Poslední vítězství Jana Žižky u Malešova aneb Jak slepý hejtman unikl z pasti

Nedivme se Žižkovu přehnanému sebevědomí – od vypuknutí husitské revoluce na válečném poli jenom vyhrával a sklízel jeden úspěch za druhým. A to navzdory faktu, že už roku 1421 pravděpodobně zcela oslepl. Při plánování bitvy a určování taktiky se musel zcela spolehnout na své hejtmany, kteří mu popisovali terén a momentální situaci. Přitom správná volba terénu měla pro husitskou bojovou taktiku naprosto klíčový význam, protože slavná vozová hradba nešla postavit proti těžké jízdě jen tak kdekoliv a její správné rozmístění bylo rozhodující. Právě okamžitá reakce na momentální situaci a odhadnutí úmyslů protivníka byly Žižkovými nejsilnějšími stránkami. Někteří moderní historici ovšem uvažují o tom, že Žižkova slepota nemusela být úplná, protože jinak by takto vítězit nemohl. To se však dnes už těžko dozvíme.

Příběh začíná nedaleko Prahy v malém městě Kostelci nad Labem, jež ze tří stran obtéká široký tok řeky Labe. Slepý hejtman se v květnu 1424 vracel z úspěšného tažení po západních a jihozápadních Čechách, kde „přesvědčil“ řadu měst, aby se přidala k jeho orebskému svazu. V Čechách totiž panovala v té době dost nepřehledná situace, v níž se přeli nejen husité s katolíky, ale i jednotlivé husitské proudy mezi sebou. A Žižka se jednoznačně postavil do čela nesmiřitelných radikálů (viz Ambice velkého vojevůdce).

Není tedy divu, že mnozí umírněnější husité toho měli plné zuby a uzavřeli spojenectví dokonce s katolickou šlechtou, aby se pyšného starce zbavili. Tábor byl v té době po Žižkově odchodu ještě ochromený, a tak první koalici proti němu, zvanou svatohavelská, uzavřeli především Pražané s katolíky, ale taky mnozí umírnění husitští šlechtici. Podle sepsané úmluvy měla být namířená proti zemským škůdcům, kteří sice nebyli jmenováni, ale všichni věděli, koho mají ctění pánové na mysli. Císař Zikmund Lucemburský si mohl v Budíně spokojeně mnout ruce. Žižku to nijak zvlášť nerozhodilo a už na počátku roku 1424 porazil vojsko východočeských pánů u Skalice.

Svatohavelská koalice se však nevzdala a počíhala si na Žižku při návratu ze zmíněného tažení po jihozápadních Čechách, když se vracel s prořídlým vojskem domů. Nic netušící hejtman vstoupil do Kostelce nad Labem, aby si zde odpočinul. Hned poté uzavřelo silné koaliční vojsko jedinou čtvrtou stranu, z níž město nebylo obtékáno řekou. Past sklapla.

Panské vojsko čekalo na Žižku před Kostelcem doslova jako kočka před myší dírou. Páni dobře věděli, že nemá smysl útočit proti městským hradbám, ale chtěli Žižku vyhladovět a přinutit ke kapitulaci. Na druhou stranu hejtman nebyl takový blázen, aby se pokoušel prorazit obležení, nebo dokonce přebrodit řeku. Zkušený vojevůdce věděl, že husitští pěšáci pokoušející se probít na rovině přes obrněné rytíře by byli odsouzeni k zániku. Stejně tak armáda přeplouvající řeku na vorech by se stala pro nepřítele snadným cílem.

Rozradostnění šlechtici a Pražané už viděli konec nenáviděného hejtmana na dohled. Jenže Žižka nehodlal sedět s rukama v klíně – role myši mu neseděla. Už 3. června vyslal z Kostelce svého muže směrem na Poděbrady. Tomu se podařilo proklouznout pod pláštíkem ranní mlhy panským vojskem a už o den později hlásil situaci Hynkovi z Kunštátu a Poděbrad (strýci budoucího českého krále), jednomu z mála vyšších šlechticů, jenž zůstal Žižkovým spojencem. Okamžitě souhlasil s tím, že slepému hejtmanovi pomůže a v rychlosti svolal členy své družiny.

