Článek
Někdo má dědečků pět i šest. Já neměl žádného. Když jsem přišel po válce na svět, byli moji dědečkové mrtví. Naštěstí jsem měl dobrého tátu. Někdo nemá štěstí na dědečky ani na táty. Nejde o to mít dědečka na papíře, ale takového, který nás naučí lepit píchlou duši kola, chytat ryby, spravit židli, natírat plot, chodit po horách. Také lekce plavání a jízdy na kole jsou nezapomenutelné. Pamatuji si, jak jsem v přítomnosti mého otce chytil na udici kapříka. Protáhl jsem ho trochu pobřežním blátem. Tatínek se rozhodl, že ho umyje. Přinesl ho zpátky k vodě, čehož kapr zrádně využil a zmizel v řece Ohři. Kdybychom spolu nebyli, příhoda se nestala. Nepamatoval bych si nic. Jde o to být spolu. Pro vzpomínky. Skoro do osmnácti let jsem jezdíval s rodiči na dovolenou. Na Sázavu, do Polska, Bulharska, Jugoslávie. Dnes se děti na dovolené s rodiči nudí. Dědo! Tati! Co bychom tam dělali? Snažím se s vnuky být, ale přiznávám, že zájem velký není. Uspěl jsem až s radami, jak hrát SimCity, World of Tanks nebo hledat články o rockových hvězdách na internetu. Zlatým hřebem vztahu k vnoučatům je ovšem výuka jízdy autem. Na motorku jsem neměl síly, ani motorku. Pro jednu krásnou a milou dívku jsem „bonusový“ dědeček. Žiji totiž s její babičkou. Babičky jsou stejně důležité jako dědečkové. Ne-li důležitější. Pro vnučky určitě! Když matky ztrácí při výchově vnuček nervy, dobrá babička by měla být připravena ve vhodnou chvíli na vhodném místě jako úlevný polštářek, nárazník, který vyslechne, pohladí, obejme. Když naučí vnoučata trochu vařit a uklízet, je to šlehačka na dortu. Říkávala: „Nauč se také žehlit a prát, nikdy nevíš, kdy to budeš potřebovat!“ Dělám to všechno dodnes. Dívám-li se kolem, ti, co se nic nenaučili, nedělají nic. Mají se líp?
Dědeček není totéž jako stařeček. Dědečkem se mohou stát muži velmi mladí, třeba ve čtyřiceti. Stařečkem až po devadesátce. Děti netuší, jak skvělé je mít skutečného dědu. Sní spíše o kouzelném dědečkovi z pohádky, s kterým se při bloudění lesem rozdělí o chlebíček se šunkou a on jim dá za odměnu motorku a zmizí, aby nepřekážel.
Čím víc přemýšlím o svých předcích, tím více si uvědomuji, jak je důležité, že to byli slušní, pracovití, poctiví lidé. Žádní podrazáci. Vždycky mě potěšilo, když ve společnosti přišla řeč na moje rodiče a já se dozvěděl, že táta byl „dobrej chlap“ a máma „super ženská“. Bohužel zemřela v šedesáti letech. Byla malířka. Na jaře vždycky malovala pivoňky, které jí táta vozil z blízka i daleka. Byl to pěkný důkaz lásky. Exempla trahunt, příklady táhnou – říkávali latiníci. Od maminky jsem se kromě lásky k umění, literatuře i hudbě (milovala Sarasateho) naučil také stolovat. Maminka ráda pořádala večírky a hostiny a vždy muselo být krásně prostřeno, s květinami, svíčkami, ubrousky a všemi náležitostmi.
Své rodiče i prarodiče si nevybíráme, ale přece jen nějaká dědičnost tu je. V dospívání si říkáme: „Nikdy nechci být jako můj táta nebo máma!“ Postupem času zjišťujeme, že jsme skoro na vlas stejní jako oni. Většinou to je dobře. A pak, vůbec nejlepší je mít maximálně dva dědečky a dvě babičky, jak nejdéle to jde.
Použitý zdroj:
