Marná snaha mladého Korybuta, požádaného, leč nechtěného litevského krále husitských Čech

Na začátku roku 1422 panovala v Čechách bouřlivá atmosféra. V lednu porazil Jan Žižka u Německého Brodu římského krále Zikmunda Lucemburského, čímž ho téměř definitivně vyhnal z Čech (více v článku Žižka vypráskal Lišku ryšavou z Čech). Ponížený Lucemburk se sem vrátil pro královskou korunu až za dlouhých 14 let a mezitím spřádal politické plány ze zahraničí, odkud ovšem aktivně zasahoval do situace v Čechách i na Moravě prostřednictvím svých katolických straníků.

Zdálo se, že si husité mohou oddechnout, když si to vyřídili se svým úhlavním nepřítelem, jenže místo toho začalo vzájemné vyřizování účtů mezi jednotlivými husitskými proudy. Navrch získala takzvaná levice, tedy příznivci radikálnějšího křídla, které odmítalo uzavírat kompromisy s katolíky. Není divu, když jeho hlavními reprezentanty byla polní vojska ověnčená čerstvým vítězstvím pod Žižkovým vedením (více v článku Nekompromisní vláda slepého hejtmana).

V Praze zastupoval levici radikální kněz Jan Želivský, jenž však právě v březnu 1422 přišel o hlavu. Dá se říct, že si to zasloužil, protože spolu s pozdějším táborským hejtmanem Janem Hvězdou s Vicemilic zavedli v Praze nefalšovaný teror, při němž těžce trestali každého, kdo se provinil sebemenší odchylkou od jimi stanovených pravidel. Kazatelovi pravicoví oponenti nicméně použili vskutku ohavnou lest, když Želivského pozvali s jeho společníky na jednání o budoucnosti města a tam ho prostě zatkli, vynesli rychlý soud a vzápětí popravili. Ten den prý v dešti vytékala ze dvora radnice voda zabarvená krví. V Praze vypukly bouře a povstání chudiny, která stála vždy za Želivským, a pod tímto nátlakem se v radě prosadila opět levice, i když neměla tak silnou pozici jako dřív.

Nedlouho poté, koncem dubna 1422, přitáhl na Moravu s nevelkým vojskem Zikmund Korybutovič. Právě on měl být jistým trumfem pravice, která sice vyznávala kalich, ale zaštiťovala se konzervativními hodnotami a preferovala klasické feudální uspořádání v čele s králem podporovaným šlechtici. Proto také k pravici patřila většina mocných husitských pánů, kteří si chtěli udržet své majetky a postavení. Levicový řád pod kontrolou hejtmanů polních vojsk jim logicky příliš nevoněl. Z toho důvodu žádaly husitské stavy na základě rozhodnutí sněmů několikrát polského krále či jeho bratrance litevského velkoknížete Vitolda, aby přijali českou korunu. Zejména šlechtici totiž potřebovali vhodnou protiváhu proti nenáviděnému Zikmundovi Lucemburskému, jenž do Čech vedl už několik vojenských výprav, ale vždy odtáhl poražen.

Jenže král Vladislav Jagello ani kníže Vitold s podporou zavržených kacířů nijak nespěchali. Přece jen se jim nechtělo znepřátelit si tím celou zbylou Evropu. V podstatě jediné, co je s husity spojovalo, byl společný nepřítel Zikmund Lucemburský, který předtím přislíbil podporu řádu německých rytířů, což byl zase úhlavní nepřítel polsko-litevského soustátí. Kníže Vitold dlouho váhal, až se nakonec rozhodl vyslat místo sebe svého synovce Zikmunda Korybutoviče, zvaného též Korybut. Zvolil k tomu právě čas po porážce Zikmunda Lucemburského u Německého Brodu, kdy na něj mohl vyvinout nejúčinnější nátlak. Chtěl dosáhnout toho, aby Lucemburk svou podporu řádu odvolal. Prostředkem nátlaku se měl stát mladý Korybut.

Zikmundův otec Dimitrij Korybut zahynul už roku 1399, kdy byly jeho synovi pouhé 2 roky, a tak se o něj od malička staral právě strýc Vitold. Když Korybut roku 1422 dorazil na Moravu, měl za sebou ve svých asi 25 letech bohatou vojenskou kariéru. Už zhruba ve 13 letech se zúčastnil slavné bitvy u Grunwaldu, kde mu prý bylo svěřeno velení nad dvěma litevskými korouhvemi, ale zřejmě se jednalo spíše o formální akt. Byl totiž pokládán za následníka polského trůnu, jelikož král Vladislav Jagello dosud neměl vlastního syna. Proto Korybutovi prokazoval jisté mimořádné pocty a dal mu i titul litevského knížete. Slávu si Zikmund vydobyl o čtyři roky později (1414), když velel dobývání řádové pevnosti Prabut. Na sedmnáctiletého mladíka to byl slušný výkon.

