Jan Rokycana, jediný arcibiskup husitů. Vyjednal s Žižkou smír, aby ušetřil Prahu

Jan Rokycana byl představitelem takzvaného středního proudu husitství. Nesnášel radikální fanatiky typu Želivského, ale vlastně i Jana Žižky. Přitom však nemínil ustupovat ani příliš umírněným kališníkům, kteří redukovali svou víru na přijímání pod obojí a zabavení majetku církvi. Nejvíce proti němu brojili katolíci, kteří proti němu podávali nejednu obžalobu za porušování kanonického práva.

Příběh malého Jana začíná někdy kolem roku 1397 v jeho rodných Rokycanech, kde se jako syn chudého kováře těžce probíjel životem a prý se živil především žebrotou. Otec byl nakonec rád, že projevil nadání pro studium a odešel do Prahy, kde ovšem v žebrání pokračoval. Na čas vstoupil do řádu augustiniánů, kde se mu však nelíbilo. Zlí jazykové později tvrdili, že lehkovážnému mladíkovi nevoněl asketický život mnichů. Vrátil se tedy do Prahy a dostal se na univerzitu. Tam zřejmě naslouchal i kázání mistra Jana Husa a v roce jeho upálení, tedy 1415, získal titul bakaláře.

Jeho učitelem a duchovním vůdcem se pak stal Husův blízký přítel a spolupracovník Jakoubek ze Stříbra. Už roku 1418 si Jana Rokycanu povolal kostnický koncil, aby se zodpovídal ze své příchylnosti k učení zakázaného heretika Wycliffa, z nějž vycházel i Jan Hus. Na zhruba dvacetiletého mladíka bylo jistě pozoruhodné, že se řadil do okruhu „nejnebezpečnějších“ vyznavačů podobojí.

Po vypuknutí husitské revoluce se Rokycana nadále přidržel okruhu pražských univerzitních mistrů, což jej postavilo do opozice proti radikálnímu kazateli Janu Želivskému. Když roku 1422 skončila jeho diktatura kazatelovou popravou, vyvolalo to ostrou reakci pražské chudiny, která uvrhla do vězení Jakoubka ze Stříbra a další pražské mistry. Želivského pomocník Vilém pak žaloval i na Jana Rokycanu a označil ho jako jednoho z viníků kazatelovy smrti. Ten se však mezitím dokázal spasit útěkem. Když se poté situace uklidnila, mohl se Jan bez problémů do hlavního města vrátit.

Jako arcibiskup byl prý Jan Rokycana mimořádně tlustý. Těžko říct, jestli měl k obezitě sklony od mládí, ale zato od začátku vynikal jako vynikající řečník a kazatel. Byl to prý právě on, kdo hlasitě volal po sjednocení mírnějších husitů s katolíky proti nevyzpytatelnému Janu Žižkovi. Tak vznikla roku 1423 první koalice proti radikálům, v níž se účastnila i pražská vojska. Jenže slepý vojevůdce ji rozdrtil hned následujícího roku v bitvě u Malešova (viz Poslední vítězství Jana Žižky u Malešova) a toužil po pomstě. Přitáhl v čele vojska k Praze a oblehl ji. Tehdy nastala hvězdná chvíle pro Jana Rokycanu, který byl členem delegace Pražanů na Špitálském poli. To on prý přesvědčil Žižku ke smíru, a tak došlo k opětovnému smíření husitských proudů. Dojemná scéna, kterak mladý výmluvný kněz přesvědčuje rozlíceného válečníka ke spolupráci, se stala vděčným námětem pro mnoho pozdějších romanopisců včetně Vrchlického, Jiráska či Svatopluka Čecha. Není však jisté, jestli tam opravdu byl, protože zmínka o tom se objevuje až v kronice asi o 30 let později.

Každopádně Žižka se dal přesvědčit a odtáhl s vojskem směrem na Moravu, kam však nedošel, protože cestou zemřel při obléhání Přibyslavi.

