Přemysl I. Otakar upevnil korunu vychytralým přebíháním. Obratný politik, nebo lstivý zrádce?

Na boj o vládu nad Svatou říší římskou v letech 1197–1214 se podíváme ze dvou pohledů. V prvním se zaměříme na soupeření mocných říšských rodů. Štaufové byli potomci Fridricha Barbarossy (vládl 1152–1190), jenž si vytkl za cíl vládnout prakticky nad celou křesťanskou Evropou. Prvním zúčastněným Štaufem byl jeho syn Filip a poté, co tento nečekaně zemřel roku 1208, nastoupil vnuk Fridrich Roger. Filip byl prý krásný mladý muž, který zdědil po otci jen laskavost, zatímco vlastnosti skutečného vládce přenechal otec jeho staršímu bratru Jindřichovi VI. (vládl 1190–1197).

Proti Štaufům stáli Welfové ztělesňovaní rytířským bojovníkem Otou IV. Brunšvickým, přítelem anglického krále Richarda Lví srdce i jeho mladšího bratra Jana Bezzemka. Ota byl prý ve svém živlu jen v boji a jeho odvaha hraničila s šílenstvím, ale postrádal vnitřní sílu, chránící mysl před sklíčeností, proto střídavě propadal zpupnosti a ochablosti.

A tak oba kandidáty zastínil svou energičností i diplomatickou obratností nový papež Inocenc III. (pontifikát 1198–1216), který dbal na zvýšení prestiže katolické církve a zejména jejích římských držav, v nichž jí už dlouhá desetiletí konkurovali Štaufové. Šlo mu zejména o nebezpečí spojení římského císařství s královstvím Sicílie, kde Štaufové panovali, což by znamenalo obklíčení římského státu z obou stran. Proto Inocenc od počátku podporoval nároky Oty IV. a snažil se podlomit pozici Filipa Štaufského.

Spor začal nečekanou smrtí Filipova staršího bratra Jindřicha VI. roku 1197, která rozklížila do té doby vcelku jednotná říšská knížata. Jindřich sice nechal rok před svou smrtí zvolit králem svého dvouletého syna Fridricha Rogera, ale říše potřebovala silné vedení, takže symbolické panování dětského krále knížata téměř jednohlasně zavrhla.

Již od počátku vstoupil do říšského sporu také čerstvě nastolený český kníže Přemysl Otakar I., který v roce Jindřichova úmrtí upevnil svou domácí pozici rozumným smírem s mladším bratrem Vladislavem, takže Čechy a Morava poznaly po dlouhé době vnitřních rozporů silnou a stabilní vládu, protože Přemyslovo panování nikdo nezpochybňoval.

Tím se dostáváme k druhému pohledu – českému. Přemysl pojal svou účast v tomto říšském sporu jako vynikající příležitost zvýšit svou vlastní moc a upevnit si na hlavě královskou korunu. Přiznejme si, že z říšského pohledu nebyla Přemyslova účast zase až tak podstatná, protože se v podstatě jen řadil do velké skupiny říšských knížat, která se přidávala střídavě na tu či onu stranu, podle toho, co bylo zrovna výhodnější. Přestože byl bezpochyby jedním z nejmocnějších knížat, o jehož přízeň oba kandidáti stáli a hleděli si ji upevnit, zůstával jen jedním z mnoha vládců, kteří se zařazovali do obou táborů a občas je střídali.

Nicméně Přemysl vnesl do sporu ještě svůj osobní problém týkající se jeho manželských záležitostí. Od počátku se postavil jednoznačně na štaufskou stranu a svou podporu si nechal zaplatit hned v září roku 1198 první královskou korunovací. Filip Štaufský mu přitom vystavil listinu, která se sice nedochovala, ale víme, že mnohé články v ní byly podobné s pozdější Zlatou bulou sicilskou, takže zaručovala českému vládci královský titul i pro jeho dědice (to bylo ovšem podmíněno ještě volbou českých předáků). Z právního hlediska by to mohlo Přemyslovi navždy stačit, ale vzhledem k nejisté situaci v říši visela česká koruna trochu na vodě.

Novopečený český král se Filipovi bohatě odvděčil svou účastí na velkém tažení proti welfským příznivcům, které následovalo hned po korunovaci na podzim 1198. Čeští bojovníci se prý při něm osvědčili jako odvážní a krutí vojáci, kteří sice vynikali zejména při plenění a rabování, ale nikdo nechtěl stát proti nim, pokud neměl výraznou přesilu. Ostatně právě plenění nepřátelských zemí mělo být hlavním cílem tažení. K žádné velké bitvě ani významnému obléhání měst či hradů nedošlo, snad i proto, že kampaň skončila poměrně záhy vzpourou prostých bojovníků u Würzburgu. K Rýnu tedy dorazily jen trosky původně silného štaufského vojska. Nicméně Čechům to nevadilo, protože měli tradičně rádi „malou válku“, při níž mohli plenit a bez větší námahy získávat kořist.

