Husitská polní vojska vytvořil Žižka jako první „profesionální armádu“ středověku

Víme, že slavná kariéra jednookého (a později slepého) husitského hejtmana začala až ve stáří kolem šedesátého roku vítězstvím u Sudoměře, které mu otevřelo volnou cestu k Táboru (více o této bitvě v článku Žižkův první „velký“ triumf). Do té doby v podstatě neznámý lokální žoldnéř a možná jeden z králových osobních strážců dovedl na „vyvolenou“ horu Tábor svůj houf věrných, spojil síly s tamějšími husity, ale neusadil se tam a nezačal vytvářet nějakou složitou vojenskou organizaci, jak by se možná mohlo při pohledu na pozdější události zdát.

Kolem Tábora se pomalu začal utvářet takzvaný svaz, který sdružoval okolní města a šlechtice, kteří se hlásili k husitským myšlenkám. Tento svaz měl dvě centra – první v obci Hradiště na hoře Tábor a druhé v Písku. V každém centru veleli dva hejtmani – jeden domácí starající se o každodenní chod obce a jeden polní, který vedl vojsko a operoval s ním, kde bylo potřeba, a při tom získával kořist.

Jan Žižka se stal v rámci táborské organizace polním hejtmanem příslušejícím k Písku, takže v samotném Táboře se zpočátku téměř nezdržoval. Teprve když koncem roku 1420 zemřel táborský polní hejtman Mikuláš z Husi, strhl na sebe úspěšný vojevůdce největší podíl moci ve stále sílícím svazu. Jakožto polní hejtman ovšem stále operoval více venku a Tábor používal jen jako materiální i lidskou základnu.

Při těchto operacích si začal kolem sebe budovat stálé vojsko. Kdo v něm vlastně bojoval? Říká se, že táborskou obec tvořili převážně příslušníci vesnické a městské chudiny, ale neplatí to pochopitelně absolutně. Žižka měl pravděpodobně po ruce přátele ze svých lapkovských a žoldnéřských let, kteří mu posloužili jako zkušení velitelé schopní organizovat a vycvičit nezkušené, ale nadšené sedláky. Velitelské (hejtmanské) pozice pak doplnili nižší šlechtici, kteří se přidali k táborskému svazu. Mnozí z nich také jistě sloužili jako žoldnéři na válečném tažení v některé z evropských válek.

Vybavení pro vesničany pak Žižka získal pouhých 11 dnů po bitvě u Sudoměře, 5. dubna 1420 při dobytí Mladé Vožice. Staré letopisy české k tomu dodávají: „Pobili tady mnoho těch železných pánů a nabrali si koní, zbraní a odění. A tu si hned Žižka zřídil jízdu; kde viděl nějakého vhodného mládence, oblékl ho do odění, posadil na koně a vycvičil k jízdě i k boji. Tehdy teprve začali táboři jezdit na koních.“ Více o tomto úspěšném přepadu se dočtete v článku Zapomenutá husitská „bitvička“ u Mladé Vožice.

Tak získal jednooký hejtman dostatek lidí i vybavení, což je nezbytný základ pro vybudování armády. V prvních letech husitských válek (1420–1421) ještě nešlo o stálé polní vojsko, ale fungovalo pravděpodobně jako městská hotovost. Nemáme ovšem žádné prameny, které by nám přesnou organizaci polních vojsk dokládaly. Žižkův vojenský řád z roku 1423 obsahuje více pokynů o tom, jak trestat prohřešky typu krádeží, rvaček, zbytečného rabování, ale též neposlušnosti, než konkrétních informací o organizaci. Proto musíme vycházet ze starších či novějších vojenských řádů z našeho prostoru v 15. století, které ovšem mohou být zavádějící.

Každopádně Žižkovo vojsko se vedle táborských nadšenců skládalo především z hotovosti měst příslušejících k táborskému svazu, logicky tedy bylo podobně organizováno. V městské hotovosti držela drtivou početní převahu pěchota – a to kolem 80 až 90 %, počítáme-li sem i střelce (viz Dodatky na konec: Pěšáci v prošívanici i v kroužkovce). Zbytek byli jezdci, povětšinou lehčí, tedy maximálně v kroužkové zbroji s mečem, palcátem či řemdihem a štítem, a pochopitelně s přilbou. Nešlo tedy o těžké rytíře zakuté v plechu rozrážející protivníky kopím. Přesto hrála jízda v taktice husitů důležitou roli, protože se mohla operativně rychle přesunovat a zasahovat tam, kde bylo třeba.

Zvláštní kapitolu představovaly v husitském vojsku vozy, děla a palné zbraně. Existuje zažitá představa, že hlavní husitskou taktikou bylo pasivně se zabarikádovat za vozovou hradbou, ostřelovat najíždějící rytíře z děl, hákovnic a kuší, vyčkat až se nepřítel unaví či zakolísá a nakonec vyrazit zpoza vozů do protiútoku. Takový scénář se na začátku husitských válek pochopitelně párkrát odehrál, ale to bylo dáno především tím, že těžká jízda katolických pánů, křížové výpravy či královského vojska obvykle své protivníky podcenila a rozhodla se s těmi křupany prostě skoncovat. Načež narazila na hradbu.