Nebyla to žádná velká armáda, ale husité měli plán. Městečko Kostelec leží na levém břehu Labe a tam také zůstávala většina koaličního vojska. Pravý břeh zatím hlídala jen nevelká skupina, která měla zavčas ohlásit nebezpečí v případě, kdyby se náhodou Žižka rozhodl dostat přes řeku. To se ovšem nepředpokládalo. Nicméně nikdo nečekal, že v naprosté tmě se k této nevelké skupině přiblíží družina Hynka z Kunštátu a Poděbrad a díky momentu překvapení ji neslyšně pobije.

Pak už stačilo dát znamení husitům v Kostelci a ti se do rána nepozorovaně dostali na druhý břeh řeky i s potřebnými vozy. Není jisté, zda k tomu využili vory, lodě nebo starý dřevěný most, který měla hlídat právě ta nevelká skupina na pravém břehu. Pokud bylo málo vody, možná se řeka dala i přebrodit, třebaže v tom místě už s obtížemi. Tak či onak, Žižka se dostal z pasti a prchal směrem na Poděbrady.

Koaliční vojáci se toho dne, 5. června 1424, probudili do neradostného dne. Čeněk z Vartenberka, jeden z velitelů svatohavelské koalice, si možná vzteky mohl rozkousat rty, případně rozmlátil pár věcí kolem sebe. Čeněk z Vartenberka měl kdysi hodnost nejvyššího purkrabího a stal se čelným představitelem husitské šlechty, avšak brzy konvertoval zpět ke katolictví, protože si prosazování Husových myšlenek představoval pěkně pozvolna se zachováním feudálního řádu, v němž by šlechta hrála hlavní roli. Polní vojska a jejich hejtmani pro něj představovali osinu v zadku. Žižka jistě nejvíc.

Co se dalo dělat? Rytíři a vojáci koalice co nejrychleji sbalili tábor a začali Žižku pronásledovat po protilehlém břehu. Tak si hejtman nedobrovolně ještě na chvíli podržel roli myši, která sice unikla z díry, ale kočka je jí v patách. Původně se chtěl dostat až do Hradce Králové, ale pochopil, že to nestihne. Situace začínala být skutečně kritická, když se šlechticům podařilo přebrodit na Žižkův pravý břeh.

Údolí Labe je dost rovinaté a pro použití vozové hradby tedy naprosto nevhodné. Navíc na rozestavení vozů měl Žižka málo času a jeho vojsko zatím čítalo málo bojovníků, třebaže se k němu po cestě přidávali spojenci ze spřátelených měst, kteří dostali zprávu o hejtmanově tísnivé situaci a narychlo svolávali muže do zbraně. Po boku stál Žižkovi bývalý táborský hejtman Jan Hvězda z Vicemilic, čáslavský hejtman Jan Roháč z Dubé a snad během cesty se k němu přidal i Viktorin z Kunštátu a Poděbrad, Hynkův bratr a otec budoucího krále Jiřího z Poděbrad.

Se spásným nápadem přišel však právě Hynek z Poděbrad, přičemž hrdinsky obětoval sám sebe. Někde u Poděbrad obrátil koně, s několika družiníky se vydal vstříc nepřátelům a navrhl jim vyjednávání. Těžko říct, o čem chtěl vyjednávat, ale jisté je, že nepřátelé souhlasili a zasedli k jednání. Zřejmě si mysleli, že se husité chtějí vzdát. Ale Hynek je chtěl jednáním pouze zdržet a dát Žižkovi čas, aby se mohl přebrodit na levý břeh Labe. Když to pánové ze svatohavelské koalice zjistili, přestali se s Hynkem vybavovat, okamžitě ho zajali a poslali do Nymburka. Žižka se přebrodil právě v Hynkových Poděbradech, kde se nepřátelé přebrodit nemohli. Tím získal potřebný čas a rozhodl se postupovat směrem na Čáslav, kde se mohl opevnit.

Jenže velitelé koalice dokázali i s vojskem přebrodit řeku u Brandýsa nebo Nymburka a začali husity dohánět. Do Čáslavi už to nešlo stihnout.

