Žižkův první „velký“ triumf aneb Potupná smrt železných jezdců v blátě u Sudoměře

Někdy kolem 20. března 1420 vyrazil jednooký hejtman v čele svých následovníků z Plzně. Co to vlastně bylo za lidi? Vesměs zapálení (dnes bychom řekli radikální) husité a husitky, které už v Plzni ostatní měšťané nechtěli. Vlastně byli rádi, že se té obtížné kališnické chátry zbavili, aniž s ní museli bojovat.

Jan Žižka si totiž ve zdejším kraji během svého několikaměsíčního pobytu (od listopadu 1419 do března 1420) stihl udělat slušné jméno a dokonce porazil u Nekmíře jednoho z nejmocnějších okolních pánů, Bohuslava ze Švamberka. V oné šarvátce (bitvou ji opravdu nazvat nemůžeme) husité poprvé prokazatelně použili taktiku s vozovou hradbou. Nic moc bližšího o této události ovšem nevíme.

Když Žižku a jeho společníky vyhnali z Plzně, rozhodli se odejít na horu Tábor, kde se zrovna zakládalo „čisté“ husitské sídlo na troskách zaniklého města Hradiště. Tam jim do jejich ideálů žádní katolíci mluvit nebudou! Vezli s sebou na svých 12 vozech veškeré vybavení. Před odjezdem z Plzně ještě většina z nich dramaticky spálila všechny věci, které pokládali za zbytečně přepychové, aby ukázali, že umí žít v chudobě. Zbytek naložili na vozy a vyrazili vstříc zářivé budoucnosti. Vedle Žižky a kněze Václava Korandy s nimi táhla ještě jedna zajímavá osobnost, urozený pan Břeněk Švihovský z Rýzmberka, jediný příslušník vyšší šlechty, jenž se v té době mohl počítat k radikálním husitům.

V patách jim ovšem vyjel Bohuslav ze Švamberka. Tento pán se později stal táborským hejtmanem a pokračovatelem Jana Žižky, ale zatím ještě patřil ke katolickému táboru a toužil oplatit Žižkovi porážku u Nekmíře i ostatní příkoří, jichž se během svého plzeňského pobytu husité dopustili. Spojil se s panem Hanušem z Kolovrat a dali dohromady asi 300 těžkých jezdců. Těšili se, jak ten hlouček mizerně ozbrojených mužů, starců, žen a dětí převálcují pod kopyty svých válečných koní.

Jenže Žižka měl s sebou dobré průvodce. Poslal mu je jistý Chval z Machovic, nižší šlechtic, jenž vlastnil statek nedaleko Strakonic a dobře znal zdejší krajinu. Chval se počítal k zakladatelům Tábora a vyzýval Žižku, aby si do nového sídla pospíšil, neboť potřebuje k ochraně co nejvíc mužů a hlavně bojem protřelých hejtmanů.

Díky dobrému průvodci Žižka zvládal Švamberkovi nějakou dobu unikat. Jenže měl smůlu. Nebo spíš stihl naštvat už příliš mnoho nepřátel. Plzeňští měšťané si proti němu sice přímo netroufli, ale zato stihli předem poslat zprávu o jeho cestě všem okolním katolickým šlechticům. A tak se Švamberk mohl při cestě kolem Strakonic spojit s komturem tamějších johanitů Jindřichem z Hradce. Tento pán měl pod palcem všechny řádové rytíře sv. Jana v Čechách a na Moravě a posílil tak Švamberkův voj minimálně o sto dalších ozbrojených jezdců, možná i o víc. A to nebylo všechno. Z druhé strany od Písku se k nim blížilo další katolické vojsko, tentokrát pod vedením královského mincmistra Mikše Divůčka a pana Petra Konopišťského.

Husité měli ovšem dobré zvědy (asi hlavně z řad Chvalových lidí), takže se o všech nepřátelích zavčas dozvěděli. Jan Žižka poznal, že se ocitl v kleštích – neměl kudy uniknout a bitvu na otevřeném poli si za těchto okolností nemohl dovolit. Nebyl by to ovšem nejlepší český vojevůdce v dějinách, kdyby rychle nevymyslel spásné řešení. U vsi Sudoměř východně od Strakonic ho Chvalovi muži upozornili, že se nedaleko rozkládají velké rybníky, které by mohly posloužit jako ochrana alespoň z nějaké strany. Žižka to vyhodnotil jako nejlepší možnost, obrátil svou kolonu tím směrem, a když si dobře prohlédl zdejší terén, předestřel svým druhům plán.