Pravdou je, že se protivníci dlouho nedokázali z nezdarů poučit a připustit si, že by je mohli ti venkovští „cepníci a sudličníci“ s trochou trpělivosti porazit. Nicméně především Žižkovy úspěchy ukazují, že disponoval celou řadou taktických triků, využíval terénu a v případě početní převahy, či třeba i vyrovnaného stavu, se nebál rázně zaútočit, když to považoval za vhodné. Za vozy se schovával pouze v případě nouze a pak už záleželo pouze na hlouposti protivníka, jestli se chtěl o vozovou hradbu rozbít. Šlechtici se totiž často stáhli, když začali jejich spolubojovníci umírat. Nehodlali přirozeně obětovat své vznešené životy.

Jak se však z táborské polní hotovosti stalo skutečné pravidelné polní vojsko? Vlivem okolností, ale také zásluhou nekompromisní autority Jana Žižky z Trocnova. Městská či krajská hotovost se totiž svolávala za konkrétním účelem jednoho tažení či obrany (maximálně 40 dnů) a pak se vojáci rozešli zpět do svých domovů vykonávat své původní povolání. Jenže husitské války se staly v konečném důsledku jedním velkým mnohaletým tažením, a tak se návrat domů nekonal. A když ano, tak pouze dočasně. Dokud se vojákům pod vedením hejtmanů (tato hodnost byla původně v Čechách také spjata s velitelem městské hotovosti) dařilo a získávali dostatečnou kořist, pak neměli důvod odcházet pryč.

A Žižka jim svým taktickým umem zajistil vlastně nekončící vítězné plenění. Navíc zdokonalil vojenské řády natolik, aby se každý cítil ve vojsku potřebný. Jestliže dříve se používala vozová hradba jako přirozená obrana táborů, Žižka ji povýšil na taktický i organizační prvek. Hájkův vojenský řád z roku 1413 ještě uvádí k vozům jen dva vozataje, ale husité už k nim organizovali celé jednotky. Podle usnesení českého sněmu z roku 1470 se k vozu řadilo 18 pěších (13 střelců, 4 pavézníci a vozataj) a dva jezdci. K vozům náleželo i vybavení palných zbraní (hákovnic a píšťal) či lehčích děl, které se na nich daly převážet.

Ačkoliv Žižka roku 1423 opustil po roztržce s radikálními husitskými kněžími Tábor, vojenská organizace ve městě přetrvala a polní vojsko zde vydrželo až do konce husitských válek. Vždyť vojáci už vlastně na tažení několik let žili a domů se vrátit buď nechtěli, nebo nemohli. Ostatně Žižka odešel s nejvěrnějšími táborskými přáteli do východních Čech, aby převzal kontrolu nad tamějším orebitským svazem a uspořádal ho v podstatě stejným způsobem. Jediným důležitějším rozdílem bylo, že namísto množství městských svazů mu dodávali potřebné vojáky většinou východočeští kališničtí šlechtici (třeba Hynek z Poděbrad). Ti však plně uznávali nezpochybnitelnou autoritu slepého vojevůdce a rádi se mu zcela podřídili, protože věděli, že s ním mají vítězství zaručené (spolu s kořistí).

Přestože už o rok později Žižka zemřel, zanechal po sobě dvě vzorně uspořádaná polní vojska – táborské a orebské, které se po jeho smrti přezvalo na jeho počest sirotčí.

Dodatky na konec

Podle některých soupisů tehdejších městských hotovostí si můžeme představit i složení husitské pěchoty. Největší chudáci vyráželi do pole jen v prošívanici či vycpávaném kabátci bez přilby, s kopím nebo sudlicí. Ti tvořili asi desetinu vojska. S podobnou výbavou, ale doplněnou přilbou, mašírovalo s husitským vojskem asi 30 % dalších vojáků. Zhruba čtvrtina vojska pak ke kopí (či sudlici) a přilbě oblékala ještě kroužkovou zbroj (většinou pouze košili na hruď, ale mohla být i delší), zatímco další čtvrtinu tvořili střelci s kuší (případně lukem či později nějakou jednoduchou palnou zbraní), přilbou a prošívanicí. Mnozí z pěšáků měli v druhé ruce štít, případně se kryli za známou husitskou pavézu chránící větší část těla.

Zbytek pak doplňovali jezdci. Jde samozřejmě o pouhý odhad. Navíc spousta vybavení patřila do městské zbrojnice a město vyzbrojovalo své lidi pouze pro případ války, přičemž ti měli za povinnost výbavu po skončení tažení vrátit. Podobně fungovala i táborská organizace.

Někdy v letech 1422–1425 se utvořila vojenská organizace, kde jednotliví hejtmani měli na starost svou část vojska. Převažující pěchota se nadále dělila na menší jednotky (roty) sudličníků, cepníků či kopiníků. Těm veleli rotymistři či padesátníci, v boji se pak roty spojovali do houfů pod velení setníků. Jezdectvo kromě běžných lehkých jezdců mělo ještě speciální jednotky honců, čili průzkumníků. Zvláštní roli hrály vozy, jimž velel hejtman nad vozy. Možná se dělili ještě na řády, ale není jisté, zda nejde pouze o záměnu s řadami vozů v bitvě. Při stále se rozšiřujícím užívání palných zbraní a děl se také časem musel ustanovit hejtman nad puškami.

_______________________________

Další literatura:

Bělina, Pavel – Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993

Durdík, Jan: Husitské vojenství. Praha 1953

Wagner, Eduard: Zrnka husitského válečnictví. in: Zpravodaj Klubu vojenské historie ZO Svazarmu Praha. 1990

Šmahel František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1996

Čornej, Petr: Jan Žižka, Praha 2019