Článek
V polních vojscích, které Žižka osobně založil, se jen těžko hledal jeho nástupce. Mám na mysli tábority na jihu Čech a orebity na východě, kteří si však po smrti svého zbožňovaného vůdce začali říkat sirotci. O posledních měsících Žižkova života jsem psal v článku Nekompromisní vláda slepého hejtmana. Došlo k těžkým rozporům, protože nikdo neměl jeho autoritu. Podrobnosti nevíme, letopisec píše o roztrženie mezi tábořeny a mezi sirotky. Faktem je, že hejtmani v divokém plenu násilím rozchvátili a obsadili Žižkova města.
Přichází Hvězda a unie
Teprve v prvních měsících roku 1425 začala vystupovat do popředí osobnost Jana Hvězdy z Vicemilic, jenž zřejmě po Žižkově boku získal skutečné vůdčí schopnosti. Snad i díky němu došlo po několikaměsíčních rozbrojích mezi oběma svazy k dohodě o vytvoření nové „vojenské organizace“ podle Žižkova vzoru. Vznikla jakási „táborsko-sirotčí unie“ s několika jednotkami, jejímž cílem bylo naprosté vítězství čtyř artikulů nejprve v Čechách a poté i ve všech vedlejších zemích Koruny české. Vznikla tak síla, která měla po následujících devět let nejsilněji ovlivňovat dění v Čechách. V jejím čele stanul jako vrchní hejtman Jan Hvězda z Vicemilic a po jeho boku tři další hejtmané.
Volně se k tomuto svazku přidružila i severočeská města Žatec a Louny, jež ovšem zůstala do jisté míry nezávislá. Na severu Čech se zformoval nový svaz pod vedením agilního válečníka moravského původu Jakoubka z Vřesovic.
Všechny tři „radikální“ svazy se sice smířily, ale bylo ještě nutné přinutit ke spolupráci pražany v čele se Zikmundem Korybutem, jemuž se úmluva bratrstev nijak nelíbila. Spojená polní vojska přitáhla opět k Praze a po roce znovu oblehla hlavní město. Na přelomu září a října se podobně jako o rok dříve uzavřel smír na poli u Vršovic. Smíření ovšem nebylo nijak srdečné a připomínalo spíše dočasné příměří. Přestože v budoucnu měla vojska radikálních bratrstev s konzervativci ještě spolupracovat, zůstaly mezi nimi hluboké rozpory. S tábory se rozloučil ve zlém i dřívější Žižkův spojenec Hynek z Poděbrad, strýc budoucího českého krále.
Intriky Kostky a Loudy
Po uzavření smíru u Vršovic vytáhla polní vojska zase do pole. Bez boje nemohla existovat a neměla se čím živit. Táborité oblehli Mladou Vožici, která se ovšem stala osudnou Janu Hvězdovi z Vicemilic, který zde v říjnu 1425 zahynul. Místo vrchního hejtmana zaujal jeho blízký spolupracovník Bohuslav ze Švamberka, bývalý katolík poražený před pěti lety Žižkou na vyschlém rybníku u Sudoměře, poté ovšem věrný příznivec kalicha. Pod jeho vedením se táborská vojska poprvé vypravila získat kořist za hranice českých zemí, a to konkrétně k rakouskému městu Retz. Mezitím sirotci plenili v Kladsku a ve Slezsku. Záběr husitských vojsk byl ohromný a okolní panovníci se začínali děsit. Rakousy se však staly Bohuslavu ze Švamberka osudnými. V listopadu 1425 byl smrtelně zraněn nástřelem šípu do tváře.
To byl dočasný konec táborsko-sirotčí unie, protože se nenašel vhodný nástupce na funkci vrchního hejtmana. Jan Roháč z Dubé opanoval některá sirotčí města, ale na víc zatím neměl. V Praze a v Písku (tedy v druhém centru táborského svazu) zatím vykrystalizovaly dvě osobnosti, které se moc nehrnuly do boje, ale zato jim byly blízké intriky a zákulisní tahanice. Matěj Louda z Chlumčan na sebe strhl politickou moc v Písku, zatímco Vilém Kostka z Postupic vystupoval jako šedá eminence v Praze vedle Korybuta. Českou politiku tedy ovládali Kostka s Loudou.
Ostatně tajné služby fungovaly na všech stranách. Výzvědná činnost byla stejně potřebná, jako záškodnické akce na území nepřítele či podplácení. Zrádci ve městech, k nimž táhla vojska, mohli dobývání hodně ulehčit. Podceňovat nemůžeme ani kališnickou či katolickou propagandu, ať už se týkala náboženství či politiky.