Další příležitost k vyniknutí dostal Rokycana o tři roky později, kdy se v Praze usadil litevský kníže Zikmund Korybut, jehož chtěla část umírněným českých kališníků prosadit na královský trůn. Ve spolupráci s nimi chtěl vojensky obsadit Prahu, jenže jeho úmysl prozradili dva z pražských měšťanů, kteří měli za úkol přivést Korybutovi ozbrojence do města. Na poslední chvíli se rozhodli přiklonit právě ke středovému proudu reprezentovanému Jakoubkem ze Stříbra a Janem Rokycanou. Ti měli ve městě dostatek příznivců, a tak chystanou vojenskou akci zlikvidovali ještě v zárodku a nešťastného Korybuta zajali v jeho paláci.

Jan Rokycana zřejmě celou akci řídil a následně se ve svých zhruba 30 letech stal vůdčí postavou Starého Města namísto již stárnoucího Jakoubka ze Stříbra. Ten zemřel o dvě léta později, tedy roku 1429 a Rokycanův středový proud získal ve Starém Městě na dlouhá léta jednoznačnou převahu. Roku 1430 se obnovilo na pražské univerzitě vydávání titulů, zastavené předtím po výbuchu husitské revoluce, takže budoucí arcibiskup mohl konečně po 15 letech povýšit z bakaláře na mistra. Svou kazatelskou činností byl dlouhodobě spjat s týnským chrámem, který měl ve správě.

Účastnil se i husitské delegace na koncil v Basileji, kde hájil mírnější stanovisko než radikálové typu Prokopa Holého. Svým vystoupením přesvědčoval kardinály, že dohoda s husity je možná, ale posléze se ukázalo, že nikoliv se všemi husitskými proudy. Jan Rokycana se pak podílel i na vytvoření další koalice s katolíky proti radikálním polním vojskům, což tentokrát přineslo úspěch v podobě vítězné bitvy u Lipan roku 1434 (více o závěru husitských válek v článku Cesta polních vojsk k Lipanům). Tím skončila ostrá bojová fáze husitské revoluce, ale Rokycanova kariéra vlastně teprve začínala.

Z radikálního křídla husitů zůstaly jen nepříliš významné zbytky v podobě jakési táborské republiky vedené bývalým Rokycanovým přítelem Bedřichem ze Strážnice. Pobývalo tam však několik radikálně smýšlejících kněží, kteří se odmítali podřídit jakékoliv dohodě s katolíky, o niž se snažil právě Rokycana. Kompromis nakonec dostal podobu kompaktát, jež zaručovaly kališníkům, že mohou vyznávat svoji víru a přijímat z kalicha, pokud přestanou bojovat proti katolíkům. Tak vzniklo v Čechách v podstatě legální dvojvěří, které mělo existovat v ovzduší vzájemné tolerance, jenže ta se hodně těžko prosazovala. Kompaktáta nikdy neuznal papež a koncil vlastně jen ve velmi omezené podobě, zatímco husité předpokládali, že jim náleží mnohem širší práva.

Jedním z problematických bodů, o nichž nebylo jasné, zda jsou součástí domluvy, se stalo i zvolení Jana Rokycany za arcibiskupa roku 1435. Toho totiž zvolil zemský sněm, což byl v církevní hierarchii naprosto ojedinělý jev. Obvykle bývali totiž biskupové a arcibiskupové voleni kněžími ze své diecéze, někdy do toho zasahoval papež. Ale že by je měl volit světský zemský sněm, byť tam tehdy byli i zástupci duchovenstva? Nevídáno. Není divu, že ho katolická církev odmítala uznat.

Nicméně v polipanské atmosféře byla vůle k dohodě všech stran zjevná, protože země byla po dlouhých válkách unavená. Na oko uznal Rokycanu i císař Zikmund Lucemburský, který toužil po české královské koruně, ale ten se od něj později odvrátil a nedlouho před svou smrtí roku 1437 donutil sněm k tomu, aby Rokycanu zase odstranil a nechal zvolit jiného administrátora kališnické církve. Už nikoliv arcibiskupa.

Pod tlakem událostí tak Jan Rokycana, který si posledních 10 let udržoval pozici „nejmocnějšího Pražana“, musel hlavní město opustit. Utekl do Hradce Králové pod ochranu Hynka Ptáčka z Pirkštejna. Po odstranění radikálů totiž pomalu začínaly narůstat rozpory mezi zbylými husitskými proudy – umírněnými a středovými. Zatímco umírnění se v podstatě začali paktovat s katolíky, středový proud trval na důsledném dodržování kompaktát a vedl ho ve východních Čechách právě Hynek Ptáček, po jehož boku pomalu vyrůstal příští husitský král Jiří z Poděbrad.

