Nástup Žižky k moci. Co se dělo po defenestraci v husitských Čechách

Nejen ze školy dobře víme, že takzvaná husitská revoluce začala první pražskou defenestrací. Tu jsem už poměrně podrobně popsal v článku Z oken přímo na hroty sudlic. Mimo jiné tam také definuji rozdělení stran mezi husity na pravici (konzervativní) a levici (radikální). První z nich představovali umírnění šlechtici a univerzitní mistři, kteří sice chtěli zmenšit moc a zvůli katolické církve, ale nechtěli měnit společenský řád. Ti druzí naopak požadovali výraznou změnu celého systému, v níž si budou před pánem Bohem všichni rovni, čehož o pár století zneužili marxističtí historici a nazvali je bojovníky za sociální svobodu chudého lidu.

V každém případě se vzbouřenecké myšlenky proti novému králi Zikmundovi (zatím nepřítomnému) šířily z Prahy i po „českém venkově“. Ideovými centry se v rané fázi husitské revoluce stal v jižních Čechách Písek a v západních Čechách Plzeň, později hlavní katolická bašta. Významný městský svaz se zformoval ve východních Čechách s centrem v Hradci Králové. Říkali si orebité podle posvátné biblické hory Oreb a až do příchodu svérázného Jana Žižky roku 1423 tam hlavní roli hrála kališnická šlechta.

My však můžeme sledovat vzestup Jana Žižky od konce roku 1419, kdy pobýval v Plzni. Paradoxně právě tam začali ztrácet půdu pod nohama. Sílil vliv katolíků a množily se potyčky mezi jednotlivými stranami. Zatímco v jižních Čechách ještě hlásali kazatelé ideály nenásilí, v Plzni se husité podle návodu kazatele Václava Korandy chopili zbraní. Slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova byl do té doby jen nevýznamným nižším šlechticem, bývalým lapkou a žoldnéřem. Král Václav IV. mu kdysi udělil milost a on za to snad vstoupil do jeho služeb. Přesto byl koncem roku 1419 jednooký (jméno Žižka znamená právě jednooký) téměř neznámý asi šedesátiletý stařec s velkými bojovými zkušenostmi a mimořádným strategickým i taktickým talentem.

První záblesky slávy si získával právě v Plzni, zejména když koncem roku 1419 porazil u tvrze Nekmíře tehdy ještě katolického šlechtice Bohuslava ze Švamberka (později se stal jedním z hlavních táborských vůdců). Švamberkovy jízdní oddíly tam zaskočily méně početné plzeňské husity a přítomný Jan Žižka tehdy z nouze poprvé srazil k sobě několik vozů a použil tak improvizovanou vozovou hradbu. Husité se úspěšně ubránili a od té doby se tento nový taktický prvek stal klíčem k vítězství v dalších bitvách.

Když plzeňští husité vyhodnotili, že nemají šanci se v západních Čechách udržet, rozhodli se přesunout do nově budovaného Hradiště na hoře Tábor. Jeden z hlavních houfů přesunujících husitů měl na starosti v březnu roku 1420 právě Jan Žižka. Vedle několika stovek chlapů tam byly i ženy a děti a svůj nevelký majetek vezli na vozech. Část cenností a drahé oblečení ovšem před odjezdem demonstrativně spálili, aby v Plzni ukázali, že oni na světských statcích nelpí!

O přesunu se dozvěděl Bohuslav ze Švamberka, který se chtěl Žižkovi pomstít za nedávno utrpěnou porážku u Nekmíře. Dal dohromady asi 300 těžkých jezdců a jal se husity pronásledovat. V jeho vojsku byl i kontingent rytířského řádu johanitů. Když téměř dohonil Žižkův houf, nečekaně potkal královské vojsko vedené kutnohorským mincmistrem Divůčkem a dohromady už dali asi 700 jezdců. Jejich už tak přemrštěné sebevědomí přerostlo v natěšené očekávání snadné kořisti, o kterou je nemůže nic připravit. Přesila profesionálního vojska proti „obyčejným městským chlapům“ byla obrovská. Jenže nepočítali se Žižkovou vozovou hradbou, vůdcovským talentem, a hlavně s odhodláním husitů.

