojenci ani netroufli. Představovaly mnohem těžší sousto než Chojnice. Navíc přístav se nedal bez loďstva ani pořádně oblehnout, protože mohl dostávat zásoby po moři. Proto to spojenečtí velitelé zkusili spíše symbolicky, aby dosáhli nějakých rozumných podmínek pro uzavření příměří.

Po čtyřech dnech odtáhli pryč a spojená polsko-husitská výprava tím de facto skončila. Sirotci se ještě v doprovodu několika polských oddílů rozjeli k blízkému klášteru Oliwa, který dle svých zvyků vypálili a s velkou slávou dosáhli Baltu.

Na zpáteční cestě se ještě účastnili vyjednávání o příměří, které nakonec polský král uzavřel s řádem 13. září v Bydgoszci. Vojsko už potom odtáhlo domů, zatímco Jan Čapek s malým doprovodem se ještě zastavil za králem v Sieradzi, kde převzal smluvenou odměnu za pomoc. Dostal vše podle dohody a navrch ještě vzácného velblouda, kterého potom přivezl k Plzni, kde se už v polovině října připojil ke svým táborským souvěrcům.

Baltská výprava sice nepřinesla žádný velký úspěch, ale ani nepropadla. Sirotci žold dostali a především se jednalo o úžasné dobrodružství a poznání cizích mravů i kultury, které si zaslouží i označení „spanilá jízda“, jakkoliv jde o ideologickou nadsázku.

_____________________________________

Další literatura:

Matuška, Matěj – Syka, Jan: Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci. Praha 2016

Šmahel, František: Husitská revoluce 3. Praha 1996

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka. Praha 1992