Energický ctižádostivý mladík oplýval celkem slušnými taktickými i organizačními schopnostmi. Na Moravu si s sebou přivedl menší vojsko čítající asi 2 500 mužů, což v tehdejších husitských dobách sice nikoho neoslnilo, ale jako malá soukromá armáda posloužilo dobře. Litevský kníže bohužel ze začátku trochu přecenil své síly a s mladickým entuziasmem se vrhl do dobývání Olomouce. Na to nemohlo malé vojsko stačit, ale alespoň tím trochu postrašil svého královského jmenovce Zikmunda Lucemburského, jehož vojska na Moravě stále operovala. Svou válečnou pověst si Korybut napravil dobytím menšího moravského města Uničova. Tento úspěch využil k proklamativní akci, když zde veřejně přijímal z kalicha. Stal se tak oficiálně husitou, byť jeho vztah k víře a husitským ideálům byl po celý život spíš chladnější, podobně jako u většiny české husitské pravice. Hned poté rozeslal výzvy do Prahy, k Žižkovi i k moravským pánům, aby ho přijali jako správce Království českého a Markrabství moravského, vyslaného „předrahým“ strýcem Vitoldem. Hodlal tak dosáhnout oficiálního uznání, aby mohl svolat všeobecný sněm, který by ho zvolil za „zástupného“ krále ve jménu velkoknížete Vitolda.

Jenže ve skutečnosti ho neuznával téměř nikdo. Moravští šlechtici začali vyjednávat se Zikmundem Lucemburským o dočasném příměří, protože Korybutovi nevěřili. Stále převážně levicová Praha žádala, aby uznal její vládu, a komplikovaný byl i vztah k Janu Žižkovi. Starší literatura uváděla, že se mezi nimi přes počáteční neshody nakonec vytvořil takřka synovsko-otcovský vztah, ale ve skutečnosti si slavný vojevůdce zachovával vůči cizímu přivandrovalci chladný odstup. Ze začátku si vyměňovali výhružné vzkazy. Když Korybut Žižkovi vzkázal „aby země nehubil a neplenil“, hejtman ho na oplátku nazval „knížetem vražedným a paličem proklatým“. Nakonec si sice energický mladík přece jen získal jistý respekt, ale slepý hejtman nikdy necítil potřebu, aby mu někdo vládl. Sám sebe považoval za nejlepšího božího bojovníka a v podstatě vládce, takže jakýkoliv král byl pro něj nadbytečný.

Okolo 16. května se objevil Korybut před Prahou. Konšelé ho nakonec po jistém váhání přece jen pustili dovnitř, protože jako náměstek či zástupce „požádaného českého krále“ měl jisté postavení, jemuž nechtěli otevřeně odporovat. A Korybut si v Praze kupodivu počínal nadmíru obratně, když se mu vcelku bez náznaku odporu podařilo odstranit z radnice radikální levici a namísto ní dosadit konzervativní pravičáky. Zásadní problém ovšem představovali polští a litevští vojáci, kteří do Prahy zanesli typické vojácké manýry (kostky, oplzlosti, bujaré popíjení a podobně), což puritánští Pražané odsuzovali. Sami si zvykli dodržovat přísné husitské mravní zákony.

A tak Korybut odeslal své vojáky obléhat Karlštejn, který ještě stále držela Zikmundova královská posádka a nehodlala se ho vzdát. Tato významná pevnost představovala pro husity velkou nepříjemnost, protože ležela nedaleko Prahy, ale žádné vojsko ji zatím nedokázalo zdolat. Když polští a litevští vojáci odtáhli, pokračoval mladík v diplomatické činnosti a podařilo se mu dosáhnout toho, že ho pražská města uznala za správce království. Jeho velkou oporou byl vlivný husitský šlechtic Vilém Kostka z Postupic, obratný intrikán a vyjednavač. Ten věděl moc dobře, jakou podporu pro pravici přítomnost litevského knížete znamená.

Po těchto dílčích úspěších odtáhl Korybut osobně za svými vojáky ke Karlštejnu a při obléhání ho podpořili i Pražané a pravicoví šlechtici. Hrad se mu sice dobýt nepodařilo, ale za provedení odvážné akce si získal jistý respekt i od Jana Žižky, který ho ve jménu táborských uznal za správce země. Ani ho však nenapadlo, že by mladíkovi přispěchal na pomoc. Naopak ho nechal, ať si se svými problémy poradí, zatímco se sám stáhl na čas do pozadí.