Husitské války se totiž staly zásadním průlomem do zažitých tradic středověkého feudálního válečnictví. Celý středověk jasně dominovala rytířská jízda, která neměla v boji konkurenci. A páni rytíři si za dlouhá staletí vypracovali jasná pravidla boje, takže bitva se vedla v podstatě do okamžiku, kdy jedna strana získala převahu. Dál už nemělo cenu bojovat, takže následoval ústup. Mrtvých bylo většinou jen nemnoho a šlechtici se všemožně snažili vyhnout i upadnutí do zajetí. Výkupné je totiž mohlo stát tolik, že by to zruinovalo celý rod. A tak se šlechtické války staly jakousi přetahovanou, či s nadsázkou trochu nebezpečným adrenalinovým sportem. Jenže u husitů páni šlechtici zásadně narazili. Husité bojovali o holý život a za své přesvědčení, protože jasně věděli, že katolíci na ně pohlíží jako na kacíře, s nimiž nemají slitování.

Vraťme se tedy k Janu Žižkovi ustupujícímu s naloženými vozy a houfem lidí před dvěma panskými vojsky. Podařilo se mu dorazit k rybníkům u Sudoměře, z nichž jeden byl vypuštěný a nesl jméno Škaredý. V podmáčeném terénu našel pevnou vyvýšeninu a úzkou cestu přehradil osvědčenou vozovou hradbou. Sebevědomé panské vojsko se částečně rozbilo o vozy a částečně uvízlo v bahně, kde bylo snadnou kořistí husitských střelců. Na rybník navíc padla mlha a večer museli páni své vojsko odvolat. Žižka tak dobyl první slavné vítězství ve skutečné bitvě.

Podařilo se mu tedy dorazit do Hradiště jihočeský městský svaz sdružený kolem původně opuštěného města Hradiště na vršku, jemuž se začalo říkat rovněž podle posvátné biblické hory Tábor. Proto se také jihočeští husité nazvali táborité a z Hradiště hodlali vybudovat nové „město Slunce“, kde se bude žít podle ideálního uspořádání „bez pánuov“ a všichni si budou rovni. Tam byly umístěny pověstné společné kádě, kam lidé dávali svůj majetek ve společný prospěch (není divu, že husitství tak opěvovali marxističtí historiografové).

Ještě koncem roku 1419 na sněmu v Brně donutil však Zikmund Lucemburský pražské konšely, aby mu holdovali a zavedli v Praze pořádek. Do prozatímní vlády jmenoval mimo jiné i kališnického pána Čeňka z Vartenberka. Zikmund praktikoval politiku mlhavých slibů a ultimativních příkazů, což mělo zpočátku kýžený zastrašující efekt, ale brzy to přestalo bavit i umírněné husity. Římský král se navíc nechtěl české šlechtě příliš zavázat, aby se nedostal do jejího područí. Svůj podíl na odpadnutí umírněných kališníků od římského krále měly i krutosti horníků v Kutné Hoře proti tamějším husitům. V březnu 1420 byla na římském sněmu ve Vratislavi vyhlášena křížová výprava proti husitům a Zikmund tam jasně deklaroval, že žádné ústupky kalichu dělat nehodlá.

A tak se proti němu postavila Praha, kde zatím výrazně posílala Želivského „levice“, a také Čeněk z Vartenberka, jenž se zúčastnil onoho sněmu ve Vratislavi a reagoval na něj tak, že se lstí zmocnil Pražského hradu, který v té době stále držela královská posádka. V Praze pak vítali Čeňka jako hrdinu. Jenže mu to dlouho nevydrželo, už 7. května se zalekl, když Zikmund poplenil jeho statky a odevzdal mu Pražský hrad zpátky a přešel zase na jeho stranu. Vojska první křížové výpravy už se ale blížila k Praze, město zoufale bilo na poplach a volalo na pomoc své venkovské spojence. Z Tábora pomoc přišla a měla sehrát rozhodující roli. Zikmund totiž nechtěl Prahu zdevastovat, ale vyhladovět. Ale ani s třiceti tisíci muži (to jsou střízlivé odhady, dobové uvádějí 100–200 tisíc) ji nedokázal neprodyšně obklíčit. Praha stále dostávala zásoby kolem vrchu Vítkova, který se stal místem dalšího triumfu Jana Žižky a dodnes nese jeho jméno, Žižkov (tehdy byl samozřejmě mimo pražské hradby). Jednooký vojevůdce správně odhadl strategickou důležitost toho místa a nechal tam narychlo vystavět tvrz. Křižáci pochopili, že problematický Vítkov musí dobýt před žněmi, jinak se jim vyhladovět Prahu nepodaří. Zaútočili tedy na tvrz 14. července 1420. Jenže úzkým přístupem se dostalo k hradbám tvrze jen pár rytířů najednou a Žižka se jim dlouho statečně bránil s pouhými 26 muži a dvěma ženami! Když mu v těžké chvíli vyrazila na pomoc skupina husitů z pražské brány, zatlačila křižáky tak, že je naprosto zmasakrovala. Zkáza malé křižácké skupinky u Vítkova nemusela pro velkou výpravu nic znamenat, ale Praha dostala po žních zásoby a morálka křižáků se rozložila. Zikmund musel dát signál k ústupu, ač nerad. Alespoň se nechal koncem července na Pražském hradě korunovat českým králem, ale to bylo jen takové symbolické gesto.

