Článek
O nejmladší a nejznámější Libuši jsem už psal v článku Libušin soud povolal Přemyslovce k vládě, ale nyní se zaměřím na její sestry Kazi a Tetu (případně Tetku, což je původní používaný staročeský tvar jejího jména). Dušan Třeštík píše o třech dcerách Krokových jakožto interpretaci původní pohanské trojfunkcionální bohyně. My je ovšem známe už v podání křesťanského kronikáře Kosmy, který jim nemohl ponechat jejich božskou podstatu, a tak z nich udělal pouhé smrtelnice, ovšem neobyčejně nadané. Když si nejmladší Libuše vzala Přemysla a stala se tím pramáti přemyslovského knížecího rodu, zastínila tím své dvě starší sestry. Navíc právě ona ovládala věštectví, a tak o ní logicky píše i jako o nejmoudřejší. Nicméně ani její starší sestry nepřišly zkrátka.
Kněžky nebo bohyně?
Badatel Josef Sadílek uvažuje o tom, že Kazi, Teta i Libuše byly kněžky boha Triglava, jehož tři hlavy symbolizovaly podsvětí, zemi a nebesa – tři úrovně zemského bytí, které se sňatkem spojilo s lidským rodem a zplodilo pokolení vládců.
Jinak na ně pohlíží historik Dušan Třeštík se zmíněnými třemi funkcemi, které však definuje ještě trochu jinak. K věštkyni Libuši patří funkce řídící, k léčitelce Kazi funkce plodící a vůdkyni kultu Tetce funkce magická. V zásadě tím obsáhl vše, čím mohly ženy výjimečně vyniknout v patriarchální pohanské společnosti, kde jim (stejně jako v té křesťanské) patřila většinou jen role matky a pečovatelky o domácnost.
Nejstarší Kazi působila jako léčitelka, „… jež Medei z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. Proto i obyvatelé této země, když se něco zničí a vzdávají se naděje, že to mohli znovu míti, mají o ní pořekadlo: To nedovede ani Kazi napraviti.“ Je tedy vlastně jakousi napravovatelkou škod, a právě ona z trojice sester má nejblíže k plodivé síle, byť ve formě léčení či přesněji léčitelství.
Léčitelka a vládkyně osudu
Je ovšem na první pohled patrné, jak Kosmas miloval antickou mytologii a přirovnával postavy z českých mýtů k řeckým příběhům, čímž nám ovšem trochu zamlžil jejich původní podstatu. Tři sestry žily totiž staletí předtím v ústním vyprávění a v něm jistě neměla místo ani Medea z Kolchidy ani lékař Asklepios. Nicméně můžeme z přirovnání vydedukovat její ohromnou moc, protože ani antičtí bohové neměli možnost zastavit Sudičky osudu od jejich předení, zatímco Kazi údajně ano.
Dokázala tedy ve slovanských mýtech ovlivňovat lidské osudy? U bohyně je to dost pravděpodobné. A po vzoru Medei z Kolchidy zase zřejmě dokázala vařit rozličné lektvary. A to nejen nějaké zklidňující či uspávací „čajíčky“. Medea prý dokázala lektvarem z bylin a různých částí živočichů navracet mládí. To je zcela zjevná funkce bylinkářky, co velmi dobře rozumí nejen účinkům rostlin, ale třeba i vnitřností či jiných částí živočichů. Takové ženy žily jistě i v Kosmově době a v době, kdy neexistovali žádní vystudovaní lékaři, plnily důležitou funkci lidových léčitelek.
A to ještě pomíjíme další umění Medei, která prý dokázala ovlivnit pohyb nebeských těles a „deště i hromy vylákat z oblaků“, tedy ovládat počasí. Ani to by nás u bohyně nemělo překvapovat, ale k obrazu léčitelky to už tak úplně nepatří. Naopak léčitel Asklepios se v řeckých mýtech stal populárním bohem lékařství, což Kazi přesněji vystihuje.
K plodivé bohyni Kazi ovšem logicky patří i muž a rodina. O tom se však Kosmas nezmiňuje a báji o Bivojovi s kancem známe až od Václava Hájka z Libočan (16. století), takže zcela jistě není autentická.
Temná kultistka
Ve starých slovanských pohanských dobách byl život lidí maximálně spjatý s přírodou a jejími silami. Jestliže Kazi využívala její léčivou sílu, tak Tetka, druhá věkem, byla z křesťanského pohledu Kosmy vyznavačkou model a démonů: „Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.“
Na jednu stranu jí Kosmas přiznává jemný cit i ctihodnost, ale o kousek dál ji nazývá čarodějkou a naznačuje, že vládla temným silám. Ovšem z křesťanského pohledu byly všechny přírodní síly vycházející ze starého náboženství temné. My dnes víme, že Tetku popsal jako kněžku, tedy jakousi vůdkyni kultu. Jako takové jí připadla důležitá magická funkce v božské trojici. Byla to právě ona, která měla vést rituály a zajistit spojení mezi lidmi a nadpřirozenými bytostmi z lesa i mocnými božstvy.
Slovanské ženy na ilustraci Věnceslava Černého k Jiráskovým Starým pověstem českým
Lesní čarodějka
Mezi starými Slovany se kdysi vyskytovali takzvaní volchové či lesní čarodějové, kteří žili stranou vesnice a běžné společnosti. Právě oni dokázali údajně komunikovat nejen se zvířaty, ale především s nadpřirozenými lesními bytostmi (viz Tajemné bytosti z lesů). Nicméně ti zase nevedli kult bohů, což patřilo do sféry kněžích a ti zase byli u západních Slovanů většinou spjati i se světskou politickou mocí (kněz neboli kníže byl zároveň vládcem i vůdcem kultu). Na druhou stranu v Kosmově době na přelomu 11. a 12. století, kdy už vládu přebíralo křesťanství, ale staré kulty ještě přežívaly, se právě kolem takových lesních „podivínů“ srocovali lidé vracející se ke starým tradicím. Možná proto děkan Kosmas popsal kultistku Tetku právě takto.
Každopádně plní Tetka druhou funkci bohyně dle Třeštíka – magickou. Třetí funkce řídící pak připadla logicky Libuši, která se stala vládkyní a soudkyní.
Tajemné bytosti z lesů
Božské sestry Kazi, Teta a Libuše měly tedy zjevně nadpřirozený původ. Znamená to snad, že se mohly řadit do božského panteonu po bok Peruna, Velese, Svaroga a dalších slovanských bohů? To zřejmě ne. Zdá se, že patřily spíše k nadpřirozeným bytostem nižšího řádu, jako byly u Slovanů třeba bludičky, hejkal, víly, či vodník, ale zřejmě také Morana, jakási slovanská personifikace smrti. Těchto bytostí sídlících většinou v lese se Slované sice obvykle báli, ale čas od času se s některými z nich jejich volchové (slovanští čarodějníci) mohli setkávat a žádat je v případě nouze o pomoc či radu. Podrobněji se o slovanském náboženství můžete dočíst v článku Neznámé příběhy slovanských bohů, duchů a démonů.
_______________________________________
Literatura:
Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů. Praha 2003
Sadílek, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů. Praha 1996
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990
