Táboři a sirotci na vrcholu moci. Radikální husité odmítli přijmout diktát z Basileje

V článku Kdo spojí roztříštěný kalich husitů jsem popsal první větší výpravu do Slezska (přes Horní Uhry, dnešní Slovensko), při níž husité šířili mezi okolními vládci strach a paniku. Další následovaly vzápětí, léta 1428–1433 byla pro polní husitská vojska jedním velkým vítězným tažením skládajícím se z mnoha dílčích výprav. Jejich tíhu nesly zejména vedlejší země Koruny české, Slezsko a Horní Lužice, které odmítly přijmout husitské ideje. Ale kořist v podobě jídla i cenností se dá získat především v oblasti dosud nevyplundrované a válkou nezasažené. Proto bylo nutné zatížit všechny okolní země pěkně rovnoměrně.

Nejsladší byla pochopitelně pomsta Zikmundovi Lucemburskému v Uherském království, stejně jako jeho zeti Albrechtovi Habsburskému v rakouských zemích. Bylo nutné vyřídit si také účty s braniborským kurfiřtem Bedřichem Bojovným za vojsko poslané k Ústí nad Labem (viz Marné útoky rytířů na husitské vozy u Ústí – 1426) i s míšeňskými markrabaty. Výjimku tvořil polský král Vladislav, který obratně lavíroval mezi husity a Zikmundem, takže udržoval s polními vojsky víceméně stálé příměří.

Už ve zmíněném článku popisujícím výpravu do Slezska jsem uvedl, že správnější název pro „spanilé“ jízdy je rejsy. Jejich prvořadým a jasným cílem byla kořist. Vlastně to bylo jediné správné a logické vyústění situace polních vojsk, které neměly doma ani v zahraničí rovnocenného soupeře. Umírněnější kališnická šlechta se ještě nevzpamatovala z porážky u Malešova (1424, viz Poslední vítězství Jana Žižky u Malešova), musela uznat nadvládu polních vojsk a spolupracovat s nimi, pokud se páni chtěli podílet na moci i kořisti. To však neznamená, že chovali k povýšeným prostým „chlapům“ nějaké zvláštní sympatie. Kdyby mohli a měli na to sílu, okamžitě by vojska rozpustili, vůdce nechali popravit a sedláky nahnali zpátky do práce.

Jenže sílu neměli. Nastala poněkud patová situace. Když se vojska nedala rozpustit, musela se nadále živit válkou. Neustálá vojenská vítězství byla jedinou věcí, která je držela při životě. V Čechách už nebylo co získat, takže museli vyjet ven. Venku plenili nebo inkasovali výpalné. Obvykle to u velkých měst probíhalo takto. Prokop Holý (nebo jiný hejtman) dal konšelům daného města na vědomí, že jejich města budou ušetřena, pokud se „vrátí k evangelickým pravdám“. To znamenalo, že se mají připojit ke kalichu, pro nějž husité nasazují život. Pokud to neudělali, mohli se v nejhorším uchránit i výkupným, jako odškodným za „vynaloženou námahu“. Většina měst a podobně i šlechticů samozřejmě ráda zaplatila.

Nemůžeme však úplně zavrhnout ani „vývoz revolučních idejí“, jak tomu říkali marxističtí historici. Určitě to nebyl prvotní cíl zahraničních výpadů, ale husité opravdu od začátku doufali, že jejich náboženské pravdy přijme celá Evropa. Snažili se vysílat do měst i vesnic v okolních zemích tajné misionáře, kteří se snažili přetáhnout obyvatelstvo na husitskou stranu. Takovým vyslancům hrozil ve Slezsku okamžitý trest smrti, stejně jako každému, kdo se veřejně přihlásil ke kalichu. Přesto se podařilo získat v některých městech tuhle „pátou kolonu“, což potom usnadnilo jejich dobývání. Důležité bylo také budování špionážní sítě, aby se hejtmané zavčas dozvěděli o pohybech a úmyslech nepřítele.