Jenže při statečném obléhání Karlštejna přišla Korybutova pravice o několik dalších hradů, z nichž nejvýznamnější byl Křivoklát, který nečekaně dobyli Zikmundovi katoličtí straníci. Z druhé strany dostal ránu od husitské levice, jež zosnovala další převrat v Praze. Korybutovi nezbylo nic jiného, než se od Karlštejna vrátit do Prahy a s levicí si to vyřídit. Tentokrát to ve své mladické horlivosti poněkud přehnal. Nasadil ve městě přísný režim a zorganizoval hromadné popravy nejvážnějších odpůrců. Protestující davy nechal rozehnat pod kopyty koní svých vojáků. Litevský mladík se skutečně rozlítil a mstil se za všechna bezpráví, snad se přidala i frustrace z dosavadního vývoje. Zastavil ho až jeho nejbližší příznivec Vilém Kostka z Postupic, který se na to řádění nemohl dívat a se slovy „nakatujž se s nimi, jak chceš“ demonstrativně odjel z města pryč.

I přes tento nerozvážný exces, který bývá vykládán jako mladický výstřelek, si Korybut vydobyl v českých zemích jisté uznání většiny husitských kruhů. Dokonce se mu podařilo uzavřít příměří s posádkou Karlštejna, když pochopil, že hrad vlastními silami opravdu nedobude. Příměří bylo ve skutečnosti pro husitské proudy poměrně výhodné, protože silná katolická pevnost uprostřed jejich území přestala být nebezpečná.

Ovšem před koncem roku 1422 skončila první Korybutova česká mise stejně náhle, jako začala. Zikmund Lucemburský totiž pochopil, jak přítomnost litevského knížete v Čechách husity posiluje, a poskytl velkoknížeti Vitoldovi a králi Vladislavovi to, oč žádali. Vzdal se podpory řádu německých rytířů, takže Poláci a Litevci mohli v klidu dokončit jejich porážku. Tehdy Vitold prostě odvolal Korybuta z Prahy a ukázalo se, že na nějaké české věci mu vůbec nezáleželo. Tah Korybutem byl prostě jen politický manévr v jeho vlastním zájmu. Korybut bez odporu poslechl a zůstal ještě tři měsíce v Hradci Králové, než tři vládci (polský, litevský a uherský) uzavřeli mírovou smlouvu v Kežmaroku. Pak odjel zpět domů. Pořád byl následníkem polského trůnu, a to bylo víc, než pochybná vláda-nevláda v rozbouřených Čechách.

Podruhé se Korybut vrátil do Čech opět jako zachránce pravice po její tragické porážce v červnu 1424 u Malešova od Jana Žižky. Tentokrát už nebyl jen vyslancem svého strýce, ale vjel do Prahy za svoji vlastní osobu se sebevědomým titulem „požádaný a volený král“, jenž ovšem opět ani zdaleka neodpovídal realitě. Přízeň zlomené pravice mu takovou výsadu zajistit nemohla. A hejtman Žižka o něčem takovém pochopitelně nechtěl ani slyšet.

Vítězství u Malešova využil slepý vojevůdce k dobytí několika měst patřících k pražskému svazu včetně stříbronosné Kutné Hory, aby v září demonstrativně přitáhl se silným vojskem před Prahu. O tom, jak ho na Špitálském poli přesvědčil budoucí arcibiskup Jan Rokycana ke smíru a dohodě, jsem psal mimo jiné v článku Jan Rokycana, jediný arcibiskup husitů. Za politického reprezentanta však tehdy Praha považovala právě Zikmunda Korybutoviče. Ten se ve městě choval jako by byl skutečným vládcem Čech. Usídlil se na Staroměstském náměstí v luxusním domě patřícím předtím markraběti Joštovi či královně Žofii a zřídil si jakýsi panovnický dvůr. Pražský hrad obsadil svojí polskou posádkou.

Po dosažení smíru otevřel Korybut pražské brány Žižkovi a dohodli se na společném tažení na Moravu ohrožovanou Zikmundovými straníky. Ačkoliv najednou všechny husitské proudy vzácně spolupracovaly, nevěřily si až natolik, aby jejich vojska táhla v jednom šiku. Cestou na Moravu při obležení Přibyslavi zemřel Jan Žižka, což výrazně posílilo nalomené pozice pravice a s ní především „požádaného krále“ Korybuta. Ten totiž na Moravu se svým vojem dorazil a přispěl k vyhnání vojsk Zikmundova zetě Albrechta Rakouského. Levicová polní vojska zatím na čas ztratila jednotné vedení a trvalo dva roky, než si u nich výraznou pozici vydobyl Prokop Holý.

