Článek
Po drtivém vítězství Jana Žižky nad spojenou koalicí katolíků a umírněného pražského husitského svazu u Malešova roku 1424 nastala v Čechách zvláštní situace. Slepý hejtman se stal jednoznačně nejmocnějším mužem v zemi, jenže několik měsíců poté zemřel. Zůstal po něm konsolidovaný svaz sirotků ve východních Čechách a na jihu se vzmáhal dříve upadající svaz táborů. Obě uskupení disponovala dobře vyzbrojeným, zkušeným a profesionálně organizovaným polním vojskem, které mohlo takřka neustále operovat v poli, chránit akvizice jednotlivých svazů a zároveň dobývat další.
Naopak pražský svaz dostal u Malešova krutou ránu, z níž se pomalu vzpamatovával pod vedením Zikmunda Korybutoviče, navrátivšího se kandidáta na českého krále, jenž po předchozích nezdarech ucítil svoji novou šanci. Katolíci zůstali nějakou dobu zatlačeni do defenzivy.
Brána na sever
Pokud nepřátelé husitů doufali, že se po Žižkově smrti strhne boj mezi jednotlivými frakcemi o vůdčí pozici, pak se zle přepočítali. Husitské svazy pochopily, že jejich šance spočívá jen ve vzájemné spolupráci a rozdělily si sféry vlivu: táboři měli jih a západ, sirotci východ a severovýchod. Žižkovi žáci se dobře naučili válečné řemeslo a pokračovali v jeho taktice, dobývali drobná vítězství po celých Čechách a pomalu se odvažovali i do zahraničí. Do Uherského království, kde vládl jejich úhlavní nepřítel Zikmund Lucemburský, se zatím neodvažovali, ale vedle úrodného Rakouska se jejich zraky upřely na sever k Sasku a Horní Lužici.
Přístup do těchto bohatých zemí ovšem blokovala dvě silná města v severních Čechách, která kdysi král Václav IV. zastavil saskému vévodovi Fridrichovi Bojovnému. Proto v nich nyní přebývala saská posádka a kontrolovala okolní území. Šlo o Most a Ústí nad Labem. Svou příležitost zde ucítil jistý husitský šlechtic Jakoubek z Vřesovic, který se oficiálně hlásil k táborskému svazu, ale zhruba od začátku roku 1426 začal budovat na severu Čech další, fakticky nezávislou frakci. Opřel svůj vliv o silná města Žatec a Louny a stavěl tam vlastní vojsko.
Jakoubek se rozhodl, že k rozšíření své moci potřebuje nutně dobýt alespoň jedno ze dvou zmíněných měst. Podařilo se mu přesvědčit vůdce ostatních svazů, že města jsou strategicky důležitá, protože otevírají cestu výpadům do Lužice a do Saska. Kořistnické výpravy do zahraničí husité totiž nutně potřebovali, protože vlastní zásoby ve válkou rozvrácených Čechách rychle docházely a navíc jim vládci okolních zemí v roce 1420 vyhlásili obchodní blokádu, která omezila přísun zahraničního zboží.
Vojska se stahují
A tak se sebrala velká vojska z různých koutů Čech a vytáhla na sever. Pražanům velel sám Zikmund Korybutovič, sirotkům hejtman Jan Roháč z Dubé a mezi tábory poprvé vynikl kněz Prokop Holý, jenž zřejmě právě u Ústí začal získávat respekt ostatních husitských velitelů.
Do poslední chvíle však nebylo jasné, zda vojska oblehnou Most, nebo Ústí, a tak se na ně musela připravovat obě města. Velitelé pevností vysílali do Saska i Lužice úpěnlivé prosby o pomoc už několik týdnů, jenže saského vévodu zaměstnávala organizace říšského sněmu v Norimberku. Místo něho se organizace záchranné výpravy ujala jeho energická žena Kateřina, ale lužická města ji zklamala, protože poslala zatím jen slabé síly. Také saští měšťané i šlechtici dlouhé měsíce váhali a nechtěli plýtvat silami proti obávaným husitům, provázeným pověstí neporazitelných bojovníků.
Kališníci nakonec zvolili za cíl útoku Ústí nad Labem, protože mělo přeci jen slabší obranu než pevný Most. První vojska se rozložila u města koncem května 1426. Rozdělila se do tří táborů podle svazů – tedy do pražského, sirotčího a táborského. Jakoubek z Vřesovic zatím přičlenil své početné jednotky k táborům a vedle Prokopa Holého tam měl největší slovo. Celkem se sešlo podle věrohodných odhadů zhruba na 11 tisíc ozbrojených husitů.
Schází se hotovost
Teprve tehdy městské rady v Lužici i němečtí šlechtici pochopili, že problém je akutní a případná husitská pevnost hned za hranicemi by pro jejich statky znamenala hotovou pohromu. Nakonec tedy dohromady přece jen narychlo postavili mohutné vojsko. Okolo 13 tisíc mužů se sešlo 11. června u vsi Velké Bobřice (Grossbobritzsch), odkud je čekal unavující pochod před krušnohorské průsmyky.