Dalších 11 let prožil zvolený pražský arcibiskup (tímto titulem ho oficiálně nazývali) v podstatě ve vyhnanství v Hradci Králové. Ale nebyly to špatné roky. Své úsilí věnoval sjednocení kališnické církve a byl v tom poměrně úspěšný. Chtěl posílit vlastní moc a vliv, nebo to byl zkrátka jeho celoživotní cíl a přesvědčení? Druhou možnost nelze zpochybnit, protože prosvítá celým jeho životem. A že při tom usiloval i o posílení vlastní pozice? To už tak nějak bývá součástí života významných lidí. Ve východních Čechách budoval novou správu kališnické církve a dosáhl tam téměř všeobecného uznání. Přehlížení od skupinky umírněných šlechticů v Praze mu nemuselo vadit, protože těm o věroučné záležitosti moc nešlo. A pár vzpurných táborských kněží pod ochranou Bedřicha ze Strážnice už vlastně taky nikoho valně nezajímalo.

Navíc od roku 1439 po smrti Zikmundova zetě Albrechta Habsburského byla země prakticky bez krále, takže narostl vliv krajských sdružení pod vedením nejmocnějších šlechticů. A východočeský středový proud, jehož hlavním programem bylo udržení kompaktát, se postupem času stalo nejsilnější. Po smrti Hynka Ptáčka roku 1444 se jeho vedení ujal mladý Jiří z Poděbrad (o něm více v článku Jak Jiří z Poděbrad ke koruně přišel) a už o čtyři roky později se lstí zmocnil Prahy. To znamenalo nejen vymazání odporu umírněného křídla, ale pro Jana Rokycanu především trvalý návrat do hlavního města. Ujal se znovu správy týnského chrámu a odtud připravoval definitivní završení svého cíle – sjednocení.

Zbývalo poradit si s tábory, což se podařilo roku 1452, kdy se v rámci vnitrozemské války zoufalý Bedřich ze Strážnice spojil se svým hlavním ideovým rivalem Oldřichem z Rožmberka, vůdcem katolíků. Jiří z Poděbrad si však dokázal poradit s oběma. Dobytím Tábora a jeho přeměnou na standardní královské město se historie táborského svazu definitivně uzavřela.

Zdálo by se, že Rokycanovi už nic nestojí v cestě v jeho bohulibé činnosti. Bohužel začal narážet na další problémy. Především ho papež ani koncil stále neuznávali za arcibiskupa. Mohl je prostě opominout a prohlásit svou církev prostě za nezávislou? To by se zařadil po bok radikálních kacířských sekt a pominul tím kompaktáta. On potřeboval jejich uznání, kterého se mu ovšem nikdy nedostalo. Z toho plynuly i problémy se svěcením nových kněží, bez nichž byl další rozvoj české kališnické církve obtížný. Ty totiž mohl světit jen biskup či arcibiskup.

Ani zvolení Jiřího z Poděbrad za krále roku 1458 nepomohlo Rokycanovi tolik, jak by se mohlo zdát. Jako panovník musel totiž uzavírat a přistupovat na kompromisy, přičemž mu Rokycana začal být na obtíž jako osoba v nemilosti Říma. A tak se v dalších smlouvách přestal o jeho uznání zmiňovat a už roku 1462 v podstatě rezignoval i na kompaktáta. Proto Rokycana doživotně zůstal vlastně jakýmsi provizorním administrátorem kališnické církve. Přibyly i problémy se vznikem Jednoty bratrské, kterou neměl moc rád, a koncem šedesátých let ho mrtvičný záchvat vyřadil i z činnosti kazatelské a přednášek na univerzitě. Stařičký arcibiskup tak zřejmě neodcházel z tohoto světa příliš šťastný, když si ho Bůh k sobě povolal ve stejném roce jako krále Jiřího, tedy 1471.

_______________________________

Literatura:

Cironis, Petros: Život a dílo Mistra Jana z Rokycan, Rokycany 1997

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka, Panorama Praha 1992