Z celkového pohledu ovšem byly výsledky agitace nevalné. Jeden z mála příkladů je braniborský Bamberg, kde se vzbouřila chudina, když se k městu přiblížilo husitské vojsko. Psal se 2. únor 1430. Mnozí bohatí patriciové ve strachu před husity uprchli z města a zhruba tři stovky chudáků začaly vybíjet jejich domy a drancovat chrámy a kláštery. Dav vtrhl i na radnici. Byli to angažovaní místní husitští konvertité? Je to dost pochybné. Ve skutečnosti nepřišli husité bamberským ani na pomoc a využili tamní bouře pouze jako nátlakového prostředku na braniborského kurfiřta Bedřicha. Podobné projevy jsou známy i z Horních Uher, například z Nitry, kde se prý prostí lidé občas přidávali k husitským vojskům. V některých místech se později musel Zikmund vypořádávat s „husitskou nákazou“ mezi lidem ještě v roce 1435, tedy rok po Lipanech.

Významné opěrné body ovšem získali husité v několika zahraničních městech či pevnostech, kde se natrvalo usídlila husitská posádka. Ta potom vyrážela na kořistnické výpravy do okolí, případně podporovala další rejsy z Čech. Ve Slezsku se nejdéle udržely posádky v Němčí, ve Vrbně a Otmuchowě, které se staly slezským knížatům doslova trnem v oku. Posádky nabraly dokonce takové sebevědomí, že odmítly své místo opustit, když chtěl později Prokop Holý uzavřít příměří s některými knížaty. Slezští šlechtici dokonce nabízeli za uvolnění pevností nemalé sumy, ale marně. Podobné posádky působily těžkou hlavu Zikmundovi v Horních Uhrách. Sídlily v Žilině, Likavě i Lednici a až do roku 1435 se udržely v Trnavě, Topoľčanech či ve Skalici.

Došlo však i na první drobné neúspěchy, které ukazovaly, že ani husité nejsou neporazitelní. Sborům hornolužických měst se v listopadu 1428 podařilo nečekaně přepadnout kolonu pod vedením hejtmana Jana Královce, který vezl spoustu vozů obtěžkaných kořistí z válečné výpravy. Díky momentu překvapení se hornolužickým podařilo husitům kořist ukrást. Jan Královec pak sice nepřítele zahnal na útěk, ale vozy už zpátky nezískal.

V roce 1431 se zase vypravilo táborské vojsko na rejsu údolím Dyje do Dolních Rakous. Albrecht Habsburský tam posílil posádky, ale sám se stáhl do Vídně. Výprava byla zpočátku úspěšná, ovšem pak dostali někteří šlechtici chuť na výborné rakouské víno. Vzali si pár desítek prázdných vozů, a že si pro ně dojedou. Vozy naložili vrchovatě, ale dolnorakouské stavy mezitím stačily zorganizovat domobranu a na zpáteční cestě tábory přepadly. Tentokrát to neskončilo jen ztrátou kořisti, ale padla tam asi pětina husitského vojska, což jejich protivníkům výrazně zvedlo náladu.

Ještě hůře dopadla společná táborsko-sirotčí výprava do Horních Uher ve stejném roce. I tady probíhalo zpočátku všechno podle plánu a plenění se dařilo. Zikmund dal mezitím dohromady vojsko, které se kvapem blížilo. Vůdce táborů Prokop Holý se tehdy rozhodl ustoupit zpět na Moravu, ale vůdce sirotků, Jan Čapek ze Sán, chtěl pokračovat ve výpravě do dolního Pohroní. Došlo k hádce a polní vojska se rozdělila. Pak se přiblížilo uherské vojsko a táborité pod Prokopovým vedením ustupovali přes řeku Váh, přičemž za sebou zbořili most, aby zdrželi nepřítele. Tím způsobili, že když k řece dorazil Jan Čapek ze Sán, neměl kudy přejít a musel před Uhry utíkat podél řeky. Byl to boj o holý život. Ten nakonec zachránil, ale sirotčí výprava skončila naprostým nezdarem a do Prahy se vrátily jen zbědované trosky.

