Článek
Křížová výprava se odlišovala od běžného válečného tažení především tím, že její účastníci měli slíbené od papeže odpuštění svých hříchů, takže představovala určitý způsob pokání. Navíc to byl pro bojovně naladěné šlechtice vítaný způsob, jak získat kořist a také beztrestně zabíjet a rabovat, aniž by tím vystavovali svou duši zatracení. Běžné sousedské půtky mezi šlechtici i králi totiž církev obvykle odsuzovala a narušitelům míru hrozila často zatracením.
Proti pohanům i kacířům
Po četných selháních ve Svaté zemi, kde křižáci roku 1291 přišli o poslední zbytky území vydobyté první křížovou výpravou, se cíle svatých tažení přesunuly do bližších destinací. Kromě pohanů v Pobaltí, proti nimž táhli i čeští králové Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) a Jan Lucemburský (vládl 1310–1346), se novými nepřáteli katolické církve stala také různá heretická hnutí. Neznámější kruciáta tohoto typu zamířila už počátkem 13. století proti takzvaným albigenským (jinak též katarům) v jižní Francii (1209–1229) a další následovala proti sektě bogomilů do Bosny v letech 1235–1241.
Koncem 14. století se Evropa začala třást před tureckou hrozbou, takže papežové alarmovali křesťanské vládce proti novému nebezpečí. Kacíři zůstali na čas v pozadí zájmu. Husité se tak roku 1420 stali teprve třetí „sektou“, která tuto významnou „poctu“ ze strany Říma pocítila. Od poslední výpravy proti bogomilům už uplynula skoro dvě století, takže svým způsobem se ve své době jednalo o mimořádný a jedinečný krok. Souvisel mimo jiné i s tím, že papež Martin V. (pontifikát 1417–1431) potřeboval upevnit svou pozici a prokázat sílu a rozhodnost. Byl totiž zvolen na kostnickém koncilu a po vleklé církevní krizi způsobené schizmatem (více papežů najednou) se stal po dlouhé době konečně jedinou a všeobecně uznávanou hlavou církve.
Marná papežova snaha
Mohutná křižácká vojska proti husitům však ani jednou pořádně neuspěla. V prvních dvou případech na začátku husitských válek je to ještě pochopitelné, protože celá feudální Evropa zakládající si na silném rytířstvu byla překvapená válečným uměním husitů a jejich efektivitě proti těžké jízdě. Zbylá dvě tažení už byla spíše zoufalstvím.
Na prvních křížových výpravách se podílel římský král Zikmund, protože toužil po české koruně, již měl zdědit. Na posledních už naopak účast odmítal, neboť v jejich úspěch sám nevěřil.
Při prvním křížovém tažení roku 1420 vše vypadalo na lehkou práci, ale zhruba třicetisícové vojsko si tehdy vylámalo zuby na pražských hradbách a morálku jim dorazila porážka na vrchu Vítkov, kde padlo přes 150 rytířů proti bránícím se zhruba 30 husitům s Žižkou v čele. Tehdy to Zikmund vzdal, ale podařilo se mu udržet dvě zásadní pevnosti na levém břehu Vltavy – Pražský hrad a Vyšehrad. Na tom prvním se nechal korunovat a o druhý svedl bitvu ještě asi o půl roku později a tehdy o něj přišel. Na nějakou dobu se stáhl z Čech, aby nabral síly. Po pravdě řečeno se mu neblahých zkušenost do kacířské země znovu nechtělo, ale touha po koruně, kterou měl právem zdědit po svém otci Karlovi IV. byla příliš silná. Ještě jednou se proto vrátil s armádou.
Chystaný úder ze dvou směrů
Neúspěch prvního tažení se přičítal právě římskému králi Zikmundovi, a tak se příští rok po upevnění husitských pozic, chopili iniciativy porýnští kurfiřti, kteří po dohodě s papežem vyhlásili začátek další kruciáty na srpen 1421 k Chebu, odkud chtěli postupovat k Praze. Akci nakonec podpořil i Zikmund, který však chtěl vpadnout do Čech ve stejný čas od východu, aby rozdělil síly husitů.
