Článek
Partnerské hádky začínají banalitami. Například tím, že „někdo“ nechá špinavé ponožky na podlaze, zapomene vypnout světlo na záchodě nebo přinese domů jinou značku másla, než měl(a). Ve skutečnosti jde o to, že se cítíme zneuznaní, nepochopení, že jsme měli jinou představu o společném životě nebo, že nás jen bolí hlava a Sparta (Slavie, Hradec…) ve fotbale prohrály.
Můžeme se hádat s křikem po italsku nebo na hadí způsob, kdy na sebe jen syčíme. Každý máme svůj oblíbený druh hádky. Někteří preferují v hádce domácí práce, politiku, jiní bludiště rodinných vztahů: „Jsi stejná jako tvoje máma, tvůj táta!“ „Jsem tady snad jediný člověk, který uklízí, vaří, seká trávu, myje nádobí, pere a učí se s dětmi?“ zvolá rozhořčeně iniciátor hádky. Oslovený(á) buď prchá, nebo začne vysvětlovat, že všechno vlastně dělá on (ona) a není o čem mluvit. Ti nenapravitelní kontrují: „To musíš tolik utrácet? K čemu potřebuješ tolik bot?“ „Aspoň nečumím pořád do počítače jako ty. Zkus se učit aspoň s dětmi, když ti to ve škole nešlo.“
Můžeme se hádat pro něco nebo pro nic. V prvním případě doufáme, že upozornění partnera na jeho nedostatky povede k nápravě. Zapomínáme, že líný člověk zůstane líný, nepořádník nepořádný, nevěrník nevěrníkem, hlupák hlupákem, lakomec lakomcem bez ohledu na oprávněnost hádky. Mnoho lidí nedokáže uznat svůj omyl ani tváří v tvář důkazu o něm. Vzpomeňte na Galilea s jeho tvrzením, že země se točí. Nejvíc sebevědomí mají paradoxně ti, kteří umějí a vědí nejméně, kteří pro kvalitu vztahu nedělají nic.
Úplně zbytečné jsou hádky, které nemají řešení, navíc v oblastech, o nichž nemáme ani ponětí. Je zbytečné se hádat o existenci mimozemšťanů, andělů, globálním oteplování, tvrzení, že země je placatá.
Naprosto vysilující jsou hádky vypravěčské: já jsem to řekl, neřekl, byl jsem tam, nebyl si tam, viděl jsem to, neviděl si to. Při přátelských setkáních platí: „Nekažte vyprávění pro zábavu pravdou!“
Škoda, že v některých hádkách neexistuje digitální challenge jako na tenisu, prohlásí-li soudce aut, ale hráč to vidí jinak. Pomohl by i fotbalový VAR (video assistant referee). Jen by ho neměla obsluhovat tchýně (tchán).
Trvalé, opakující se hádky jsou stresující, určitě zkracují život, berou chuť na sex. Jsou i výjimky. Někteří se po hádce dokáží pomilovat jako nikdy. Vydrží jim to do další hádky. Proto se hádají často. Měl jsem známou, která zdůvodňovala rozvod tím, že nebylo možné se s manželem pohádat. Nebo pomilovat?
Touhu po sexu při hádce způsobuje uvolňování hormonů pohody: endorfinů a oxytocinu. Bohužel se často nevyplavují u účastníků hádky stejně. Někteří se na usmiřování po hádce těší. Usmiřování je krásné u stabilních párů, které se milují, respektují. S usmířením počítají předem. Hrají si s ním. Neodcházejí po každém nedorozumění z domu: k mamince, do hospody. Nerozvádí se dvakrát týdně. Vážnější a dlouhodobé rozpory postel nevyřeší. Samostatný problém jsou hádky kvůli sexu. Někdo si ho přeje častěji, někdo méně, někdo rád experimentuje, někdo musí mít zhasnuto. Tam pomůže jen upřímný dohovor s vyjasněním priorit, akceptovatelných kompromisů, ne hádka.
Než se začneme hádat položme si otázku, zda stojí za to si kazit náladu. Hádky jsou součástí naší povahy a ta se jen tak rychle nezmění. Domluvme se s partnerem (partnerkou), že naše naštvání po hádce smí trvat maximálně dvacet minut. Milovat se můžeme dřív. „Sportovní“ hádky by neměly končit několikadenním mlčením, ale objetím, polibkem a konstatováním: „To jsme se pěkně pohádali, viď?“
