Článek
Dávno zaniklá obec Hradiště v jižních Čechách se počátkem roku 1420 probudila k novému životu. Horkokrevní husité z tamního kraje, poddaní katolíka Oldřicha z Ústí (Sezimova), se rozhodli dobýt zdejší hrad, jemuž se dnes říká Kotnov. Ovládli jej a začali znovu stavět budovy na dávno rozpadlých základech městečka v podhradí. Vrch, na kterém Hradiště stálo, nazvali po vzoru biblické hory Tábor. Chtěli zde čekat na konec světa, který měl podle nich co nevidět nastat.
Jenže zkáza nepřišla, a tak radikální husité vzali spravedlnost do svých rukou a zničili vše, co podle nich odporovalo Kristovu učení o pokoře a spravedlivém světě. Pod vedením Prokopa z Ústí, který se na rozdíl od svého bratra Oldřicha přiklonil ke kalichu, dobyli 21. února Sezimovo Ústí, vyhnali odtud Oldřicha i všechny katolíky a prohlásili se za skutečné pány zdejšího kraje.
Zklamání ve „městě Slunce“
Mezitím Jan Žižka přebýval v Plzni, kam odešel rozezlen z Prahy, kde vývoj po defenestraci nenaplnil jeho očekávání. Z Plzně se mělo stát „město Slunce“, v němž bude vládnout řád podle Husova učení až do zmíněného zániku světa. Avšak ani do západních Čech apokalypsa nedorazila a Žižkova pozice jakožto plzeňského hejtmana se začala řádně otřásat v základech. Ve městě totiž zůstalo mnoho katolíků, stejně jako v okolním kraji a spory mezi oběma stranami se přiostřovaly. Královna Žofie, která spravovala Čechy po smrti svého manžela Václava IV. do doby, než vládu v zemi převezme její švagr Zikmund, dokonce poslala k Plzni vojsko a „město Slunce“ se ocitlo v obležení.
Jednooký hejtman byl nakonec rád, že se mu podařilo vyjednat s katolickými veliteli volný odchod pro všechny plzeňské husity. Ostatně během března už mu psali jeho přátelé ze vznikajícího Tábora, že by se jim jeho vojenské zkušenosti nadmíru hodily. Houf asi 400 husitů včetně žen a dětí vyrazil z Plzně kolem 22. března, a pod vedením Jana Žižky zamířil k Táboru. Ještě předtím zapálili všichni členové na plzeňském náměstí demonstrativně veškeré své cennosti, naložili na 12 vozů jen to nejdůležitější k přežití a pobrali pár zbraní a koní.
Vozová hradba u Sudoměře
Hned od Plzně skupinu pronásledoval Žižkův osobní nepřítel Bohuslav ze Švamberka, který od něj utrpěl porážku v menším střetu u Nekmíře a hodlal se pomstít. Měl s sebou však jen pár desítek jezdců, proto si netroufal zaútočit dříve, než se spojí s kontingentem strakonických johanitů v čele s převorem Jindřichem z Hradce. Významnou posilu pak pro ně znamenalo především vojsko mnoha zkušených žoldnéřů pod velením kutnohorského mincmistra Mikuláše Divůčka, kterého pověřil přímo král Zikmund, aby potíral nejradikálnější ohniska husitského hnutí.
Dohromady vytvořili katoličtí páni vojsko o síle zřejmě až 700 mužů. Kronikáři je nazvali „železnými jezdci“, byť těžce obrnění rytíři mezi nimi tvořili spíše jen menší část. Ta potom utrpěla vážnou porážku v bitvě u Sudoměře 25. března 1420 . Tehdy Jan Žižka překvapil své nepřátele pevnou vozovou hradbou, která chránila jedinou možnou přístupovou cestu k jejich postavení mezi rybníkem Markovcem a vypuštěným rybníkem Škaredým, v jehož bahně dost železných jezdců zahynulo (více viz článek Žižkův první „velký“ triumf).
Připomeňme, že při tomto střetu utrpěli sice katoličtí páni porážku, protože se jim nepodařilo dobýt husitské postavení a zaznamenali nemalé ztráty, ale ve skutečnosti to nepokládali za velkou katastrofu. Původně očekávali jen jednoduchou trestnou akci. Když ale poznali, že hejtmana Žižku tak snadno na hruškách nenachytají, stáhli se, udrželi své jednotky pohromadě, a přitom ještě vzali do zajetí asi třicet husitů, kteří učinili odvážný výpad z bezpečí vozové hradby. Na tuto bitvu pak v podstatě nepřímo navázala i přepadová akce u Mladé Vožice.
Vypálené Ústí
V následujících dnech po vítězství u Sudoměře přivítali Jana Žižku jeho přátelé v rozestavěném Hradišti na hoře Tábor. Přítomnost zkušeného vojenského velitele se projevila takřka okamžitě. Právě na jeho příkaz hned v sobotu 30. března spálili husité Sezimovo Ústí, které minulý měsíc s velkou slávou dobyli. Jednooký hejtman totiž zhodnotil, že se město nachází na příliš přístupné rovině a nedá se pořádně bránit, takže by se stalo snadnou kořistí jakéhokoliv katolického vojska. Všichni pravověrní sezimoústečtí husité se měli okamžitě přesunout do vznikajícího Tábora, kde dostali přidělený pozemek pro nový dům.
Den nato nadešla Květná neděle, jíž začíná Svatý týden před Velikonocemi. To ale nemohlo husity odradit od bojových akcí, které nutně potřebovali k zajištění svého přežití ve zdejším kraji. Někdy v tomto čase si táborští zvolili nové vedení. Do té doby je patrně řídila skupina kněžích, z nichž se však žádný neprokázal jako schopný vůdce. A tak se do čela vznikající obce postavili čtyři hejtmané: Mikuláš z Husi, mladý Chval Řepický z Machovic, Zbyněk z Buchova (či Buchvaldu) a samozřejmě Jan Žižka z Trocnova. Přestože postupně plně převzal velení do svých rukou slavný jednooký vojevůdce, zmínku si zaslouží zejména Mikuláš z Husi, který rovněž vedl několik úspěšných bojových operací. Patřil ke zdatným politikům už od vypuknutí revoluce a nedlouho před svým táborským zvolením přišel o svůj opěrný bod na Zelené Hoře, kterou na něm dobyl zmíněný pan Bohuslav ze Švamberka. Ten mimochodem později přešel na husitskou stranu a stal se z něj také úspěšný hejtman a na chvíli i Žižkův pokračovatel po smrti slavného vojevůdce (1424).
Shromaždiště železných jezdců
Není zcela jasné, jak měli čtyři hejtmani rozdělené kompetence, zpočátku to nejspíše nebylo ani pevně určeno. První vojenská akce se nicméně uskutečnila pod vedením Jana Žižky hned v noci ze 4. na 5. dubna, tedy ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek. Mířila k Mladé Vožici, kam se po ústupu od Sudoměře uchýlil se svými žoldnéři mincmistr Mikuláš Divůček z Jemniště. Dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že tam chtěl nabrat síly po neúspěchu u Sudoměře a zřejmě shromažďoval nové vojsko, aby mohl udeřit na vznikající „kacířské hnízdo“ na hoře Tábor. Takové záměry by ostatně byly plně v souladu s úkolem, který Divůček dostal od krále Zikmunda.
To znamenalo, že v Mladé Vožici přebývalo několik desítek, možná i stovek ozbrojenců se svými koňmi. Městečko s přilehlým hradem pro ně představovalo ideální základnu, kterou ovládali přesvědčení katolíci, bratři Materna a Kryštof z Ronova.
Husitský hejtman se svými zkušenostmi z lapkovských družin dobře věděl, jak překvapit takovou ozbrojenou sílu schovanou za dřevěnými palisádami městečka. Přepadovou akci naplánoval chvíli před rozedněním, kdy spí vojáci většinou tvrdým spánkem a po probuzení nejpomaleji reagují na neočekávané události. Navíc ranní rozbřesk už poskytuje útočníkům dostatek světla, aby se i bez pochodní dobře zorientovali, zatímco rozespalí přepadení ještě tápou v pološeru. Událost popsal ve své kronice Vavřinec z Březové: „Potom na Veliký pátek, jinak dne 5. dubna, okolo rozednění přepadli táboři z Hradiště útokem městečko Vožici, zajali mnoho královských žoldnéřů, kdežto jiní utekli na hrad, některé však pobili a to město plameny ohně zničili. A ukořistivše tam velkou kořist, zvláště koní, vrátili se se zajatci na Hradiště a potom za ty zajatce vykoupili své zajatce nedávno zajaté u Sudoměře a dovedené do Hory.“
Základ táborské jízdy
Je zarážející, že by katolíci nepostavili stráž, která by přicházející husity včas odhalila. Buď byla hlídka k ránu už také ospalá a málo bdělá, nebo ji zkrátka husité překvapili a tiše zlikvidovali. Z Vavřincova popisu je patrné, že jistá část mincmistrových lidí se zachránila na hradě Vožici. Podle historiků to byla dokonce většina včetně velitele Mikuláše Divůčka. To ale nijak nesnižuje úspěch Žižkovy akce. Podnikl ji hlavně kvůli kořisti, jíž získal hojnost, protože probuzení žoldnéři nestihli většinu své zbroje a zbraní pobrat. V městečku zůstali i jezdečtí koně, kterých měli táborité jen velmi málo. Žižkovi se navíc podařilo část železných pánů zajmout. Nehodlal je ovšem vyměnit za výkupné, neboť tuto běžnou feudální praxi husité neuznávali, ale za svých třicet lidí, o něž přišel u Sudoměře.
O bohatém úlovku píše i kronikář Starých letopisů českých: „Potom hned na Veliký pátek Žižka s bratřími vyjel z Tábora a v noci vpadl do Vožice na ty železné pány, kteří tu pobývali. Tiše pobořili dřevěný plot, kterým bylo městečko ohrazeno, spustili křik a zapálili městečko. Pobili tady mnoho těch železných pánů a nabrali si koní, zbraní i odění. A tu si hned Žižka zřídil jízdu; kde viděl nějakého vhodného mládence, oblékl ho do odění, posadil na koně a vycvičil k jízdě i k boji.“
I podle dalších zápisů to vypadá, že právě od této chvíle disponovali táborité jezdectvem. Rychlokurz bojového jezdectví na Táboře ale nemohl nahradit dlouhá léta výcviku šlechtického rytíře. I proto zůstala hlavní síla husitských polních vojsk v dobře sehrané pěchotě, zatímco jezdci hráli důležitou roli jako průzkumníci, případně v bitvě jako rychlá operační jednotka třeba při výpadu z vozové hradby. Podle historika Petra Čorneje se ustálil poměr pěších a jízdních bojovníků v husitských vojscích zhruba na poměru 9:1.
Sedlecké krutosti
Hlavním úspěchem Žižkovy akce bylo především zničení možného ohniska nebezpečí, které hrozilo Hradišti na Táboře. Je lhostejné, že královi žoldnéři přitom většinou nezemřeli, ale pouze přišli o vybavení. Hrad Vožici se husité tehdy ani nepokoušeli obléhat (zničili ho po delším odporu až v letech 1425–1426). Získané zbraně a zbroj využili po dvou dnech o Velikonoční neděli, kdy Žižka přepadl tvrz Sedlec, kam se uchýlil Oldřich, bývalý pán Sezimova Ústí.
I v tomto případě šlo o rychlou přepadovou akci, při níž husité překonali mohutné valy i vodní příkop sedlecké tvrze. Uvnitř se ukrývalo bohatství, zejména monstrance, kalichy a ornáty, které tam do zdánlivého bezpečí ukryly okolní kláštery. Takovou kořistí však táborští pohrdali, všechny umělecké předměty bez milosti pálili. Hodnotu pro ně měla jen výzbroj či koně.
Se samotnými obránci pak naložili mimořádně krutě. Pana Oldřicha z Ústí jeho bývalí poddaní „umlátili cepy a nakonec, usekavše mu nohy, vhodili do ohně“. Jeden ze zajatců, nějaký pan Pinta, se zachránil tím, že srazil hlavy svým pěti druhům a nato se přidal k husitům. I samotná sedlecká tvrz nakonec lehla popelem. Na její obsazení neměli táborští dostatek lidí. Tak začala éra táborského hejtmana Jana Žižky, který následně v jižních Čechách vytvořil polní obec a pod svým velením z ní vybudoval profesionální vojsko.
__________________________________
Další literatura:
Bělina, Pavel – Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993
Durdík, Jan: Husitské vojenství. Praha 1953
Wagner, Eduard: Zrnka husitského válečnictví. in: Zpravodaj Klubu vojenské historie ZO Svazarmu Praha. 1990
Šmahel František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1996
Čornej, Petr: Jan Žižka, Praha 2019
