Článek
Bručouny a věčné nespokojence nemá nikdo rád. Nikdy nevíte, co jim zrovna přeletělo přes nos. Proč takoví jsou? Proč jsou někteří lidé chytří a jiní hloupí. Geny, výchova, rodinné prostředí – všechno se počítá.
Lidé z neúplných nebo rozhádaných rodin často považují křik a nespokojenost za normu. Nedivme se, že se chovají stejně. Mladým lidem proto dávám nevyžádanou radu: než se oženíte nebo vdáte, dobře poznejte rodiče svého vyvoleného. Děti sice přísahají, že nikdy nebudou jako oni, nakonec se od nich ve stáří moc neliší.
Důvody od pohledu naštvaných lidí jsou zřejmé. Nejspíš je něco bolí, nemají dost peněz, cítí se nepotřební, zneuznaní, děti se rozvádějí, nevyžádané rady nikdo neposlouchá, nikdo je nepotřebuje, všem překáží. Zkusme je někdy vyslechnout, pochválit, pomoci jim. Někdy jen nerudně vypadají. Když s nimi začneme hovořit, zjistíme, že jsou docela milí. V úvahu musíme brát i výrok Jiřího Menzela: „Na tváři hluboký žal, v srdci lehký smích.“ Nebo to bylo obráceně?
Stáří má jednu zvláštnost: člověk už nemá sílu hrát divadlo. Na povrch vyplavou povahové rysy, které dřív držel pod pokličkou. Mrzutost, podrážděnost, věčná nespokojenost. Sport nejde jako dřív. Někdo už neuběhne deset kilometrů, jiný nedojde ani do obchodu. Stresovaní mohou být stejně.
K radostem ve stáří rozhodně nepřispívá horšící se sluch. Brýle nosíme bez protestů, ale sluchátka pokládáme za osobní degradaci. Navíc jejich používání vůbec není snadné. Musí se čistit, dobíjet. Ne všichni senioři umí obsluhovat mobilní telefony a „naslouchací“ aplikace. A pak přijde zákaz řídit auto. Nebo odmítnutí v útulku, protože „už jsme na psa moc staří“. To zamrzí. Životní rytmus, který drželo zaměstnání a domácnost, se rozpadá. A s ním pocit jistoty.
Nejistota nebo strach z budoucnosti dokáže člověka pěkně sevřít. Průměrný starobní důchod v Česku se u mužů a žen dlouhodobě liší. U mužů činil k 31. 12. 2024 20 526 Kč a u žen 19 316 Kč. Rozdíl mezi důchody žen a mužů je podmíněn nižší mzdou žen a tím, že ženy častěji přerušovaly kariéru kvůli péči o děti. V každém případě je to nespravedlivé. Každá generalizace ovšem kulhá. Znám muže, kteří pečovali o rodinu příkladně, jen nedokázali porodit. Znám ženy, jejichž péče o děti a rodinu skončila porodem.
Osamění je kapitola sama pro sebe. Osamělí muži žijí kratší dobu než ti ve fungujícím partnerství. Častěji trpí záněty, rakovinou, vysokým tlakem i cukrovkou. Část jde na vrub alkoholu a špatné životosprávy, část na vrub toho, že muži hůř snášejí ztrátu partnerky. Ženy se obvykle přizpůsobují lépe. Ale i ony přicházejí o sociální a materiální oporu.
Jak nebýt bručounem nebo mrzutou tetkou? Uvědomit si svůj stav a jeho důsledky, zjistit příčiny našeho „neštěstí“. Pomůže dobrý psycholog i obyčejná lidská snaha. Snažme se využít výhody, které máme: zkušenosti, nadhled. Nic nemusíme! Buďme laskaví, vtipní, tolerantní, klidní. Možná že přísloví „Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá“ platí víc, než si myslíme.
Zdroj
