Článek
Na zahrádce kolem chalupy pracuji rád. Terén je zvlněný, útulný. Dobrá příležitost pro schody k potoku. Kontaktuji stavební firmu. Prosím o nabídku. Přijel plachý pán. Knír neměl, nekroutil si ho, ale chodil sem tam a zapisoval si míry do notýsku. Kroutil hlavou a vzdychal. „Kolik to bude stát?“ ptám se. „Padesát tisíc,“ řekl sebejistě a ukazoval fotografii plánovaných schodů, podobných zámeckému schodišti s panelákovým zábradlím.“ „Je to nějak podezřele levné,“ říkám se zatajeným dechem. Důchod za dva měsíce. Zloději. „Nezlobte se, ještě si to rozmyslím.“ Stavitel zklamaně odešel.
Dívám se na hromadu kamení a myslím si, že není nic lehčího než si udělat schody sám a zadarmo. Na gymplu jsem získal výuční list zedníka, tak co. V dílně jsem našel dva pytle zkamenělé betonové směsi staré jen tři roky. Určitě se mně ve vodě nakonec rozpustí. Na Googlu jsem si přečetl, jak mají být stupně dlouhé a široké, zkoušel vypočítat úhel sklonu schodiště. Ze školní matematiky si pamatuji jen výpočet procent a trojčlenku. Složitější počty nezvládám. V případě různě velkých a hrbolatých kamenů je to vlastně jedno.
Některé kameny jsou doopravdy těžké. Navozil jsem balvany pod kopec a začal se stavbou. Když jsem dostrkal první megakámen na žádoucí místo, ukázalo se, že je nakřivo. „Máš to nějaký křivý,“ řekla žena, která mě pohledem plným skepse sledovala z povzdálí. „No, jo. Vždyť to narovnám.“ Rukama to nejde. Zkusil jsem pohnout velikánem násadou rýče. Nevydržela. Zkusil jsem krompáč. Nevydržel. Přátelé nikde. Ženu o pomoc raději nežádám. Jeden zraněný v rodině stačí. Záda začínají bolet obvykle až večer. Mě začaly bolet už po třech schodech. „Asi toho budu muset nechat,“ říkám ženě poraženecky. „Nic si z toho nedělej, koupím nějaký sukulenty a uděláme z toho skalku.“ Mlčím a jdu si lehnout. Za týden si dodám odvahy a volám stavební firmu. „Rozmyslel jsem si to. Kolik jste říkal, že to bude stát?“ „Sedmdesát tisíc,“ řekl stavitel a rentgenoval mě dlouhým pohledem. „To víte, cena materiálu rychle roste.“ „A kdy byste to udělali?“ „Tak do roka. Nestíháme!“ Dožiji se toho? Materiál určitě zase zdraží! Volám ženu: „Přines Ibalgin. Jdeme na to,“ a jedu s kolečkem pro kameny na čtvrtý schod.
