Nekompromisní vláda slepého hejtmana. První koalice proti radikálním vojskům Jana Žižky

Léta 1423 a 1424 se v Čechách odehrávala ve znamení jediného muže, Jana Žižky z Trocnova. V článku Nástup Žižky k moci jsem popsal jeho vítězství nad Zikmundovým vojskem u Německého Brodu na počátku roku 1422. V tomto roce si upevnil své postavení, i když od léta v podstatě jen sledoval marnou snahu polsko-litevského kandidáta na český trůn Zikmunda Korybutoviče. Ten se musel ke konci téhož roku dočasně stáhnout z Čech, ale ještě měl v husitských válkách sehrát jistou roli.

Mezitím se Jan Žižka ve „svém“ Táboře potýkal s vnitřními problémy. Vojensky založenému hejtmanovi zvyklému na kázeň a pořádek nešly pod nos přehnaně extatické vize kališnických kněží, zvláště když hlásali šíření husitských idejí nenásilnou cestou. Něco takového vojevůdce zkrátka nemohl připustit. Už v roce 1421 nechal upálit radikální sektu adamitů a pikartů, kteří byli i uvnitř husitského hnutí za kacíře.

Tím ovšem potíže nekončily. I někteří umírněnější táborští kněží se odmítali podřídit Žižkovu vojenskému režimu. A tak se na počátku roku 1423 nedůtklivý stařec pohádal s mnoha tábory natolik, že se rozhodl odejít do východních Čech. Rozhodně to však nebyl z jeho strany nepromyšlený unáhlený krok, tak Žižka nikdy nejednal. Na východě Čech si předem dobře připravil pozici.

Již v předchozím článku jsem zmínil, že vedle táborského a pražského svazu se ve východních Čechách zformoval svaz orebitů, ale zatím nebyl příliš aktivní. Hlavní roli v něm hrála mocná východočeská šlechta, například pánové z Poděbrad, nebo pan Diviš Bořek z Miletínka. Vedle nich tam ovšem působila skupina radikálnějších husitů sdružených kolem kněze Ambrože. Vraťme se ale k Diviši Bořkovi z Miletínka, který coby hejtman v Hradci Králové působil v podstatě jako dosavadní vůdce orebitského svazu. Jenže tu byl háček. Do funkce ho dosadil roku 1422 zmíněný kandidát českého trůnu Zikmund Korybutovič. Konzervativní husité získali ve východních Čechách navrch, a to se pochopitelně nelíbilo knězi Ambrožovi. Východočeši se tak navíc dostávali do závislosti na Praze. I po odchodu Korybutoviče z Čech koncem roku 1422 se Diviš Bořek z Miletínka ve své funkci udržel.

Když pak v dubnu 1423 přišel do východních Čech Jan Žižka a založil zde svůj nový Menší Tábor, uznal Diviš Bořek s respektem bez větších problémů autoritu slavného vojevůdce. Ten s sebou přivedl z jižních Čech řadu sympatizantů, takže východočeské vojsko nabylo na síle. Diviš Bořek a Žižka dočasně spojili síly a zúčastnili se bok po boku několika válečných výprav.

Pak ovšem přišla osudná výprava na Moravu v červenci 1423, kterou uspořádal pražský husitský svaz. Jejím cílem bylo posílit slabé pozice moravských husitů na úkor dosud jednoznačně převládajících katolických měst věrných Zikmundovi (více viz doplněk na konci článku: Morava husitská nebo katolická). Hlavní vůdce polních vojsk Jan Žižka se jí odmítl zúčastnit, zatímco Diviš Bořek z Miletínka na ni vyrazil a správu Hradce svěřil svému bratrovi.

Pak nastal kritický okamžik. Kněz Ambrož využil Divišovy nepřítomnosti, vpustil do bran města Žižkovo vojsko, společně provedli v Hradci převrat a stali se vládci východočeského svazu. Radikální husité se tak vzbouřili proti konzervativcům. Žižkův čin bývá často vykládán jako zrada na příteli, porušení všech zvyklostí a rytířské cti. Není pochyb o tom, že slepý hejtman sledoval vlastní mocenské zájmy. Chtěl pod svojí kontrolou ve východních Čechách vybudovat polní vojsko po táborském vzoru a promyšleně směřoval k tomuto cíli. František Šmahel ovšem dodává jiné vysvětlení. Žižka neměl s Divišem žádnou smlouvu a ani nevíme nic o tom, že by ho s ním pojilo nějaké výjimečné přátelství. Byl to jen dočasný spojenec v boji, jakých měl Žižka stovky. Ve sporu konzervativních a radikálních husitů se hejtman klonil logicky na radikální stranu kněze Ambrože, kterého považoval za pravého zastánce husitských idejí ve východních Čechách. Proto ho také podpořil proti příliš konzervativnímu Divišovi, navíc dosazenému nepříliš oblíbeným Korybutem.