Jenže začaly problémy se zmiňovaným Přemyslovým manželstvím. S čerstvou královskou korunou na hlavě mu totiž přestal vyhovovat dlouholetý svazek s Adlétou Míšeňskou z rodu Wettinů, který byl požehnán několika dětmi včetně designovaného dědice Vratislava. Po roce 1198 český král Adlétu bezohledně zapudil a nechal svého biskupa prohlásit manželství za neplatné kvůli čtvrtému stupni příbuzenství, na něž si náhle vzpomněl. Jinak to ovšem ani nešlo, protože středověk neuznával rozvody.

Vzápětí si vzal za ženu mnohem mladší Konstancii, sestru uherského krále Emericha. Nakolik zde hrála roli smyslná touha mocného muže po mladé ženě a nakolik šlo o vypočítavý politický kalkul? Pravděpodobnější se zdá druhý důvod, protože mladších milenek si Přemysl mohl jistě opatřit dost bez veřejných skandálů. Jenže asi toužil po ženě z královského rodu, což odpovídalo jeho ambicím.

Jenže Přemysl se trochu přepočítal, protože ani Wettinové jakožto míšeňská markrabata nebyli žádné nicky a právě při sporu o říšskou korunu Přemyslovi mnohokrát slušně zavařili. Zhrzená Adléta se totiž vehementně hlásila o svá práva u papeže, který rozvod (či přesněji zneplatnění manželství) dlouho pořádně neuznal, navíc stál na straně Welfů. Přemyslovi se tím značně zúžil manévrovací prostor, protože kdykoliv se ocitl v jednom táboře s Wettiny (ať už štaufském či welfském), vždy to pak vedlo k rozporům, což ani jeden z římských kandidátů neviděl rád.

Ostatně přítomnost Wettinů ve táboře Štaufů jistě přispěla i k prvnímu z pověstné série Přemyslových politických kotrmelců. Jeho přechod na druhou stranu byl ovšem postupný. Začal vlastně už dopisem od papeže z března 1201, v němž Přemyslovi vyčetl, že přijal hodnost od „nepravého“ krále a měl by to napravit s tím, že Ota je ochoten mu korunu taky udělit. Ještě koncem téhož roku už církevní diplomat oznámil, že Přemysl podporuje Otu, byť otevřeně se k němu přihlásil až o rok později.

A ještě o další rok poté, tedy 1203, začal český král podporovat Otu i vojensky. V letním tažení proti štaufským příznivcům šlo opět o plenění a drobnou válku, v níž Češi měli tolik vynikat. Po jejich boku pak válčili bojovníci uherského krále, tedy Přemyslova švagra přes druhou manželku. Divoké Uhry, kteří při rabování jistě za Čechy nezaháleli, přiměl k účasti na Otově válce sám papež, i když jejich království leželo mimo říši, takže na sporu vlastně neměli žádný zájem. Válčili hlavně kvůli kořisti.

Když potom v srpnu přijal Přemysl královské pomazání od papežského legáta kardinála Gudia, ocenil Ota českou účast na jeho tažení s tím, že měli na jeho úspěších velký podíl. K tomu mu vystavil privilegium, v němž potvrdil všechny královské výsady, které Přemysl obdržel od Filipa o pět let dříve.

Příštího roku 1204 se začal Ota IV. Brunšvický dostávat do vážných potíží. Vyschly mu příjmy z Anglie, kde zabředával do problémů neschopný král Jan Bezzemek (vládl 1199–1216), papež musel hasit důsledky katastrofální 4. křížové výpravy, která skončila rabování Konstantinopole a podpora Uhrů skončila s úmrtím Přemyslova švagra Emericha. A tak velká část knížat začala přecházet k Filipovi, který zahájil mohutný tlak na jednoho z posledních Otových spojenců lantkraběte durynského. Ten se po útoku štaufského vojska musel podrobit Filipovi a další na řadě byly přemyslovské Čechy.

Přemysl Otakar I. vyhodnotil situaci tak, že nemá šanci téměř sám Štaufům čelit a nechal si raději za návrat do Filipova tábora zaplatit 7000 hřiven stříbra. Od tohoto druhého kotrmelce už můžeme teoreticky všechny jeho změny stran omluvit tím, že mu vlastně nic jiného nezbývalo. Na druhou stranu velká dávka vychytralosti na úkor loajality tam jistě byla. Mohl třeba alespoň zkusit chvíli štaufskému tlaku čelit a podrobit se až po porážce, ale on raději předvídal dopředu. Vydělala na tom česká pokladna, ale tratila přemyslovská čest.

Tím se ovšem český král znovu ocitl v jednom táboře s Wettiny a Filip Štaufský si na něm vynutil slib, že zapudí Konstancii Uherskou a přijme zpět Adlétu Míšeňskou i syna Vratislava. „Slibem nezarmoutíš,“ řekl si asi český král a zřejmě hned od začátku nemínil slovo dodržet. Wettinové to brzy poznali a raději roku 1207 přešli do tábora Welfů, když zjistili, že Filip se raději přidrží Přemyslovce.

