Článek
Na platformě Medium.cz vyšel dne 1. 4. 2026 článek M. Strycha: Ještě nedávno byl pro ženy porod ponižujícím rituálem…
Článek napsal člověk, který o porodnictví mnoho neví. Závidím mu jeho mládí. Autor se zaměřuje na hrůzyplné situace v historii porodnictví. Uvádí praktiky císařského řezu bez anestézie v minulosti.
Moderní císařský řez, jak ho známe dnes, existuje teprve zhruba 120 let. První císařský řez se dle českého písemnictví odehrál v Praze roku 1337, bez anestezie — protože žádná neexistovala. Až do 19. století šlo o zákrok, který většinou končil smrtí matky. Moderní bezpečný císařský řez je výsledkem staletí bolesti, omylů, odvahy a vědy.
Císařský řez se neprováděl proto, aby byly ženy trestány bolestí, ale pro jejich poslední možnost záchrany. Zkušenosti s násilným vybavením plodu z těla matky začali lidé získávat ve starém Římě. Platilo ustanovení Lex Regia připisované Pompiliovi, 715–673 př. n. l. : „Mulierem praegnantem ne sepelito, antequam partus ei excisus fuerit.“ Tedy: „Těhotnou ženu nesmíš pohřbít, dokud z ní nebyl vyňat plod.“ Julius Caesar byl prý porozen z těla mrtvé matky.
K zvýšení naděje na přežití po císařském řezu velkou měrou přispěl vídeňský lékař Ignaz Semmelweis, který zavedl v roce 1847 povinné mytí rukou chlorovým roztokem. Pochopil, že lékaři přenášejí smrtelné baktérie z pitevny na rodičky. Úmrtnost na horečku omladnic klesla z 18 % na 1–2 %.
Dnešní císařský řez je tedy výsledkem 600 let vývoje. Jsou ženy, který si císařský řez přejí jen kvůli potlačení bolesti jsou jiné, které císařský řez odmítají i když jde o záchranu života plodu.
Největších zjednodušení se autor dopouští, když popisuje hrůzy při porodu v novodobé historii. Pravděpodobně neslyšel, že v té strastiplné době se počet úmrtí matek při porodu výrazně snížil. V roce 1950 zemřelo na 100.000 porodů 100 žen, v roce 2023 jen čtyři. Mateřská úmrtnost jde většinou na vrub současně vážných nemocí matky v těhotenství (nádory, poruchy krevní srážlivosti, úrazy). Perinatální úmrtnost novorozenců byla v roce 1950 30 ‰, v roce 2024 3,8 ‰. To jsou nejdůležitější kritéria hodnocení našeho porodnictví, na kterém autor nenechává nitku suchou.
Pravdu má autor v tom, že se v novodobé historii stal z porodu „zdravotnický úkon“, při kterém rodičky podléhali autoritě lékaře a striktním regulím nemocnice. Nebylo to tak všude.
Soukromí v minulém století bylo těžké zajistit. Ne každá nemocnice měla peníze na výstavbu nové porodnice se samostatnými boxy. Navíc neexistovala obecná shoda na jejich existenci. Dost žen si je nepřálo, nechtěly být samy. Bylo to možné jen v případě, že u nich bude trvale porodní asistentka. Těch nebylo v době, kdy se ještě rodilo hodně dětí nikdy dost. Do stresující práce na porodním sále se moc sestřiček a lékařů nehrnulo. Definitivně umožnilo zachovat soukromí rodiček až bezdrátové monitorování stavu plodu za porodu. To si ovšem některé rodičky nepřály. Vyřešila to praxe přítomnosti porodních asistentek z terénu, a nakonec i partnerů u porodu. Napíše-li někdo obecný hanopis na poměry v českém porodnictví za „sociku“ a za komunismu (ke kterému jsme se neproschůzovali), nutně se dopouští chyby.