To vše byly dosud relativně drobné nezdary. Husity zatím po celé Evropě předcházela pověst neporazitelných krvelačných bojovníků. Po útěku drahé a pečlivě připravované třetí křížové výpravy od Tachova (1427) dostala jakákoliv možnost společného zásahu proti husitským kacířům těžkou ránu. Císař Zikmund už dávno přestal věřit ve vojenské vítězství a navrhoval začít vyjednávat o husitských požadavcích. Věděl, že jinak na svou českou korunu nedosáhne. Jenže papež Martin V. byl neoblomný a katolická církev zatím jakékoliv ústupky vůči kacířům odmítala. Pověřený papežský legát kardinál Beaufort vojsko určené na křížové tažení zneužil k válečným zájmům Anglie (viz Nechtěná pomoc Johanky z Arku) a jeho úlohu přebral nový legát, italský kardinál Julián Cesarini.

Znovu se začaly vybírat protihusitské poplatky po celé Evropě a skládat nové vojsko křižáků. Čtvrtá křížová výprava se sešla v červenci 1431 a byla stejně mohutná, jako ta předchozí (mluví se i o sto tisíci mužů, ale skutečný počet byl asi nižší). Hlavní voj se pohnul k Tachovu a za stálého plenění čekal na posily ze severu. Dorazil až k husitským Domažlicím, jejichž hradby začala ostřelovat křižácká děla. S městem to vypadalo špatně. Jenže už 11. srpna se na Berounsku sešla husitská vojska a pod vedením Prokopa Holého začal neuvěřitelně rychlý přesun, který křižáky naprosto překvapil. Do 13. srpna večer se husité dostali k Chotěšovu a následující den ráno vyrazili k Domažlicím. Prokop věděl, že musí spěchat, ale přesto se zdá neuvěřitelné, že jeho vojsko překonalo vzdálenost asi 30 kilometrů do dvou hodin odpoledne. Křižáci začali v panice stavět vlastní vozovou hradbu a kardinál Cesarini poslal své italské jezdce, aby ji chránili. Ano, husitská taktika se už natolik proslavila, že ji používal v Evropě kdekdo. To ale nebylo tak snadné, jak se mohlo zdát.

Rozhodující byla zmíněná husitská rychlost. Prokopovy vojenské sbory se objevily dřív, než se křižáci stačili zformovat do obranného postavení, takže některé houfy začaly v panice prchat, jakmile zaslechly zpěv husitských písní. Bitva se změnila v panický útěk a říkalo se, že kardinál Cesarini se dokonce převlékl za prostého bojovníka, aby mohl snáze uniknout a nebudil pozornost.

Křižácká katastrofa u Domažlic definitivně změnila postoj koncilu k husitské otázce. Bylo jasné, že přes vojenské vítězství cesta nevede. Král Zikmund mohl s klidným uspokojením prohlásit něco ve stylu: „Já jsem vám to říkal.“ Sám kardinál Cesarini se stal hlavním zastáncem rozumné dohody s husity, ale rozhodně nemínil ustupovat přemrštěným radikálním požadavkům. Katolíci věděli, že v Čechách existuje několik názorových proudů a hodlali mezi ně vrazit klín. Uvědomili si, že vyhlašování křížových výprav vede jen k tomu, že se všichni husité spojí proti společnému nepříteli. Bylo na čase získat na svou stranu umírněnější pravicové konzervativce, zejména vysokou šlechtu, která si už na začátku válek „nahrabala“ majetky konfiskacemi církevních i královských statků a další pokračování bojů jí nemělo co přinést. Navíc začala být pánům polní vojska trnem v oku, protože se stala hlavním mocenským faktorem v zemi místo nich samotných. To ovšem neznamenalo, že by se páni jen tak vzdali kalicha a vrátili se ke katolictví, tím by popřeli vše, za co bojovali. Byli ale ochotní naslouchat kompromisním návrhům basilejského koncilu, který se sešel právě roku 1431.