Jenže bohužel koordinace obou vojů moc nevyšla. Když západní část křižáckého vojska překročila 28. srpna u Chebu hranice Čech, shromažďoval teprve Zikmund na Moravě své vojsko. Husité měli sice jako vždy o všech pohybech nepřátel dobré zprávy, ale Jan Žižka prozatím čekal u Čáslavi připraven vyrazit proti Zikmundovi. Zatím západní voj křižáků bez větších problémů dobyl na začátků září města Maštov a Kadaň. Oblehli i další husitské pevnosti, přičemž se k nim přidali i čeští katoličtí pánové. Celkově prý výprava čítala 80 až 100 tisíc bojovníků, ale tyto zprávy můžeme považovat za nadsazené.
Římský král Zikmund Lucemburský na portrétu připisovanému italskému malíři Pisanellovi
Falešné zprávy
Nejsilnější část vojska oblehla pak 19. září Žatec, na nějž v následujících dnech podnikli křižáci šest frontálních útoků. V tamní posádce ovšem leželo i husitské vojsko, takže dohromady se tam ukrývalo kolem 6 tisíc obránců. Ti podnikli 30. 9. celkem úspěšný výpad z hradeb, ale museli se stáhnout zpět. O dva dny později ovšem křižáci obléhání zrušili a odtáhli zpět, protože se doslechli, že z Prahy přichází husitům velká posila. Ve skutečnosti šlo jen o větší průzkumný sbor o síle asi 4 000 mužů, ale němečtí bojovníci zřejmě měli už tehdy před kališníky značný respekt. Husitům pak stačilo rozpadlé křižácké voje pronásledovat a mnohde úspěšně pobíjet. Celkově šlo o tristní výsledek snahy porýnských kurfiřtů, zatímco Zikmund se ještě ani nepohnul z Moravy.
Jan Žižka si zatím v klidu vyřizoval své soukromé záležitosti, až teprve začátkem prosince ho povolal hejtman Jan Hvězda z Vicemilic zpět k Čáslavi a Kutné Hoře, protože uherské vojsko posílené o Rakušany a Slezany na Moravě konečně vyrazilo.
Krutosti z obou stran
Žižka s Janem Hvězdou se chtěli Zikmundovi postavit kousek od Kutné Hory na vrchu Kaňka, kde si vybudovali polní opevnění. S křižáky se však nestřetli, protože je zradili někteří kutnohorští měšťané, kteří pustili do hradeb římského krále. V Kutné Hoře pak křižáci bezuzdně a krutě plenili. Jan Žižka se navíc ocitl v silném obležení a takřka v bezvýchodné situaci, z níž se mu ovšem podařilo uniknout pod pláštěm noci. Dostal se do spřáteleného Kolína a tam nabral nové posily, zatímco křižáci si mysleli, že už je stejně poražen a bezstarostně se rozložili v okolí Kutné Hory. Tam je Jan Žižka s novým posíleným vojskem nečekaně přepadl 6. ledna 1422. Překvapení bylo tak silné, že se křižáci ani nezmohli na odpor a začali kvapně ustupovat směrem na Moravu. Husité jim přitom způsobili značné škody.
Teprve 8. ledna se katolíci zformovali do nějaké připravené obrany u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Nicméně Jan Žižka měl s sebou tehdy už tak silné oddíly, že neměl problém jejich demoralizované voje rozdrtit prostým přímým úderem. To už tam ovšem nebyl Zikmund Lucemburský, který prchal s odděleným silným oddílem do svého Uherského království. Žižka pak ještě vyplenil Německý Brod, kde jeho husité řádili možná ještě hůř, než předtím křižáci v Kutné Hoře. Každopádně křížovým tažením na dalších pět let odzvonilo.
________________________________
Další literatura:
Čornej, Petr – Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993
Matuška, Matěj – Syka, Jan: Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci. Praha 2016
Šmahel, František: Husitská revoluce 3. Praha 1996
