Jak Jiří z Poděbrad ke koruně přišel aneb Špehové budoucího krále

O tajných službách špionů kroniky nevypravují. Proto si i my musíme jejich činnost na základě skutečných událostí tak trochu domyslet. Nicméně jde o podložené dohady, když v našem příběhu dosadíme do čela Jiříkovy „tajné služby“ pana Zdeňka Kostku z Postupic (zemřel 1468). Víme totiž, že už jeho otec Vilém Kostka z Postupic (zemřel 1436) získal se zákulisními intrikami dostatek zkušeností během husitské revoluce. Zejména po smrti hejtmana Jana Žižky (1424) to byl právě on, společně s Matějem Loudou z Chlumčan, kdo tahal za nitky české politiky. Stalo se veřejným tajemstvím, že nejmocnějšími muži jsou Kostka s Loudou. Vilém jistě předal synovi Zdeňkovi dobré rady, jak se uplatnit v mocenském propletenci nábožensky rozdělených Čech, kde zbrojili nejen katolíci proti kališníkům, ale v rámci husitské víry existovalo několik různých proudů, které se navzájem nenáviděly.

Pan Zdeněk Kostka z Postupic si přitáhl kožešinový plášť blíže k tělu. V mrazivém lednu roku 1449 však byla zima jedním z menších problémů, které Kostku trápily. V podzemí hradu na Poděbradech už přes čtyři měsíce trpěl starý vězeň Menhart z Hradce, kterého sem po dobytí Prahy dal převézt hejtman východočeského landfrýdu Jiří z Poděbrad. Když získal neočekávaným přepadem hlavní město, stal se rázem nejmocnějším mužem Čech, s nímž musel počítat i vůdce katolíků starý lišák Oldřich z Rožmberka.

Jenže zajatý Menhart, příbuzný mocného Rožmberka, představoval víc problémů, než užitku. To Zdeněk Kostka moc dobře věděl, protože měl své lidi na většině důležitých hradů svých katolických protivníků. Několikrát varoval svého přítele Jiříka, do jehož služeb se dobrovolně dal, protože zde cítil největší šanci na kariérní postup. Viděl, že Jiří má potenciál stát se díky svým politickým i vojevůdcovským schopnostem hlavním hybatelem událostí v království zbídačeném husitskými válkami. Jiřík byl především mistrem racionálního kompromisu. Ač dokázal jít tvrdě za svým cílem a byl pevně oddán kališnickému vyznání, na rozdíl od radikálů netrval na nereálných požadavcích a dokázal se domluvit téměř s každým.

Jenže teď nechtěl pan z Poděbrad svého rádce Zdeňka vyslyšet. Trval na tom, že chce cenného vězně Menharta vyměnit s katolíky za hrad Karlštejn, kde ležela zemská privilegia a česká koruna s ostatními korunovačními klenoty. Rožmberk však odmítal na takové nehorázné požadavky přistoupit. A starý pán mezitím ve vězení chřadl. Už v listopadu začal jevit příznaky nachlazení a choroby. „Jiříku“, nabádal Zdeněk svého přítele, „jestli nám tady zemře, tak si to šeredně odskáčeme. Všichni řeknou, že jsi ho umučil k smrti, ať bude pravda jakákoliv. Obrátí se proti tobě i bývalí přátelé.“

Ale ostatní východočeští šlechtici na Jiříka tlačili, aby se Menharta nevzdával. Byl to zrádný pes, který kdysi na oko přijal kalich, ale vždycky se paktoval s katolíkem Rožmberkem. A na jaře 1448 dovršil svou zradu tím, že konvertoval zpátky ke katolictví! Takový „špinavec“ si zaslouží trpět. Ale v lednu začala být situace kritická. Starcova nemoc se zhoršila a pan z Hradce blouznil v horečkách.

„Máš pravdu, Zdeňku,“ přistoupil tehdy Jiřík na přítelovu radu, „minulý týden jsem ještě naposledy jednal s Rožmberkem a ten prý neustoupí. Možná bych ho za pár měsíců přesvědčil, ale tak dlouho nám vězeň nevydrží. Propusť ho.“ Zdeněk se jen ušklíbl. „Na to jsi měl myslet dřív, Jiříku. Když ho teď propustíme, nevydrží venku na mraze ani hodinu. Musím do něj narvat ještě spoustu medikamentů a doktoři mu párkrát pustí žilou, než bude připraven na převoz.“

Bohužel lékařská věda nebyla na takové úrovni, aby mohla panu z Hradce pomoci. Teprve 1. února Zdeněk usoudil, že mohou risknout převoz. Naložil ho na vůz vyložený spoustou kožešin, zapřáhl koně a v doprovodu poděbradské stráže se smutný průvod vydal na cestu z Poděbrad na hrad Karlštejn, kde si měli ubohého starce převzít příbuzní. K tomu však nikdy nešlo. Starý Menhart dojel sotva do půli cesty, když v Říčanech vydechl naposledy. Pověstem, že pan z Poděbrad umučil vězně k smrti, už nešlo úplně zabránit. Zdeněk Kostka dělal, co mohl a vyslal své lidi na všechna důležitá sídla v Čechách i ke dvorům za hranicemi. Ti poukazovali na logické argumenty, že Jiřík potřeboval vězně především živého a zdravého, protože jen takový měl pro něj cenu.