Mezi vypuštěným rybníkem zvaným dost podivně Škaredý a vedlejším rybníkem Markovcem je jen úzká hráz. Přístup na ni se postupně zužuje do úzkého hrdla, přičemž na samotnou hráz se vedle sebe nevejdou víc než dva jezdci. Pokud husité přehradí svými dvanácti vozy přístup na hráz, vytvoří tak vlastně opevněný trojúhelník, jehož jednu stranu budou tvořit vozy, druhou stranu napuštěný rybník Markovec a třetí stranu vypuštěný Škaredý (viz plánek bitvy). Útok zezadu přes hráz nepřipadal pro obrněné jezdce v úvahu, to by byla vyložená sebevražda. „Pokud ubráníme naše vozy, nebudou mít jezdci odkud na nás udeřit,“ řekl zřejmě Žižka svým bratrům a sestrám ve víře. „A kdyby byli zoufalí a pokusili se přejít přes bahno Škaredého, chytnou se do pasti.“ Počítal s tím opravdu jednooký hejtman dopředu? Jak známe jeho taktický um, můžeme směle předpokládat, že ano.

Na postavení vozové hradby do jedné řady stačila relativně krátká chvíle. Sebevědomí páni navíc husitům poskytli čas, když se ke vzájemnému překvapení setkaly oba jejich voje nedaleko od rybníků. Na rozdíl od dobře informovaných husitů o sobě páni navzájem nevěděli. Vojsko táhnoucí od Strakonic (Bohuslav ze Švamberka, Hanuš z Kolovrat a johanitský komtur Jindřich z Hradce) překvapeně hledělo na rytíře přicházející od Písku pod vedením mincmistra Mikše Divůčka a Petra Konopišťského. Můžeme si lehce představit, o čem asi debatovali jejich velitelé. „Taky pronásledujete toho nadutého Žižku? Konečně se chytil do pasti! Mysleli jsme, že je rozmetáme sami, ale když jsme se tu teď potkali, nemají už vůbec žádnou šanci! Ale komu připadnou vavříny vítězství? Vítězství? Prosím vás, vždyť jsou to jen sprostí chlapi se sudlicemi, k tomu ženské a děti! Prostě je rozprášíme, spravedlivě potrestáme a Žižkovi utneme tipec, aby si o sobě moc nemyslel. To přece nebude ani žádná bitva, abychom mohli mluvit o nějaké vítězství.“

Je pravda, že kdyby tehdy páni Žižkovu skupinu prostě rozdrtili, možná by se o té šarvátce ani pořádně nevědělo. Hvězda velkého hejtmana by zhasla dřív, než by stačila vyjít a nad dalším osudem husitské revoluce by visel otazník. Zvládli by ji husité bez vojevůdce, který přišel s ideou polních vojsk?

Ale zanechme spekulací a vraťme se ke Škaredému. Blížil se večer a páni chtěli mít svůj úkol rychle za sebou, aby se mohli vrátit v klidu na noc do tepla domů. Naopak husité bojovali o holý život a právě v odhodlání obou stran byl rozdíl, který zřejmě rozhodl o výsledku střetnutí.

Nejprve se rytíři rozjeli proti vozové hradbě. Ještě netušili, jak účinnou obranu může poskytovat. Zasypaly je šípy a šipky z husitských luků a kuší. Palné zbraně tehdy ještě husité asi neměli. V první vlně útoku jel zřejmě i johanitský komtur Jindřich z Hradce, který při tom dostal zásah do nohy. Střela prošla železnou botou a zaryla se mu mezi palec a vedlejší prst. V té chvíli ještě nemohl tušit, že tomuto zranění asi do roka podlehne a vnímal to jako pouhou nepříjemnost. I mnozí další zřejmě utrpěli různé šrámy, ale i díky brnění se většina z nich k hradbě dostala. Tam ovšem železní jezdci skončili. Husité na vozech vyrovnali jejich výškovou převahu a s pomocí sudlic, kopí, cepů a háků připevněných k dřevěným tyčím je bili do hlav a strhávali z koní. Takový odpor páni nečekali! Podle jejich předpokladů se měli drzí vesničané po prvním náporu zlomit.