Další konflikt u Prahy se rozhořel v říjnu, kdy husité oblehli Vyšehrad. Ten stále ještě ovládala Zikmundova posádka a husitské Praze vyloženě vadila. Zikmund nedokázal dost rychle sehnat vojsko, které by Vyšehrad z obležení vysvobodilo. Velitel Vyšehradu viděl beznadějnou situaci, takže slíbil husitům kapitulaci, pokud mu do 1. listopadu osmi hodin ráno Zikmund nepošle pomoc. A tehdy se odehrála scéna, jako z válečného filmu, v němž jde o každou promarněnou chvíli. Zikmund totiž přitáhl s vojskem právě 1. listopadu, tedy pozdě. Velitel Vyšehradu, moravský šlechtic Jan Všembera z Boskovic, se rozhodl dodržet dané slovo a do boje nezasáhnout. Zikmund přesto chtěl zaútočit, ale bez podpory vyšehradské posádky byl odsouzen k nezdaru. Pod Vyšehradem zahynulo tehdy mimo jiné asi 25 významných katolických pánů z Čech a Moravy. Zikmund je totiž před bitvou obvinil ze zbabělosti a oni se vydali do nejhustšího boje, aby mu dokázali opak. Jenže byli poraženi a římský král opět odtáhl s nepořízenou. Husité získali Vyšehrad a dokonale ho vyplenili.

Následující rok 1421 se odehrál ve znamení drobných bojůvek, dobývání měst, a především sílícího významu polních vojsk. Žižka upevňoval svou pozici na jihu Čech a stával se neporazitelným idolem svých spolubojovníků. Pro protivníky to byl ďábel. Také východočeští orebité rozšiřovali svůj vliv.

To už ale nastávalo období názorových veletočů a vzájemného napadání jednotlivých husitských stran. Žižka si vyřizoval účty s fanatickými táborskými kazateli, takzvanou sektou pikartů, kteří očekávali příchod konce světa tak vehementně, že se odmítli podřídit jeho autoritě a působili zmatky.

Nakonec se zřejmě jednooký hejtman neúčastnil v červnu zemského sněmu v Čáslavi, který měl zajistit zemi dočasný smír. Jenže se tam dohodla především umírněná konzervativní část, tedy Praha s vyšší šlechtou. Kromě již známých čtyř artikulů se tam vlastně shodli jen na tom, že se zříkají Zikmunda Lucemburského a nikdo ho nesmí podporovat. Byla také stanovena jakási prozatímní vláda, v níž mimo jiné zasedali nám už známí Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka, kteří se opět dočasně odklonili od Zikmunda Lucemburského. Vedle nich však dostal ve vládě místo i nepřítomný Jan Žižka a další hejtmané, ale tahle spolupráce neměla mít dlouhého trvání.

V Praze se mezitím odehrál převrat, když se moci pevně chopil kazatel Jan Želivský. Zavedl ve městě doslova teror, při němž trestal na majetku i na hrdle všechny, kdo se postavili proti „ideálům revoluce“, tedy přesněji proti kališnickému náboženství v radikálním „levicovém“ pojetí. Kazatel byl dokonce natolik troufalý, že se postavil do čela vojska při dobyvačném tažení. Zpočátku měl několik úspěchů, což mu stouplo do hlavy, ale nakonec ho musel u Mostu zachránit včasným zásahem na poslední chvíli Jan Žižka. Ten už byl v té chvíli slepý, protože měsíc předtím přišel o své druhé oko při obléhání hradu Rábí.