Rozhodne se u Ústí
V roce 1426 začal nejaktivněji vystupovat nový severočeský svaz (Žatec a Louny) pod vedením zmíněného Jakoubka z Vřesovic. Ten se rozhodl, že k rozšíření své moci potřebuje dobýt Most nebo Ústí nad Labem, alespoň jednu ze dvou pevností, jež na severu Čech byly v držení saského kurfiřta Bedřicha Bojovného. Jakoubek přesvědčil vůdce ostatních vojsk, že města jsou strategicky důležitá, protože otevírají cestu výpadům do Lužice a do Saska. Skutečně se sebrala velká vojska, která vytáhla do severních Čech. Pražanům velel sám Zikmund Korybut, sirotkům Jan Roháč z Dubé a mezi tábory poprvé vynikl kněz Prokop Holý, jenž zřejmě právě zde začal získávat respekt ostatních vůdců.
Do poslední chvíle nebylo jasné, zda vojska oblehnou Most nebo Ústí, a tak se musela připravovat obě města. Města vysílala do Saska i Lužice úpěnlivé prosby o pomoc už několik týdnů. Ale lužická města byla schopná poslat jen slabé síly. Nakonec husité zvolili za cíl útoku Ústí nad Labem, protože mělo přeci jen slabší obranu než pevný Most. První vojska se rozložila u města koncem května 1426. Sešlo se tam na 11 tisíc ozbrojených husitů.
Teprve tehdy městské rady v Lužici i němečtí šlechtici pochopili, jak velký problém by pro ně znamenala husitská pevnost hned za hranicemi, a dali narychlo dohromady mohutné vojsko. Okolo 13 tisíc mužů se sešlo 11. června u vsi Velké Bobřice (Grossbobritzsch). Odtud je čekal unavující pochod před krušnohorské průsmyky. Vydali se na cestu pod vedením míšeňského zemského fojta Bosa z Fictum.
(Podrobnější popis bitvy u Ústí nad Labem najdete v článku Marné útoky na husitské vozy u Ústí)
Panický útěk a masakr Němců
K Ústí dorazili vyčerpaní námahou v podvečer v sobotu 15. června. Boso chtěl původně překvapit husity přepadením jednoho z jejich táborů a zničit je odděleně po jednotlivých vojscích. Jenže kališníci měli dobré zprávy, spojili se a opevnili dvojitým pásem vozové hradby na mírném návrší zvaném Na Běhání nedaleko Ústí nad Labem.
Neměli kam spěchat. Utrmácené německé vojsko nemělo dostatečné zásoby a nemohlo si dovolit ztrácet čas nějakým obléháním. Boso z Fictum dal následujícího rána povel k útoku. Bylo hrozné vedro, které těžce obrněným rytířům rozpalovalo brnění. Vojsko se rozběhlo do mírného kopce proti vozové hradbě. Potřebovalo vyhrát co nejrychleji, jinak nemělo šanci na úspěch. Útok byl skutečně drtivý. Na jednom místě se Němcům dokonce podařilo povalit vozy a proniknout prvním pásem vozové hradby. Tehdy hrozila husitům porážka, ale hejtmani situaci zvládli a nepřítele vytlačili. Naštěstí tam mohli soustředit síly, protože jinde rytíři neprorazili. Ještě dlouhé hodiny probíhal tuhý boj, v němž jednoznačně vítězili lépe postavení husité. Němečtí rytíři začali umdlévat a to byl pro husity signál k útoku. Otevřeli hradbu a vyhrnuli se ven. Následoval panický útěk Němců a krutý masakr. Husité (až na několik vzácných výjimek) nebrali zajatce. Ozbrojení jezdci na koních se navíc často v panice vrhali do lesa, kudy neměli šanci utéct.
Zůstalo tam prý tehdy ležet na čtyři tisíce mrtvých, včetně výkvětu saské a durynské šlechty. Vskutku děsivé číslo. Povídalo se, že když se tuto novinu dozvěděla saská vévodkyně Kateřina, která předtím místo svého manžela energicky sháněla vojsko na podporu severočeských měst, psychicky se zhroutila, vrhla se na zem, bila tělem o podlahu a z hlavy si rvala krásné rusé kadeřavé vlasy.
Po bitvě u Ústí roku 1426
Útěk křižáků od Tachova
Cesta na sever byla otevřena a zahraniční výboje mohly začít. Prokop Holý po úspěchu u Ústí pomalu začal získávat v polních vojscích dominantní pozici. On i ostatní vojevůdci si dobře uvědomovali, že přesunutí vojska za hranice je jediná možnost, jak ho uživit, když české země už sedm let trpí válkou. Ještě ovšem bylo potřeba vyřešit vzájemné rozpory. Husité sice po vítězné bitvě obsadili Ústí nad Labem (zabral ho Jakoubek z Vřesovic), ale k dobytí Mostu už neměli síly. Vojska se nerozešla v dobrém.