Vydali se na cestu v pátek ráno 14. června pod vedením míšeňského zemského fojta Bosa z Fictum. Jednalo se o celkem zkušeného vojevůdce. Chytře rozdělil vojsko na tři proudy, které překonaly náročné horské pásmo odděleně, což se dalo logisticky daleko lépe zvládnout. Krušné hory sice nejsou žádné Alpy, ale přesto je přechod po zdejších cestičkách v plné železné zbroji dost náročný a bojovníky hodně vyčerpá, jak se o tom přesvědčil třeba roku 1126 římský král Lothar, jehož překvapil právě po přechodu hor u Chlumce český kníže Soběslav. Všem třem sasko-lužickým houfům trvala cesta téměř dva dny a spojily se podle plánu v sobotu 15. června večer u Teplic, tedy v dostatečné vzdálenosti od nepřítele.
Čas hraje pro husity
Boso z Fictum nechal své bojovníky v klidu vyspat a odpočinout si, aby po náročném přechodu hor nabrali síly. Rozhodl se zaútočit hned v neděli 16. června i přesto, že církev boj v neděli zapovídala. Měl však omezené zásoby a čas hrál proti němu – hotovost stála každý den velké peníze a morálka unavených rytířů se zhoršovala. Podle jeho původního plánu měli bojovníci překvapit husity přepadením jednoho z jejich táborů a zničit je odděleně po jednotlivých vojskách. Jenže kališníci od začátku husitských válek prosluli dobrými zvědy a včas získávali informace. Ostatně utajit pohyb velké armády se ani nedalo.
Na příchod německého vojska reagovali hejtmané tím, že se všichni spojili a opevnili dvojitým pásem vozové hradby na mírném návrší nedaleko Ústí nad Labem, zvaném Na Běhání. Dobře věděli, že nemají kam spěchat. Z útočníků a obléhatelů se stali obránci a hodlali plně využít výhody opevněné pozice. Boso z Fictum dal následujícího rána povel k útoku. Ukázalo se, že odpočinek Němcům nestačil. Navíc bylo zřejmě hrozné vedro, které těžce obrněným rytířům rozpalovalo brnění. Sasko-lužická hotovost bojovala klasickým feudálním způsobem, který se zakládal na drtivém útoku těžké jízdy železných rytířů. Právě na ně tedy logicky vsadil i Boso z Fictum, který ani nemohl vymýšlet žádnou složitější taktiku. Prostě vyslal své nejsilnější jednotky vstříc nepříteli.
Proražená řada vozů
Vojsko se rozjelo do mírného kopce proti vozové hradbě. Potřebovalo vyhrát co nejrychleji, jinak nemělo šanci na úspěch. Útok byl skutečně drtivý, byť rychlý rozjezd zbrzdilo návrší. Němečtí válečníci proto postupovali pomalu a obezřetně, z velké části kryti štíty. Ale i tak se jim hned při prvním útoku na jednom místě zřejmě podařilo povalit několik vozů a proniknout prvním pásem vozové hradby. O tomto důležitém bodě bitvy nás informují až o něco mladší prameny, takže není jisté, zda k tomu skutečně došlo, ale předpokládejme, že je to možné. To by ovšem znamenalo, že jízdu podpořili pěšáci. Ti se sice pohybovali pomaleji, ale povalit vůz pod krytem velkých štítů zvládali přece jen lépe, než nemotorní rytíři na koni. Odhodlaní saští bojovníci museli každopádně vydržet palbu z děl, ručnic i kuší, kterou je jistě zasypali husité schovaní za bočnicemi svých vozů. Chce to velkou morální sílu postupovat stále kupředu, když kolem vás kamarádi padají k zemi mrtví a ranění.
Po proražení hradby hrozila husitům porážka, ale hejtmani situaci zvládli a nepřítele vytlačili. Naštěstí mohli soustředit síly, protože jinde rytíři neprorazili. Navíc se ukázalo, jak prozíravé bylo opatření postavit dvojitou hradbu. Na vnějším prstenci stály vozy obsazené standardními ozbrojenými posádkami, zatímco vnitřní pás stál spíš pro jistotu, aby chránil zázemí v táboře. Bez této vnitřní překážky by kališníci asi nepřežili, protože průnik do opevněné hradby by zřejmě znamenal konec. Bránící se vojsko by se ocitlo nechráněné a uvízlo by mezi vozy bez možnosti úniku jako v pasti. Takhle ovšem husité zvládli nejhorší okamžiky a postupně získávali převahu i v pokračujícím boji, který probíhal ještě dlouhé hodiny.
Dobíjení raněných
Němečtí rytíři začali umdlévat, vždyť mnozí jistě pociťovali únavu z náročného přechodu hor. Husitští hejtmani vyhodnotili, že už protivník nemá dost síly a dali signál k protiútoku. Otevřeli hradbu a vyhrnuli se ven. Ke slovu se konečně dostala husitská těžká i lehká jízda, stejně jako početná pěchota. Následoval panický útěk Němců a krutý masakr. Husité až na několik vzácných výjimek nebrali zajatce. Ozbrojení jezdci na koních se navíc často v panice vrhali do lesa, kudy neměli šanci utéct.
Bitva u Ústí předznamenala další část husitských válek, v níž se vojska se znamením kalicha rozjela do okolních zemí, aby zde hlásala své ideje, ale především drancovala a brala kořist. Lužice, Sasko, Míšeňsko a Durynsko se staly jejich častým terčem. Samotné Ústí nad Labem dostal podle husitských pravidel iniciátor akce – tedy Jakoubek z Vřesovic, který ho poctivě spravoval celých 10 let.
________________________________
Další literatura:
Čornej, Petr – Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993
Matuška, Matěj – Syka, Jan: Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci. Praha 2016
Šmahel, František: Husitská revoluce 3. Praha 1996
