Článek
Já vás vnímám tak, že pro vaši práci, ať už historickou, nebo současnou, byly důležité tři aspekty. Byla to novinařina, vyprávění lidských příběhů a v rámci odpočinku to bylo lezení. Jak se tyto tři aspekty daly skloubit dohromady?
To jste vypozoroval velice dobře, mám radost. Takto jsem živil přes 20 let novinařinou, před tím jsem dělal v USA spoustu manuálních zaměstnání. Teď píšu knihy. Moje kariéra se celkem mění, ale co zůstává v mém životě naprosto stabilní, je lezení. Lezu od svých 14 let. Bylo těžké to skloubit, když jsem pracoval pro CNN, protože jsem strávil v letech 1999–2006 osm až devět měsíců na cestách. Blízký východ, válečné zóny, Afghánistán a tak dále. Na lezení nebyl tolik čas. Pak jsem odjel do Číny v roce 2006 a tam to lezení skončilo úplně. Po 11 letech jsem se k němu vrátil, protože lezení potřebuju k životu.
Troufám si říct, že věci, které se v lezení naučíte, jako být sám a postarat se o sebe v horách, se mi hodily i v těch válečných zónách. Když jsem tam byl, absolvoval jsem různé vojenské operace s americkými mariňáky, s nesmírně vycvičenými muži a ženami, a tam jsem využil zkušenosti z lezení. Považuji lezení za fyzicky nejlepší sport. Také se říká, že polovina tohoto sportu je o hlavě, je to o morálce a vůli. To vše mě připravilo na válečné zóny, kde se za chyby velmi rychle platí.
Mohl byste mi dát příklad, kdy se vám změnilo vnímání světa díky lezení?
K lezení jsem několikrát přivedl mladé lidi, kteří měli nějaké problémy v životě. Jeden takový kluk z Peru měl bakterii, která mu „vyžrala“ celý obličej. Pak ho plastický chirurg ze Skotska opravil, ale trvalo to více než 8 let a ten kluk měl za sebou přes 80 operací. I přesto to na něm bylo vidět. Byl hodně plachý, tichý a stranil se lidí. Začal jsem ho brát na hory a během roku se mu neskutečně zvedlo sebevědomí. Najednou si začal věřit a přestal si všímat lidí, kteří se na něj divně dívali.
To, co jste popsal, je neuvěřitelný životní příběh. Vy jste jich zažil předpokládám daleko více. Je nějaký jeden příběh, který ve vás zůstal dodneška?
Byla jich celá řada. V těch válečných zónách jsem potkal nesmírně odvážné lidi. Viděl jsem spoustu tragédií. Jeden z příběhů, o kterém budu psát ve své knize, je o mladé Iránce, kterou jsem potkal v roce 2004 v Bagdádu. Začali jsme si povídat na jedné tiskové konferenci, kde ona pracovala pro íránskou televizi, a pro mě byla symbolem utrpení Iráku. Její otec a bratr byli popraveni režimem, dokonce jí poslali kulku, aby za ni zaplatili. Ona studovala angličtinu v Bagdádu, přišla válka v roce 2003 a úplně náhodou při jednom incidentu zastřelili její sestru. Pomohl jsem jí dostat se do České republiky, pak odešla do USA a dnes je jednou z hlavních reportérek pro BBC v arabštině. Neskutečně silná žena. S ní jsem se nedávno setkal a ona má dodnes v sobě to trauma. Tento příběh mi zůstane v paměti navždy.
Já si to nedokážu představit, ale řekněte mi, jak jste se s tím dokázal sám vyrovnat?
Když jsem byl v CNN, tak to šlo docela dobře. Pořád jsem lezl. To mi hodně pomáhalo, protože jsem si vždycky dokonale vyčistil hlavu. Co mi hodně pomáhalo v těch válečných zónách, byl poslech hudby. To bylo moje útočiště.
Rozhovor vznikl v rámci Mezinárodního filmového horolezeckého festivalu v Teplicích nad Metují.
