Článek
První kaňku do naší nepopsané dětské duše udělali rodiče. Chtěli, abychom chodili a mluvili dříve než jiné děti, byli chytřejší, jezdili rychleji na tříkolce nebo hráli na klavír nejlépe ze všech „Travička zelená“. Definitivní ránu jsme ovšem dostali ve škole. Hysterická soutěž ve všech směrech nás poznamenala na celý život. Glorifikace poslušných jedničkářů, kteří v životě úplně propadli, je známá.
Ambice rodičů vychovat z nic netušících dětí wimbledonské vítěze nebo MMA bojovníky je šílená a dříve nebo později se vymstí v podobě zranění nebo psychického zhroucení dětí i rodičů!
Neustálé poměřování s druhými je věc ošidná. Nevede jen ke zlepšování jedněch, ale také ke snaze druhých, zabránit dobrým být lepší, pomluvit je, zlikvidovat, zesměšnit.
Ve sportu je soutěž přijatelná, pokud se dodržují zásady fair play. Neumím si představit, že si hráči kopané budou vzájemně pomáhat a dávat góly do obou branek. Jsou ale takoví, kteří nepřihrávají ani svým spoluhráčům, aby náhodou nedávali více gólů než oni. Jsou sporty, kde je vzájemná pomoc samozřejmostí. Golfisté si radí, jak nejlépe zahrát. Známá jsou gesta pomoci v atletice, horolezectví. Známý je případ matky, která nafackovala rozhodčímu, protože neuznal branku jejího synátora.
Smyslem lidské existence není výhra nad někým. Spíše nad něčím, nad sebou. Je fajn být vzdělaný, umět něco udělat, opravit, být výborný, ale nemusíme být zrovna nejlepší. Známe rčení o jednookém, který je mezi slepými králem. Být nejlepší nemusí znamenat nic.
Uvědomění si kvalit a konečnosti života je v odmítnutí přehnané soutěživosti. V oslavě vzájemné pomoci. Není to možné v každé situaci. Jde to ale ve výběru činností, kterým se věnujeme a v pomoci tam, kde můžeme být prospěšní.