Jestliže mnoha konzervativním kališníkům příliš nevoněl sebevědomý, nelítostný a často krutý slepý hejtman, do této chvíle proti němu nemohli nic dělat. Obklopovala ho aureola vítězství a byl jedním ze symbolů revoluce. Hradeckým převratem ovšem přetekla poslední kapka trpělivosti umírněných pánů. Už 4. srpna 1423 se k Hradci urychleně vrátil z Moravy rozezlený Diviš Bořek společně s vojsky dalších pánů, ale Jan Žižka je bez větších problémů porazil. Byla to první bitva, kde v čele obou znepřátelených vojsk kráčel husitský kněz. A co hůř, když padl Žižkovi znepřátelený kněz do rukou, rozlítil se vojevůdce na bezbranného preláta natolik, až mu rozrazil lebku palcátem. Výmluvný důkaz Žižkovy povahy. Dal jasně najevo, že s nepřáteli nezná slitování.

Tady končilo veškeré škádlení a slovní přestřelky. Husitští páni i konzervativní Pražané pochopili, že pokud si chtějí v zemi udržet nějakou moc a vliv, musí se Žižky co nejdříve zbavit. Aby toho dosáhli, byli ochotní spojit se i s katolíky, což bylo do té doby něco nevídaného. Tak vznikla první panská koalice, zpečetěná na svatohavelském sněmu v říjnu 1423. Podle data sněmu se koalici říká svatohavelská. V závěrečném usnesení spojenci jasně deklarovali společný cíl, boj proti „zemským škůdcům“. I když páni nikoho nejmenovali, je naprosto jasné, koho měli na mysli. Škůdce Žižka ale zatím nezahálel a upevnil svou pozici ve východních Čechách. Vedle Hradce Králové získal pod svou kontrolu Jaroměř, Dvůr Králové, Čáslav a na čas dokonce stříbro nosnou Kutnou Horu. V druhé polovině roku vydal svůj slavný vojenský řád, v němž víceméně definoval hlavně kázeňské přestupky v polním vojsku a tresty k nim příslušející. Na kázeň byl hejtman vždycky pes. V krátké době tak vybudoval ve východních Čechách to, co se mu předtím podařilo v jihočeském Táboře, tedy polní vojsko fungující téměř jako profesionální pravidelná armáda. Ve středověkém světě plném rytířských družin, případně námezdných žoldnéřů, to byl novátorský prvek.

Orebskou kariéru zahájil Žižka po upevnění pozic tažením na Moravu. Sem k němu přišel ze „starého“ Tábora hejtman Jan Hvězda z Vicemilic, zvaný Bzdinka, jenž se od té doby stal Žižkovýma očima a jedním z jeho předních poradců. Jde o téhož muže, který byl kdysi nástrojem teroru Jana Želivského při jeho druhé diktatuře v Praze. Energický bojovník a voják Bzdinka už zřejmě nemohl vydržet na „starém“ Táboře, když tam teď vládli především kněží. Zejména proto Tábor upadal a výrazně utlumoval svoji bojovou aktivitu.

Vraťme se ovšem k Janu Žižkovi a jeho moravskému tažení. To evidentně nebylo cíleno k získání měst či opěrných bodů, ale čistě na kořist a oslabení nepřítele. Ke konci roku 1423 chtěli katoličtí šlechtici naplnit cíl svatohavelské koalice a poslali na Žižku atentátníka. Ten byl však snadno odhalen hejtmanovými přáteli. Nezbývalo, než proti „škůdci“ vytáhnout vojensky. A tak si v lednu 1424 mohl slavný vojevůdce připsat další vítězství, když u České Skalice porazil vojsko katolických pánů Jana Městeckého a Půty z Častolovic. Snahy svatohavelské koalice začínaly být vyloženě zoufalé. Slepý stařec se prostě nedal žádný způsobem porazit ani zničit.

Žižka protáhl přes Krušnohoří do západních Čech, kde se k němu přidávala další a další města, patřící dosud oslabenému „starému“ Táboru. Svatohavelská koalice využila čas, aby postavila silné vojsko. Na cestě zpátky pak uzavřela nepřemožitelného hejtmana do pasti v malém městě Kostelec nad Labem. A tak se v červnu 1424 Žižkovi nepřátelé radovali, že jim nemůže uniknout. Oldřich z Rožmberka pobývající v Budíně (dnes Budapešť) se sázel s králem Zikmundem, že je to konec zpupného hejtmana. Ale římský král nevěřil a věděl proč.

Žižka s pomocí Hynka z Poděbrad lstivým manévrem přebrodil řeku a dlouho unikal pronásledujícímu vojsku. Cestou se k němu přidávali jeho spojenci, až se nakonec sám stal z lovené zvěře lovcem. U Malešova nedaleko Kutné Hory nalákal vojsko svatohavelské koalice do pasti úzkého údolí a tam je rozdrtil na prach (více o bitvě v článku Poslední vítězství Jana Žižky u Malešova). Zahynulo tam prý asi 1 200 Pražanů, což znamenalo definitivní konec první koalice.