Nejhorší byla podivná dvojí hra Korybutova, který se na jedné straně domlouval se Zikmundem Lucemburským a na druhé straně podporoval konzervativní pražské mistry ve štvavé kampani proti radikálnějším kolegům. Praha se opět dostala do varu a proti Korybutovi se začala formovat opozice. Když se pak Korybut pokusil o jednoznačný převrat ve prospěch pravice a potlačení levice, nemohlo to dopadnout jinak, než jeho potupným vyhnáním a dočasným zajetím. Domů se už vrátit nemohl, a tak skončil v exilu na hradě Odry. Pražský městský svaz definitivně upadl.
Výpady do zahraničí začaly roku 1427 a působily městům i šlechticům v Sasku, Lužici i Rakousku značné problémy. Porážka u Ústí však také konečně vyburcovala říšské šlechtice k ráznému zásahu a uspořádání již třetí protihusitské křížové výpravy. Obrovské vojsko křižáků se sešlo u Chebu v počtu kolem 25 tisíc mužů. Aby se utužila kázeň, měli prý křižáci zakázáno brát v doprovodu svobodné poběhlice, zloděje, svárlivé opilce a falešné hráče. Morálka se přísně hlídala a v pohraničí dokonce vojsko neplenilo, ale nakupovalo potraviny! Co to však bylo platné. Husité se dokázali zmobilizovat neuvěřitelně rychle. Mluví se asi o 500 vozech, které se sjely na Bílé hoře u Prahy. Odtud s nimi vojáci táhli za zpěvu bojových písní k obleženému Tachovu. Morálka křižáků rychle vzala za své a někteří začali prchat. Sám papežský legát se prý tehdy chtěl postavit bez štítu do čela vojska, aby mu dodal odvahu. Ale nepomohlo to. Husité zastihli u Tachova už jen zbytky zadních vojů, které s písní na rtech pobíjeli. A když už tam byli, dobyli v okolí Plzně několik menších měst, jež dosud patřila katolíkům.
Počátek „spanilých“ jízd
Po útěku od Tachova už husitům nestálo nic v cestě. Vítězné táborsko-sirotčí jednotky se vrátily do Prahy, kde je po novém převratu proti Korybutovi uvítala levicová klika, vedená tentokrát mladým knězem Janem Rokycanou. I na Moravě stále vzrůstal vliv husitského hnutí. Naopak Slezsko zůstávalo nepřátelské. A tak mnohé z pověstných „spanilých“ jízd zamířily právě tam. „Spanilé“ jízdy se tehdy nazývaly rejsy. Měly za cíl především kořist a obživu vojska, nikoliv vývoz revolučních idejí, jak tvrdili někteří marxističtí historici. Pochopitelně to tak prezentovali i samotní husité, ale to byla pouze součást propagandy. Důležitější bylo, že přenesení boje na území nepřítele je vždycky výhodné.
Slezští páni se nevzmohli na větší odpor. Někteří uzavírali s husity smlouvy, jiní platili výpalné. To bylo jednodušší pro obě strany, protože šlechtic ušetřil své území a husité se nemuseli vysilovat bojem. U některých pevných měst, například u samotné Vratislavi, se útočníci spokojili s vypleněním okolí, když zjistili, že nemají sílu na úspěšné dobytí. I tak to však města ekonomicky nepříjemně zasáhlo.
Vedle Slezska trpěla především Horní Lužice a také Horní Uhry, tedy dnešní Slovensko. Když husité obsadili na Moravě město Uherský Brod, získali ideální výchozí pozici pro výpady tímto směrem. Prokop Holý se dokonce s vojskem dostal až k Prešpurku (Bratislavě), jedné z rezidenčních pevností Zikmunda Lucemburského. Ale o jeho dobytí se ani nepokusil.
Ve Slezsku se husitům postavil hlavně vratislavský biskup Konrád a 18. března 1428 se dokonce strhla bitva před Nisou. Slezské vojsko se však skládalo většinou ze sedláků, kteří se rychle dali na útěk. Veškerý odpor byl marný. Ale to byl pouhý počátek. Velké rejsy a skutečná husitská ofenzíva do zahraničí měly přijít až v následujících dvou letech.
__________________________________
Další literatura:
Čornej, Petr; Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995
Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993
Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001