Gloriola slepého vojevůdce u Mostu zase stoupla, zatímco Jan Želivský utržil ostudu. Říkalo se totiž, že před osudným okamžikem dosáhl malého vítězství, dobyl Most a nechal své bojovníky vesele plenit, zatímco se přiblížilo katolické vojsko míšeňských markrabat. Želivský nestihl učinit potřebné bojové přípravy a nebýt Žižky, bylo by pražské vojsko rozprášeno. A tak byl radikální kazatel zbaven v Praze moci.

Jenže se brzy otřepal, v listopadu se opět vzchopil a levice v Praze opět vítězila. Želivský ji ovládal tentokrát prostřednictvím hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic, který mu dělal jakéhosi velitele ozbrojených sil. Tahle událost ovšem přiměla novopečené spojence Prahy, Čeňka z Vartenberka a Oldřicha z Rožmberka, ke konečné změně stran. Znovu se přidali k Zikmundovi, a dokonce se z nich stali katolíci. Želivský v Praze opět zavedl teror, a ještě horší než posledně. Ale bylo to naposledy, pražští konzervativci se vzchopili a rozhodli se protivného kazatele zbavit. Dokázali sesadit Jana Hvězdu a v březnu 1422 vylákali Želivského na radnici pod záminkou, že se s ním chtějí poradit. Místo toho mu zkrátka bez váhání usekli hlavu. Vyvolali tím sice nejprudší a nejvášnivější bouře a protesty městské chudiny, ale dlouhodobě tím zajistili definitivní příklon Prahy „doprava“ – tedy umírněným konzervativním směrem.

Rok 1422 pak znamenal definitivní tečku za počáteční fází husitských válek, charakteristickou „revolučním“ nadšením, velkolepými vítězstvími a formováním stran, které se však zatím nepostavily proti sobě v otevřené bitvě. Revoluce stihla zklamat některé šlechtice typu Čeňka z Vartenberka. Ti si představovali, že budou stát v jejím čele, ale rozhodně neměli zájem bořit zažité feudální pořádky. Nakonec pro ně byl Zikmund lepší volba než polní vojska. Na začátku roku 1422 jim ovšem ještě slepý Jan Žižka stačil ukázat, kdo je pánem situace a „nekorunovaným vládcem“ Čech, když po tahanicích o Kutnou Horu rozdrtil ustupující Zikmundova vojska u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Není sice stoprocentně doloženo, že husity vedl v tomto tažení právě on, ale celá akce nese zřetelné stopy Žižkových strategických manévrů.

Po pádu Jana Želivského pak hvězda táborského hejtmana stoupala ještě výše, a tak není divu, že se mu moc nelíbilo, když do Čech dorazil synovec polského krále Zikmund Korybut. Po dlouhých jednáních právě jeho chtěla kališnická šlechta a Praha za krále namísto Zikmunda Lucemburského. Ovšem druhý Zikmund toho prvního nadlouho nevytlačil. Korybut sehrál v Čechách dost tragickou roli. Stačil sice vyhrát pár menších potyček a oblehnout Karlštejn, takže ho Žižka nakonec na dálku přeci jen uznal, ale odmítl s ním spojit svá vojska.

Hejtman chtěl pozorovat Korybutův pád a dokázat, že bez táborské podpory se v Čechách nikdo neobejde. Korybut by si však možná přece jen dokázal získat respekt, přestože v Praze prokázal nemístnou tvrdost při trestání odpůrců a jeho vojska zanesla do přísně „puritánské“ Prahy opět hru v kostky a nemístné světské radovánky, které „boží bojovníci“ zásadně odmítali. Jenže se ukázalo, že Korybutovi vlivní strýcové, polský král Vladislav II. Jagiello a litevský velkokníže Vitold ho v podstatě použili jen jako nastrčenou figurku. Potřebovali nátlakový prostředek pro vyjednávání o podmínkách smíru se Zikmundem Lucemburským, s nímž byli dlouhodobě ve sporu. A když se s římským králem dohodli, odvolali koncem roku 1422 milého Zikmunda Korybuta z Čech, že prý ho už nebudou podporovat.

To byl konec pokusu o dosazení náhradního krále a husitské války měly zemi trápit ještě dalších dvanáct let.

_________________________________________

Literatura:

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Čornej, Petr; Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001