Jenže Wettinové zůstali u Welfů skoro sami, protože Ota postupně ztratil všechny pozice a nakonec i podporu papeže, takže roku 1208 mohl být Filip uznán za krále téměř celou říší. Proti byl však bavorský falckrabě, jenž z jakýchsi osobních důvodů v červnu 1208 Filipa v Bambergu zavraždil, takže se celá římsko-německá říše ponořila do dalších zmatků.

Z počátku se zdálo, že může nalézt klid pod žezlem Oty IV., který náhle pookřál a začal přijímat pod svá křídla ve velkém bývalé štaufské stoupence. Už v září 1208 byl Ota znovuzvolen králem. Inocenc III., který byl předtím k podpoře Filipa spíše donucen okolnostmi, byl samozřejmě taky rád. Naopak Přemysl rád nebyl. Rytířsky vychovaný Ota mu nezapomněl, jak snadno posledně změnil strany a navíc se velmi sblížil s Wettiny, kteří mu i v největší nouzi zůstali věrní. U jeho dvora se pohyboval i Adlétin možný dědic království – syn Vratislav, jemuž Welf prokazoval úctu.

Nakonec ani Přemyslovi nezbylo nic jiného než v květnu 1209 Otu na říšském sněmu znovu podpořit. Žádná protistrana totiž neexistovala – štaufský tábor se neměl za kým sjednotit. Ota českého krále váhavě přijal, protože nechtěl pokračovat ve válce, ale radost z toho neměl. Na druhou stranu Welfa české starosti nemuseli tížit, protože v říjnu ho dokonce papež korunoval v Římě císařem, což byla velká pocta nezvykle brzy po zvolení.

Jenže novopečený císař nezvládl příliv štěstí, jenž mu zřejmě dodal nebývalé sebevědomí a takřka „přes noc“ obrátil své myšlení. Náhle se začal považovat za natolik mocného, aby si mohl dovolit pokračovat v imperiální politice Štaufů a postavit se i proti papeži, který ho do té doby podporoval. Chystal dokonce tažení proti Sicílii, kde zatím vládl s požehnáním papeže mladý Fridrich Roger Štauf, syn někdejšího krále Jindřicha VI., jehož jsme ve vyprávění opustili jako dvouleté dítě. V roce 1210 už mu bylo 15 let a Inocenc III. si ho vybral jako nového chráněnce proti nezvládnutelnému Otovi. Dokonce byl ochoten překousnout i to, že Fridrich je z nenáviděného rodu Štaufů.

Zatímco vojensky si vedl welfský císař v Itálii nadmíru zdatně a vyhrával, kde mohl, na druhé straně Alp ho zatím Inocenc porazil diplomaticky. Na říšském sjezdu v Norimberku roku 1211 se mu podařilo vytvořil silnou koalici protiwelfsky naladěných knížat, kteří zvolili Fridricha novým římským králem. To se rovnalo vyhlášení války a nemohl u toho chybět ani Přemysl Otakar I., jemuž asi značně otravovala život neustálá přítomnost Wettinů u Oty a hrozba nechtěného syna Vratislava.

Začala další drobná válka, kdy si stoupenci obou táborů navzájem plenili území. Císař se rychlým pochodem vrátil zpět přes Alpy a v březnu 1212 dorazil do Frankfurtu. Osobní přítomnost měla blahodárný účinek a na jeho stranu se začali vracet mnozí z těch, co ještě nedávno v Norimberku volili Fridricha. Přemysl ovšem logicky vytrval na štaufské straně a Ota ho za to demonstrativně zbavil království a v květnu 1212 ho udělil i s Moravou v léno právě Vratislavovi. Český král už neměl na výběr. Naštěstí pro něj se ze Sicílie na papežovu výzvu připlavil do střední Evropy sám Fridrich a začal na všechny strany odměňovat své věrné. Sám neměl žádné vojsko, ale spoléhal na to, že mu ho knížata v Německu dodají, což se mu obratnou diplomacií za podpory Inocence podařilo. Výsledkem tohoto postupu se stala i slavná Zlatá bula sicilská vystavená 26. září 1212 v Basileji, která potřetí a definitivně stvrdila královský titul pro Přemysla i jeho nástupce.

Rozhodující a závěrečná fáze boje říšský trůn se odehrála následujícího roku 1213 a česká vojska v této válce opět válčila ve štaufském vojsku, například v Durynsku. V další drobné válce držely trumfy ovšem diplomati, zatímco armády představovaly vlastně jen donucovací prostředek při nátlaku na protivníka. A v této disciplíně jednoznačně vynikal Inocenc III., takže Ota IV. ztrácel jednoho příznivce za druhým, až s ním začali hrát dvojí hru i dosud věrní Wettinové. Roku 1214 už byl spor v podstatě rozhodnutý ve prospěch štaufské strany a většina knížat už své voje stáhla domů. Stejně tak český král, který se podobně jako mnozí další nezúčastnil konečného Otova pádu v bitvě u Bouvines 27. července 1214. Ten ji sice přežil, ale ztratil i poslední naděje, takže o čtyři roky později zemřel takřka v zapomnění.

___________________________________

Literatura:

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha NLN 1997

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí, Praha NLN 2010

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, Praha NLN 2002

Wihoda, Martin: První česká království, Praha NLN 2015