Váhavci a Jiříkovi straníci na jeho verzi přistoupili, ale mezi náruživými katolíky se stejně začala šířit pověst o traviči z Poděbrad, který se nekalými prostředky zbavuje nepřátel. O hrozivém podzemí a mučírně na poděbradských hradech se vyprávělo v těch nejtemnějších příbězích a nenávist šířená Rožmberkem nalezla mezi českými katolíky živnout půdu. Pod rožmberským vedením vznikla takzvaná Strakonická jednota namířená proti Jiřímu.

Psal se rok 1453 a Jiří z Poděbrad už byl ve zcela jiné pozici. Se svojí Poděbradskou jednotou dávno rozdrtil Strakonickou jednotu a protřelý Oldřich z Rožmberka se musel nakonec sklonit před jeho mocí. Čeští pánové ho zvolili zemským správcem a dokonce získal sympatie samotného římského císaře Fridricha III. Habsburského i jeho synovce Ladislava Pohrobka, v té době teprve třináctiletého kluka, který se měl stát českým králem. Zdeněk Kostka byl se svým pánem v dubnu na vídeňském dvoře. Jiřík zde jednal s jistotou, avšak bez pýchy a svou bezprostředností dokázal přesvědčit Habsburky, aby mu předali gubernátorství nad královstvím. Navíc malý Ladislav slíbil, že přijede brzy do Prahy a nechá se korunovat.

To bylo slávy u českých kališníků. Ale Zdeněk Kostka měl zcela jiné starosti. Už ve Vídni zaznamenal v řadách pánů i pražských měšťanů nějaký nesoulad. Zdánlivě se nic nedělo, ale Zdeněk Kostka měl na nesoulad čich. Pochopil, že i zde ve Vídni musí ponechat své lidi a hlavně si získat pár habsburských služebných, ať už českým šarmem nebo poděbradskými penězi. Později se ukázalo, že udělal dobře.

Brzy však dostal znepokojivé zprávy z Prahy, kvůli nimž nemohl ani vyčkat na slavnostní mši v dómu svatého Štěpána, kde Jiřík skládal malému Habsburkovi rytířskou přísahu věrnosti. Jeho špehové v Praze ho totiž informovali, že odhalili spiknutí proti Jiříkovi. A tentokrát nebylo katolické. Některým husitským pánům začalo vadit, že jim pan zemský správce přerůstá přes hlavu, ač byl původem jedním z nich, a to ještě zřejmě bastard z nemanželského lože. O tom se však jen šeptalo, protože nikdo nevěděl nic jistě a Jiřík býval při zmínění tohoto tématu nebývalé popudlivý.

Zatím však Kostkovi lidé zajali v Praze jen jakéhosi měšťana Václava Duršmída. Chtěl prý využít toho, že je Jiřík ve Vídni a chystal se svými přáteli převrat v českém korunním městě. Kdyby pan z Poděbrad přišel o hlavu království, zakývala by se pod ním židle. Nepodařilo se, protože Kostkovi lidé ho včas odhalili. Zdeněk Kostka byl osobně přítomen, když Duršmída vyslýchali na mučidlech. Dostal z něj dvě důležitá jména: Jan Smiřický a Aleš Holický ze Šternberka. Oba patřili původně k Jiříkovým přátelům. Šternberk byl navíc jeho příbuzným, protože pan z Poděbrad měl první ženu Kunhutu ze Šternberka. Jenže ta před čtyřmi lety zemřela a pan Aleš začal kout pikle.

