Článek
„Jakmile se z mládí začne dělat zásluha, tak je to špatné. Protože každej blbec – starej byl taky jednou blbec mladej“. To snad řekl Jan Werich. Druhý český velikán humoru Jiří Suchý dodával: „Taky jsem býval mladý, ale věděl jsem, kdy přestat“. Tak co s tím? Mladí automaticky předpokládají, že staří nic nechápou, nic neumějí, jen jim stojí v cestě za štěstím. Staří mladým závidí zdraví, elán, ale vyčítají jim nerozvážnost, lenost, nepořádnost a dále cokoliv chcete…
Starší mívají více zkušeností, praktických znalostí, více trpělivosti, ale také více strachu. Neuběhnou deset kilometrů za hodinu jako dřív. Mají ale zkušenost mládí i stáří. Mladým zkušenost stáří chybí. Touží po všem novém, po cestování, po sportovním nebo milostném adrenalinu, neděsí je parkovací automaty ani počítače. Snaží se vydělat peníze, které jim umožní užívat života.
Staří už všechno mají, všechno viděli, nebo nemají nic a zjišťují, co měli v životě dokázat, a nedokázali. Jedni začnou skuhrat, že už nemá cenu nic měnit, jiní zkouší, co se ještě dá stihnout.
Měl jsem mladého strýce, který se v sedmdesáti učil bruslit, protože předtím na to neměl čas. Jednou sebou docela slušně praštil. Helmy se nenosily a on týden nepoznával tetičku. Vyráběl skvělé víno z kedluben a rybízu.
Rezignující staří (bez ohledu na věk) mají všeho po krk a nevynechají jedinou příležitost, aby to někomu nesdělili. Ve vytahaných teplácích, montérkách nebo legínách, neoholení nebo v natáčkách leží na kanapi u televize, kouří, popíjí pivo (víno) a stěžují si, že seriály (fotbaly) už nejsou, jak bývaly. Z domu vychází zřídka. Měli-li by si vybrat peníze z bankomatu, raději zemřou hlady. Přestávají vařit. Pro jednoho (dva) se nevyplatí kuchtit. Celý svět se proti nim spiknul. Nemají budoucnost. Naději na cokoliv. Soustředí se na ztrátu zdraví. Bolest jejich kloubů, migrénu a alergii na jaro znají všichni sousedé v ulici. Důchod mají nebo budou mít mizerný, ale všechny možnosti ke zlepšení bídných financí velkoryse zamítají. Museli by totiž dělat něco víc než vzdychat.
Z řečeného je jasné, že starý může být člověk ve třiceti a mladý v osmdesáti.
Z matematického pohledu je věkový rozdíl důležitější než počet let od narození. Staré od mladých dělívá obvykle 20 let. Victor Hugo napsal: „Čtyřicítka – to je stáří mladých, padesátka –mládí starých“. Všechny mladé mohu potěšit. V sedmdesáti je to pořád dobré. Nebojte se. Všechno funguje bezvadně, pokud jsme zdraví a snažíme se žít jako vždycky. Idioty a osoby naplněné nenávistí a žlučí ovšem potkávám bez ohledu na věk. Navrhuji proto, abychom proti sobě nestavěli kategorie mladí/staří, ale uvažovali výhradně v intencích dobří /špatní, slušní/ hulváti.
Tak jako je v pracovních týmech dobré, pracují-li spolu ženy i muži, tak je výhodné, jsou-li v kolektivu zastoupené všechny věkové kategorie. To zaručí méně soutěživosti a více spolupráce. Na konec ještě vzpomenu na výrok Karla Havlíčka Borovského, který jsem v mládí často dával k dobru: „Kdyby stáří dodávalo moudrosti, byl by dubový pařez největším mudrcem!“ Už to neříkám. Zmoudřel jsem.