Katolíci občas sarkasticky poznamenávali, jak je typické pro slepý (kacířský) lid, když ho vede slepý vojevůdce. Žižka stanul po bitvě u Malešova na vrcholu moci. V Čechách ani v okolních zemích neexistovala síla, která by ho mohla vážně ohrozit. Pražský městský svaz už delší dobu skomíral a teď se prakticky rozpadl. To umožnilo, aby se do hlavního města vrátil na vlastní žádost „požádaný a zvolený král v Českém království a Moravském markrabství“ Zikmund Korybutovič. Ten byl mezitím „na koberečku“ v Krakově a papežský legát ho donutil odvrhnout čtyři artikuly. Jenže Korybut už nechtěl být loutkou. S pomocí několika příznivců se vzepřel a kolem 1. července 1424 projel slavnostně i s důstojným vojenským doprovodem pražskými branami.

Zlomené městské radě přišlo vhod, že může znovu předat správu do rukou litevského knížete. Korybut vyhodil konšely odpovědné za Malešov, ale ještě se v Praze nestačil ani pořádně znovu rozkoukat, když v září přitáhlo k hradbám Žižkovo vojsko. Rozezlený vojevůdce hodlal vniknout do samotného srdce království. Včas se však rozmyslel. Zřejmě ho někteří rádci přesvědčili, že bude lepší obnovit spolupráci všech husitských proudů, když on sám zaujme vůdčí roli.

Výsledkem nové spolupráce mělo být téměř okamžité společné tažení. Kam jinam než zase na Moravu. Psal se říjen 1424, když orebské vojsko cestou na Moravu oblehlo Přibyslav, jejíž dobytí neměl být žádný problém. Taky nebyl, ale právě v ležení před Přibyslaví onemocněl Jan Žižka „od hlízy“ (jak praví prameny) a 11. října vydechl naposledy. Jeho smrt zásadně změnila situaci. Slepý hejtman byl nenahraditelnou ikonou vojenské části husitského hnutí, a nakonec také tím, kdo krví a mečem sjednotil husitské proudy. Byl to on, kdo zavedl a zdokonalil taktiku vozové hradby, a kdo měl nezaměnitelný strategický instinkt. Po celý svůj život zůstal neporažen a svým posledním vítězstvím u Malešova „zachránil husitskou revoluci“ v její bojovné formě na dalších deset let. Byl hlavním tvůrcem obou polních vojsk, jihočeských táboritů i východočeských orebitů, kteří si po jeho smrti začali říkat sirotci. Na jeho štítě ovšem ulpělo mnoho krvavého násilí, často zbytečně vykonaného na bezbranném civilním obyvatelstvu. Za nejhroznější označují kronikáři i historici masakr po dobytí Chomutova v březnu 1421. Hejtmanovo tělo bylo s poctami převezeno do Hradce Králové a pohřbeno v děkanském chrámu sv. Ducha.

Doplněk na konec

Následovníci Jana Husa od počátku chtěli rozšířit revoluci i za hranici Čech. Příliš se jim to však nedařilo, a to ani ve vedlejších zemích Koruny české. Snad to bylo způsobeno jazykovou bariérou, protože Husova kázání byla většinou v češtině a hůř se překládala. Tak mohl vzniknout v pozdějších dobách národního obrození dojem, že husitská revoluce byla národní – Češi proti Němcům (nebo obecně cizákům), což je ve středověku nesmysl. Nicméně je pravda, že naprostá většina husitů mluvila česky. Snad proto byla Morava jedinou výjimkou, kde se kromě Čech kalich uchytil. Husitské hnutí zde sice nikdy nedosáhlo takových rozměrů, jako v Čechách, ale příznivců mělo dost. Katolíci měli silné pozice díky převážně německy mluvícím královským městům (Brno, Znojmo, Jihlava a další) a také biskupské Olomouci. Vůdčí protihusitskou osobností na Moravě se stal olomoucký biskup Jan Železný (biskupem 1416–1430).

Na druhé straně ovšem přijalo husitství množství moravských pánů, z nichž vynikal Jan Tovačovský z Cimburka (v pramenech 1416–1464) nebo Jan z Pernštejna (1406–1475). U Nedakonic založili husité kolem roku 1420 i husitský tábor, z něhož se pokusili vybudovat silné zázemí podle vzoru z Jižních Čech. Podnikli odtud několik výpadů a tábor nějakou dobu plnil svou funkci. Později však už o něm nemáme podrobnější zprávy a zřejmě se po několika letech rozpadl.

___________________________

Literatura:

Čornej, Petr; Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

Čornej, Petr: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka, Paseka Praha, 2019