Dohodám nahrávalo i to, že neústupný papež Martin V. ještě před bitvou u Domažlic zemřel a koncil už svolal nový papež Evžen IV. Zatím ovšem husité vesele pokračovali v loupeživých rejsách do okolních zemí a preláti se dohadovali v Basileji, jakou zvolit taktiku. Teprve na jaře roku 1432 se mohlo odehrát první kolo jednání v Chebu. Poslové koncilu tam dorazili s ne úplně jasnou vizí a byli překvapeni, jak tvrdě husitští kněží vyjednávali. Byl přítomen Prokop Holý i pražský kazatel Jan Rokycana, jehož hvězda začínala stále více stoupat. Byl to výřečný a energický kněz, který se stal v podstatě arcibiskupem kališnické církve, stojící na středové pozici, ani příliš radikální, ani zbytečně ústupný. V Chebu dosáhli husité všeho, co žádali. Bylo jim zaručeno svobodné slyšení u koncilu v Basileji, přičemž disputace měla být založena na argumentech z Bible. Zároveň byl zaručen bezpečný příchod i odchod husitského poselstva vydáním bezpečnostních glejtů. Husitští bohoslovci měli být vyslyšeni a jejich námitky posouzeny komisí znalců. V neposlední řadě Prokop Holý jednoznačně odmítl návrh koncilu na dočasné příměří v době jednání. Věděl moc dobře, že pouze vojenským nátlakem dokáže přinutit koncil, aby mu naslouchal. Zahraniční výboje tedy pokračovaly i nadále.

Vyslanci koncilu se vraceli z Chebu do Basileje se sklopenou hlavou. Měli o čem přemýšlet. Mezitím husité na sněmu v Kutné Hoře radostně odsouhlasili chebské úmluvy a začali horečně připravovat reprezentativní poselstvo. Zároveň schválili spojenectví s polským králem Vladislavem, jehož důsledkem byla později jízda k Baltu proti německým rytířům (viz Poslední „spanilá jízda“ husitů k Baltskému moři).

Poselstvo ke koncilu vedené opět Prokopem Holým dorazilo do Basileje na lodích po Rýnu v lednu 1433. Původně chtěli husité dojet s rozvinutými korouhvemi a obrovským transparentem „Pravda nade vším vítězí“, ale na žádost kardinála Cesariniho od toho upustili. I tak vzbudil jejich příjezd značný rozruch. Církevní preláti dokonce požádali basilejské konšely, aby zakázali prostitutky v ulicích, stejně jako hazardní hry a podobné veselice, protože věděli, jak jsou na to husité citliví. Po příjezdu delegace pak chtěl každý vidět proslulého krvelačného vojevůdce Prokopa Holého, jehož předcházela pověst neporazitelnosti, podobně jako další husitské hejtmany. Prokop však zkazky o své krvežíznivosti jednoznačně odmítl s tím, že on sám jako kněz nikdy nikoho vlastní rukou nezabil, byť jako vůdce vojska viděl umírat mnohé. A papežové a kardinálové nechť zpytují svědomí, proč tomu tak bylo. Nyní by se měli snažit, aby utrpení a věčné války mohlo skončit. To se však nestane, dokud se církev neočistí od svých zlořádů.

Tento poněkud patetický projev však už pronesl po samotných disputacích, které nedopadly pro husity úplně dobře. Učené hádání trvalo téměř dva měsíce. Předmětem sporu byly pochopitelně čtyři artikuly. Husité byli natolik přesvědčeni o nezpochybnitelnosti svých biblických pravd, že si vůbec nepřipouštěli prohru. Vůbec si neuvědomili, že katolická církev by přijetím artikulů popřela své dosavadní fungování a účel existence. Mohla husitům nanejvýš povolit nějaké ústupky pro ně samotné, ale v žádném případě nemohla přijmout artikuly jako závazný princip pro všechny křesťany. A přesně to kazatelé polních vojsk požadovali. S tímto trpkým poznáním se tedy vracelo poselstvo v dubnu 1433 zpět do Čech. Prokopovi Holému začínalo být jasné, že smíru diplomacií nedosáhne. Na druhou stranu byli umírněnější páni či univerzitní mistři nahlodáni a v zásadě by byli ochotni na nabídky koncilu kývnout. Nakonec je čekala ještě dlouhá anabáze u Plzně a pak samozřejmě zásadní střet u Lipan, ale to si popíšeme v některé z příštích článků.

__________________________________

Literatura:

Čornej, Petr; Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka, Panorama Praha 1992