Článek
Příjmení se, na našem území, začala používat již od 14. století, aby se lépe rozlišili obyvatele; taková kovářovic Anička z podlesí si chce vzít mlynářovic Matěje od potoka.
Dědičnost po mužské linii, pak byla nařízena koncem století osmnáctého, a tak se stalo zvykem, že manželka přijala příjmení svého manžela a jejich děti toto jméno podědily. Ano, takové příjmení, které se nesmělo měnit, jistě pomohlo císaři Josefu II. k lepší evidenci obyvatel, a hlavně, a to především, lepšímu výběru daní. Dávalo to přeci smysl, ženy se tehdy spíše staraly o domácnost a děti, takže živobytí a daně bývaly záležitostí mužů.
Dnes, díky mnoha diskusím a bojům, vývoji společnosti jsme dospěli k možnosti výběru, a to až tak, že si jméno může změnit i muž, a na výběr, v české zemičce, mají snoubenci ze tří možností: přijmout jméno svého partnera (a to i v nepřechýlené podobě), ponechat si své jméno nebo zachovat obě jména s pomlčkou (kdy se jméno partnera vkládá na první místo, před pomlčku). Jeden by si řekl, že to je ideální stav, partneři se mohou domluvit a zvolit jméno pro své budoucí potomky.
Srdce jásá, dva rovnocenní partneři se mohou společně rozhodnout, co zvolí. Anna Kovářová si bere Matěje Mlynáře, oba pracují, mohou vlastnit majetek, uzavírat smlouvy. Svého partnera si dobrovolně zvolili. Proč se tedy na Aničku hrne kritika, když se zmíní, že by si své jméno chtěla ponechat a proč Matěje označí za podpantofláka, když si chce vzít jméno své budoucí ženy?
K původnímu příjmení jako identifikátoru, jsme si časem udělali citovou vazbu a ztotožnili se s ním. Máme tendence své důvody, proč jsme si zvolili po svatbě své jméno, předhazovat ostatním, kteří mají tuto volbu ve svých rukou, jako tu jedinou správnou.
Až se tedy příště budete chtít vyjadřovat k něčí volbě, vzpomeňte na to, že zvolená varianta je nepodstatná, důležité je, že snoubenci zvládli najít pro ně správnou možnost a první z mnoha společných rozhodnutí, které je v životě čeká, zvládli s grácií.