Za všech okolností platí, že pochodující vojsko je snadným cílem nepřítele. Doplatili na to už roku 9 n. l. Římané v Teutoburském lese a po nich mnozí další. Proto se Žižka v žádném případě nehodlal nechat překvapit na pochodu. Opustil Labe a vydal se na jih kolem Kutné Hory. Asi sedm kilometrů jihozápadně od ní leží tvrz Malešov, kterou o tři roky dříve dobýval Žižkův přítel hejtman Jan Hvězda, zvaný Bzdinka. Ten mu také zřejmě poradil, aby se opevnili právě zde. Slepý hejtman poslechl, protože Bzdinku znal a věděl, že se na něj může spolehnout, zvlášť když sám neviděl. Ale i sám Žižka ten kraj znal. K tvrzi vedlo několikakilometrové údolí, jímž tekl potok Bohynka (dnes se mu říká Vrchlice).

A tak někde blízko Malešova zaujali husité bojové postavení, rozestavěli vozovou hradbu a očekávali nepřítele. Část vojska poslali hejtmani na křídla, aby překvapili nepřítele úderem z kopce. Nepočetná husitská jízda se netradičně postavila dokonce před vozovou hradbu, což nebylo obvyklé. Žižka zřejmě spoléhal na rychlý nečekaný úder.

Plán vyšel dokonale. Koaliční vojsko netušící nebezpečí se táhlo údolím kolem potoka Bohynka dlouhou řadou. Tak převzali nevýhodu pochodující formace a doplatili na to strašlivou zkázou. Na pokyn k útoku se husité sesypali na nepřátele jako kobylky. Z bočních svahů seběhla pěchota a zepředu husitská jízda. Na vozovou hradbu tentokrát ani nedošlo. Husité zničili první voj, v němž jela patrně spousta elitních rytířů. Rytíř Turkovec vezl pražskou korouhev, která tak hned zpočátku padla do rukou husitů. Na straně pražanů zahynulo prý tehdy asi 1 200 vojáků, Žižkových mužů padlo asi 200. Když zadní voje vojska, patřící většinou katolickým pánům, zahlédly zkázu svých spolubojovníků, raději se rozprchly. Vítězství to bylo dokonalé. Pozdější kronikář ještě napsal, že Žižka nechal na nepřítele svrhnout ze svahů vozy naplněné kamením. To už je však pouhá legenda, která ověnčila slávu geniálního vojevůdce.

Vítězství u Malešova dokázal geniální vojevůdce skvěle využít. Hned druhý den obsadil Kutnou Horu a přičlenil ji k svému městskému svazu. V dalších dnech následoval Nymburk, Český Brod a Kouřim. Pražský městský svaz se prakticky rozpadl a Žižka tím zřejmě zabránil „předčasným Lipanům“ a prodloužil revoluci o dalších deset let, kdy v zemi operovala husitská polní vojska. Případné vítězství svatohavelské koalice by totiž pravděpodobně vedlo k jednáním a ústupkům umírněných husitů, několika kompromisům a postupnému návratu „starých pořádků“.

Žižka byl nyní na koni a neuvěřitelnou rychlostí posiloval svou moc. V září dokonce plánoval dobýt Prahu, aby potrestal její zradu, jak ji on chápal. Nakonec se však díky kazateli Janu Rokycanovi přece jen s Pražany dohodl a bitva o hlavní město se nekonala. Praha se ovšem Žižkovi víceméně pokorně omluvila. V zemi nezůstala síla, která by dokázala slepého hejtmana v jeho rozletu zastavit. Moc českých katolíků se zlomila. Husity jakéhokoliv smýšlení Žižka přinutil spolupracovat s jeho východočeským „Menším Táborem“. A tak když 11. října 1424 starý hejtman skonal v klidu a míru při přípravách na moravské tažení, neznamenalo to pro husity žádnou katastrofu. Na jeho místo přišli jiní hejtmani, možná ne tolik slavní, přesto však schopní vojevůdci.

_________________

Další literatura:

Čornej, Petr a Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Klučina, Petr: Jak válčili husité, Praha 1987

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1996