Dobře hájené vozy ovšem vydržely a husité neměli zatím prakticky žádné ztráty. Úzké hrdlo mezi rybníky neskýtalo rytířům dobrou příležitost rozvinout bojovou formaci, na jakou byli zvyklí. Pak došlo k tomu, co Žižka předvídal. Rytíři se pokusili obejít vozovou hradbu zleva vyschlým rybníkem Škaredým. Ten ovšem dostál svému jménu. Jestliže vyschlé bahno vypadalo na povrchu schůdné, pod tenkou krustou už na ně čekala mazlavá břečka. Těžcí koně obtížení spoustou železa do bahna zapadali a bořili se. Většina rytířů se tak musela poroučet ze sedla, ať už z vlastní vůle nebo proto, že je kůň prostě shodil. Tím ovšem ztratili svoji hlavní výhodu a pro odhodlané husity už nebyl problém na ně zaútočit.

Navíc se podle kronikářského zápisu právě ve chvíli útoku přes vypuštěný rybník odehrál zázrak: „Ačkoliv byla teprve hodina nešporní, slunce náhled zapadlo za horu, jako by je tam někdo stáhl a nastala taková tma, že nevěděli, kdo koho bije.“ Když si uvědomíme, že nešpory znamenají asi šest hodin večer a koncem března se zhruba v tu dobu stmívá, o takový zázrak zase nešlo. Pokud se navíc zatáhla obloha mraky a z rybníků se zvedla večerní mlha, museli si páni opravdu náhle připadat jako ve strašidelném příběhu o husitech spolčených s ďáblem. Smrt mohla přijít kdykoliv a odkudkoliv.

O nic příjemnější ovšem nebylo husté šero ani pro samotné husity, i když ti měli výhodu v tom, že se mohli shluknout pohromadě a bránit se. Někdy po tomto rychlém setmění taky zemřel jediný šlechtic v řadách husitů, Žižkův společník Břeněk Švihovský z Rýzmberka. Jeho šlechtické srdce už se zřejmě nevydrželo potupně bránit, proto si vzal skupinu věrných a zavelel do protiútoku. Boj v té chvíli probíhal na dvou frontách – tedy u vozů a na rybníku Škaredém, takže rozhodná protiakce přišla husitům vhod. Statečný pan Břeněk ji bohužel zaplatil životem. Pánům padlo do rukou dohromady asi 30 zajatců, z nichž velká část patřila pravděpodobně k Břeňkově družině.

To však zůstalo jediným úspěchem, jehož toho večera katolíci dosáhli. Není sice jisté, kolik padlo lidí, ale předpokládáme desítky mrtvých na obou stranách, což rytíře dostatečně vyděsilo. Čekali lehkou trestnou akci, a teď tady mnozí z nich umírali uprostřed mlhavé noci ve zrádném bahně a strašných bolestech. Jejich velitelé zaveleli k ústupu a stáhli se do svých nedalekých pevností.

Husité začali slavit velkolepé vítězství. Vítězství? Z toho hlediska, že Žižkovým cílem bylo projít k Táboru a ubránil se přitom přesile železných jezdců, jistě ano. Strávili u rybníků noc a příští den mohli v klidu pokračovat a brzy dorazit do cíle. Pro katolickou stranu ovšem šarvátka u Sudoměře zásadní prohru neznamenala. Komtur Jindřich zemřel až zhruba po roce, když se mu zanítil palec, a celkové ztráty na obou stranách byly zhruba vyrovnané. Nicméně pozdější husitská propaganda učinila z tohoto střetu zásadní zlom a navíc tím oslavila svého hejtmana, jehož kariéra právě tehdy nabrala plné obrátky.

__________________________________

Další literatura:

Bělina, Pavel – Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993

Durdík, Jan: Husitské vojenství. Praha 1953

Wagner, Eduard: Zrnka husitského válečnictví. in: Zpravodaj Klubu vojenské historie ZO Svazarmu Praha. 1990

Šmahel František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1996

Čornej, Petr: Jan Žižka, Praha 2019