Snad i proto se Korybut udržel v Praze u moci celé tři roky, které vyplnil především horečnatým jednáním. Bohužel byl v tak nezáviděníhodné pozici, že jeho mise byla v podstatě předem odsouzena k neúspěchu. Ztratil podporu svých strýců krále Vladislava a velkoknížete Vitolda – ostatně do Čech přijel na požádání české pravice bez jejich dovolení, když se tak trochu guerillově odpojil se svou částí vojska z polského tažení. Navíc hájil husitské myšlenky, které mu však nikdy nepřirostly k srdci a zůstaly mu poněkud cizí. Aby obhájil před zbytkem světa přijaté kacířství, pokoušel se využít svého vlivu k dojednání veřejného slyšení kališnických kněží u papeže, čímž je chtěl následně navrátit do lůna katolické církve. Tak naivní plán neměl nejmenší naději na úspěch. Svá jednání vedl naštěstí pro jistotu tajně, aby ve výbušné atmosféře nevyvolal zbytečné vášně. Nepochodil však ani u papeže Martina V.

V lednu 1426 se rozhodl požádat polní vojska, tábory a sirotky o uznání své vlády, ale nikoliv překvapivě nepochodil. Pokoušel se dojednat smír i s králem Zikmundem, ale to bylo asi tak platné, jako chtít udělat z papeže husitu. Mezitím se proti němu v Praze ustanovila opozice z řad středově zaměřených mistrů Pražské univerzity. Nastaly spory a vypadalo to, že radikálnější proudy opět ovládnou radnice, což by pro Korybuta znamenalo konec. V té chvíli vlastně neměl co ztratit. Už nebyl ani následníkem polského trůnu, protože koncem roku 1424 se starému králi Vladislavovi narodil nečekaně syn, budoucí Vladislav III. Varenčík. Proto se rozhodl k riskantnímu až zoufalému kroku, jenž se mu stal osudným.

V dubnu 1427 se pokusil povolat své polsko-litevské posádky do města a zmocnit se ho překvapivým násilným převratem. Tak by zajistil vládu nejumírněnějšímu pravému křídlu. Jenže vsadil na špatné lidi. Vojáky měli nenápadně uvést do města podkomoří Svojše ze Zahrádky a bývalý vyšehradský man Jan Rozvoda ze Stakor. Oba přislíbili pomoc, ale ve skutečnosti chystanou akci prozradili středovému křídlu, jež měli ideově pod kontrolou Jakoubek ze Stříbra a budoucí husitský arcibiskup Jan Rokycana. Tak byla celá akce zmařena dřív, než vůbec mohla začít. Rozhořčení zapálení kališníci (příznivci středu nebyli tak radikální jako levice, ale na ideové věci velmi dbali) šli zatknout Zikmunda Korybutoviče přímo do jeho paláce. Ten se ani moc nebránil. Tři stovky litevských vojáků dorazivších z Kolína za účelem obsadit Prahu se vzdaly rovněž bez odporu. Vzápětí se bouřící pražský lid zmocnil i Pražského hradu, který mu vydala polská posádka. Tam také převezli zajatého Zikmunda Korybutoviče. Vítězství středu bylo úplné a nezvratné. Z Prahy převezli zajatého Korybuta na Valdštejn a po více než roční internaci do Slezska, kde měl ještě sehrát svoji roli jako velitel slezských husitů.

Korybutovo české dobrodružství tím definitivně skončilo. Od začátku šlo opravdu spíše o dobrodružství než o nějakou smysluplnou připravenou akci. Na získání české koruny neměl za dané situace nikdy šanci. Možná doufal, že v turbulencích husitské revoluce se na něj přece jen usměje štěstí, ale bez podpory svých mocných strýců nebyl o moc víc než vějička ve větru, kterou mohl zvednout ten, komu se zrovna hodila.

Kníže s nešťastným osudem skončil stejně tragicky jako žil. Roku 1435 se zapletl do války o dědictví po Vitoldovi ve své rodné Litvě. Zvolil špatnou stranu proti Polákům a neutekl včas před nepřáteli, když viděl, že je bitva prohraná. Údajně měl Polákům říct: „Byl jsem vychován mezi vámi, učen vašimi vzory a dal proto před záchranou života přednost cti.“ Popravili ho prý velmi krutým způsobem, když mu do sečných ran z bitvy vlili jed. Zřejmě ho pokládali za mimořádně zavrženíhodného zrádce polské věci. Nicméně existují ještě další verze jeho smrti: utopili ho, nebo mu možná jen neposkytli ošetření a nechali jej vykrvácet.

_________________

Literatura:

Čornej, Petr a Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie, Praha 1995

Klučina, Petr: Jak válčili husité, Praha 1987

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1996

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001