Pan zemský správce se vrátil do Prahy o několik dnů později a Zdeněk Kostka ho podrobně informoval o výsledcích vyšetřování. „Hlavně klid, bratře,“ poradil mu Jiřík. „Odvedls dobrou práci, ale teď musíme počkat na správný okamžik. Kdybych v této chvíli nahnal Šternberka se Smiřickým katovi pod sekeru jen na základě výpovědi nějakého měšťana, budu mít na krku povstání. Navíc nechci svým synům takhle hanebně zabíjet strýčka.“

Zdeněk nesouhlasil, ale poslouchal. Nakonec se musel sklonit před moudrostí svého patrona. Jeho vídeňští zpravodajové mu v létě téhož roku donesli opis zrádného dopisu pana Smiřického, v němž varoval krále Ladislava, aby do Čech nejezdil, pokud nemá dvě hlavy. Protože se může stát, že z vůle pana zemského správce by mohl být o hlavu kratší. S potěšeným úsměvem a úklonou předával Zdeněk Kostka opis Jiříkovi. A ten ho donesl na zemský sněm, přečetl nahlas a tázal se pánů, jak by potrestali pisatele takového pomlouvačného, lživého a zrádného dopisu. Všichni se shodli, že si zaslouží smrt. Teprve potom pan z Poděbrad prozradil, že autorem je Jan Smiřický. Nic už nebránilo tomu, aby ho dal zatknout a 7. září 1453 vyvést na popraviště na Staroměstském náměstí. Poté, co spadla viníkovi hlava, už se nikdo neodvážil intrikovat proti zemskému správci. Alešovi ze Šternberka dal pan Kostka významně na srozuměnou, že o něm ví, ale může se zachránit, když zůstane Jiříkovi věrný. Tak zůstal Poděbradovým dětem strýček a do Českého království přišlo po dlouhém čase období hojnosti.

Ne nadarmo se říkalo: „Za krále holce byla v Čechách za groš ovce.“ Mladý král Ladislav skutečně přijel do Prahy, začal se učit česky a spřátelil se s Jiříkem. Musel však vládnout i z Vídně a Budapešti. Jak dospíval, ukázal i zuby a popravou mocného uherského pána Hunyadiho demonstroval, že si nenechá od nikoho poroučet. Zalekl se snad Jiřík? Český zemský správce si jistě chtěl udržet svou moc a myslel na to i 20. listopadu 1457, když společně se sedmnáctiletým králem Ladislavem slavil v Praze křtiny malého šternberského synka. Pan Zdeněk Kostka z Postupic pozorně bděl spolu s veliteli poděbradských i habsburských stráží, aby nedošlo při hostině k nějakým nepříjemnostem.

Zdánlivě proběhlo vše hladce, ale král si po návratu na hrad stěžoval na zvýšenou teplotu. Když se nazítří horečka zhoršila, začalo být zle. Na nebe vyšla toho večera rudá kometa a lvi v královském zvěřinci celý den podrážděně řvali. Lidé se křižovali při těch zlých znameních a král si výslovně vyžádal k večeři ředkvičky a pivo. V rozkroku se mu objevily zlé boule, ale styděl se to přiznat. Zdeněk Kostka už jistě vytušil nebezpečí a začal být nevrlý, což u něj nebylo obvyklé. Nebyl zvyklý nemít žádné informace.

Příštího rána šel král na mši, ale nedošel. Klesl v bolestech a museli ho odnést do postele. Teprve poté lékaři zjistili ošklivé boláky, které se už stihli rozšířit. Pustili králi žilou, ale nic nepomohlo. Diagnóza byla jasná: dýmějový mor.

Korunovaný mladík už vytušil smrt a zavolal k sobě pana správce. Vyprávěl mu ve svých posledních hodinách o svých předcích, o Bohu a pokoře. Jiřík mu trpělivě naslouchal a bylo mu nešťastného Ladislava líto. Mohl z něj vyrůst velký král. Skonal s českým zemským správcem po boku. Evropou se rozlétla zlá zpráva doplněná potměšilou šeptandou, že kacíři v Čechách použili mrzký jed, aby se zbavili právoplatného katolického krále. Jak je možné, že král zemřel náhle na mor, když v Praze žádná morová epidemie nevypukla? Mocný pan správce už prý takhle před osmi lety sprovodil ze světa jednoho nepříjemného protivníka. Jakže se jmenoval? Aha, Menhart z Hradce.

Kostka měl co dělat, aby Jiříkovo jméno na evropských dvorech trochu očistil. Úplně se mu to však nezdařilo. Zvláště poté, co byl hned v březnu 1458 zvolen tento obyčejný šlechtic a možná bastard, českým králem. Jiřík věděl dobře, co dělá. Chtěl vládnout, a když nemohl prostřednictvím krále, musel být králem sám. Doma v Čechách měl širokou podporu a pan Kostka se stal jeho zástupcem ve věcech vnitřní správy. Nikdo neměl více informací – jen ta Pohrobkova smrt mu zůstala navždy záhadou. My už dnes víme, že zemřel na leukémii.

Literatura:­

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka, Praha 1992

Felcman, Ondřej; Fukala, Radek a kol.: Poděbradové, Praha 2008

Čechura, Jaroslav: České země v letech 1437–1526, Praha 2010

Šmahel, František: Husitská revoluce 4, Epilog bouřlivého věku, Praha 1993