Článek
Když se dívám v televizních zprávách na domy v Jeseníku, v Krnově, Opavě a vidím lidi, kteří přišli o všechno, je mi do breku. Už se na to nesmím dívat. Na operačním i porodním sále jsem zažil nejednu tragédii, ale bývalo to v situaci, kdy jsem mohl proti neštěstí bojovat, snažit se o záchranu. V případě velké vody nemůžete dělat nic. Jen utíkat na kopec. Na Jesenicku máme chalupu. Není to ani měsíc, co jsem pro Medium napsal fejeton Dědek a schody. Schody už nemám. Uplavalo nám s nimi asi 300 metrů pozemku, podemlelo břeh na dosah domu, odneslo pět metrů nařezaného dřeva i s budkou, zaplavilo „šopu“ se sekačkou, frézou na sníh, odneslo plot, stromy, keře, květiny. Dokonce dva obrovské balvany o průměru 3 a 5 metrů. Ve sklepě máme na dřevěné podlaze 20 cm vody a bláta. Já vím, proti lidem, kterým se utopil někdo z rodiny, zmizel dům nebo auto, je to zanedbatelné. Stres ale dokáže být u „malých“ věcí stejný jako u velkých. Ve vesnici je mnoho dalších obyvatel postiženo neuvěřitelně hůř.
Hlas pojišťováka, který byl při uzavírání pojištění samá legrace, v telefonu vesele nezněl. Váš případ bude pojistka řešit asi jen částečně. Nahlásím to, uvidíme. Volám známé z konkurenční pojišťovny. Říkám, že se bojím, že eroze svahu bude pokračovat a zřítí se i dům. Co mám dělat? Odpovídá váhavě. To není věc pojišťovny, napiš dopis Povodí Moravy. Pravděpodobně hned nepřijedou. Určitě řeší větší problémy. Kdyby se dům zřítil, dej vědět.
Doporučení, že mám zhluboka dýchat, meditovat a cvičit jógu, si mohou rádci strčit za klobouk. Jediná otázka je, jestli jsem už na prášky, nebo ne. Lidé, kteří jsou povodní nedotčení, si myslí, že jsem slaboch nebo začínám být stařecky dementní. Není mnoho přátel, s kterými lze stres sdílet, kteří ho pochopí. Říkají: „Jsi naživu, tak si nestěžuj. Jiní jsou na tom hůř!“ Co jiného mají říct? Určitě pomáhá rodina, možnost si postěžovat na osud. Objetí.
Obdivuji hasiče, záchranáře, dobrovolníky. Děkuji, děkuji, děkuji! Jsou důkazem, že dobří, obětaví lidé ještě žijí. Ohrožení lidi stmeluje. V nedávné minulosti jsem si myslel, že už jich moc není. Obdivuji majitele zničených domů, jak se chystají vše znovu opravit, vybudovat. Sám jsem v minulosti psal, jak je po každém pádu důležité vstát a jít dál. Když to teď neudělám, nikdo mně už nikdy neuvěří. Jsem v „háji“! Moudře se tomu říká posttraumatický syndrom. Fakt nevím, co dělat. Po alkoholu mi bývá špatně a je to ještě horší. Jdu do lékárny. Snad se to zlepší, až se probudím. Začnu se bránit. Pomohou děti, přátelé. Začnu telefonovat na všechny strany. To by v tom byl čert, abych příští velkou vodu nezahnal do koryta. Po bouřce se přece vždycky vyjasní.