Autor se také s despektem vyjadřuje k opatřením minulosti, které nedovolovali přítomnost otců u porodu. Důvodem byla strach ze zavlečení infekce a obava jak budou otcové snášet dramatické situace v případě komplikací.
K přítomnosti otců u porodu docházelo již před rokem 1989. Průkopníky byly nemocnice v Ostrově nad Ohří, Znojmě, Kroměříži a Zlíně. Před rokem 1989 platila vyhláška, která přítomnost „nezdravotníka“ při porodu zakazovala. S odkazem na zkušenosti Semmelweise bylo jasné, že infekci přenášeli častěji lékaři přicházející ke konzultaci a anesteziologové, než členové rodiny. Proto muselo dojít ke změně. V Hradci jsme umožňovali přítomnost otců u porodu od roku 1991.
Z obavy infekce šestinedělek a dětí platil také zákaz návštěv na oddělení šestinedělí. Bylo to zbytečné. Kolem roku 1992 jsem povolil návštěvy šestinedělek na hradecké porodnici. Dětská lékařka mě nazvala vrahem. Byl to skutečný risk. S hrůzou jsem zjistil, že k některým rodičkám přišla na návštěvu pětičlenná rodina odhodlaná zůstat až do propuštění, šťastný dědeček přivedl jezevčíka, opilý tatínek přivedl tři kamarády, aby jí ukázali, jak porod oslavili. Ne všichni tatínkové byli čistě oblečení. Zablácené montérky a „dres bezdomovce“ se vyskytoval dost často. Ne všichni byli zdraví. Roušku si přinesl málokdo.
Problém byl v počtu lůžek na pokojích. Jednolůžkové pokoje byly výjimkou. Přestože jsem zavedl pravidlo, že na návštěvě může být současně jen jedna zdravá osoba ve vyhrazené místnosti, nebylo to bez problémů. Ve společných prostorách se potkávali lidé, kteří se nechtěli potkat. Stalo se, že si šestinedělka návštěvu partnera nepřála.
Je mně líto, že se některé ženy setkaly za porodu s neprofesionálním přístupem, špatnými lékaři nebo porodními asistentkami. Je to jako v každé profesi. Jsou lidé dobří a špatní. Milí a nesnesitelní. S hrubiány se v nemocnici nezřídka setkáváme i dnes. Nejen v nemocnici.
Celý svůj život jsem se řídil jednoduchou zásadou: chovej se k pacientkám, jak by se měli lékaři chovat k tobě, k tvé ženě.
Od roku 1972 jsem asistoval asi u 6000 porodů. Vždy jsem se snažil být k rodičkám milý, vstřícný. Něco o porodech vím a nejde všechno jen hanět. Výroky jako: socialismus nepotřeboval hluboké lidské city, ženy byly přivazované k lůžku, aby se nemohly bránit je nepravdivý. Změna politického systému nevede nutně ke změně potřeby „hlubokých lidských citů“. Fixace nohou v porodní poloze při tlačení na porodním lůžku zabraňovala poškození novorozence a zranění rodičky. Dnešní pohodlné porodní stoly fixaci nepotřebují. Ženy si navíc mohou zvolit polohu, ve které chtějí rodit.
Při popisování nevhodného chování lékařů a sester k rodičce uvádím situaci „z druhé strany“, kterou si budu pamatovat celý život. Při komplikovaném porodu, který nakonec dobře dopadl, na mě křičel přítomný tatínek: „Máte děti doktore? Jestli se něco mému dítěti stane, zabiju je!“
Porod není nikdy rituál ponížení. Může být snadný, komplikovaný, bolestivý, smutný, šokující i krásný. Ženy rodí děti za války, v míru, v dobrých i špatných nemocnicích, doma. Současné metody porodnictví jsou výsledkem tisíciletého vývoje, existencí úspěchů a omylů, které nejde posuzovat jen dnešním pohledem a zjednodušeně je odsuzovat.
Zdroj informací
