Článek
Výchozí komentář Petra Hlaváčka na Forum24 líčí Babišův způsob vládnutí jako vážné ohrožení demokratických pravidel a dochází k receptu nazvanému Antibabiš. Diagnóza je prudká, léčebná metoda ještě prudší: politika se má změnit v nekonečnou směnu u pásu, na němž místo součástek přijíždí stále stejný premiér.
Jenže Andrej Babiš nespadl do Strakovy akademie komínem. Hnutí ANO získalo ve sněmovních volbách roku 2025 podle oficiálních výsledků Českého statistického úřadu 1 940 507 hlasů a 80 mandátů. To není kouzelnický trik, nýbrž účet vystavený opozici voliči, a účet se bohužel nedá stornovat rozhořčeným statusem.
Chce-li někdo Babiše politicky odstavit, existuje jediný demokratický program: přesvědčit více lidí, než dokáže on. V českém veřejném provozu jde téměř o revoluční nápad, protože vyžaduje obsah, důvěryhodné tváře a práci mezi volbami; tři položky, které se nevejdou na transparent s přeškrtnutým příjmením.
Zázračný lék Antibabiš má jednu drobnou vadu
Antibabiš je dokonale úsporný výrobek. Nemusí řešit bydlení, mzdy, školství ani bezpečnost, protože na všechny otázky odpovídá jedním jménem. Je to politický kapesní nůž bez čepele, otvíráku a vývrtky, zato s mimořádně výrazným logem.
Babišovi tento model náramně vyhovuje. Každý útok může přebalit jako důkaz, že proti němu povstalo spiknutí profesionálních politiků, médií, soudců, počasí a patrně i příliš kyselých okurek. Oponenti mu dodají drama, on přidá kameru a publikum dostane další díl seriálu, ve kterém je scenáristou, žalobcem i pronásledovaným hrdinou. Demokratické strany pak někdy působí jako požární hlídka, která celý den obíhá kolem jednoho sirného zápachu a zapomene lidem říct, kde je nouzový východ. Babiš pronese další výrok, opozice slavnostně oznámí, že je nepřijatelný, a republika se může uložit ke spánku s uklidňujícím vědomím, že zítřejší tisková konference bude obsahově totožná.
Skutečný problém neleží v tom, že by voliči ANO nepoznali jméno svého předsedy. Znají je výborně. Část z nich mu dává hlas proto, že nevěří soupeřům, část oceňuje jeho sliby a část hledá jednoduchou odpověď v době, kdy stát nabízí hlavně formuláře, čekání a vysvětlení, proč něco opět nejde. Nazvat tyto lidi hlupáky je lákavá disciplína pro každého, kdo touží prohrát i příští volby s pocitem morálního vítězství. Volič uražený dopoledne se totiž večer málokdy dostaví poděkovat a změnit názor. Spíše si zapamatuje, kdo jím pohrdal, a hlasovací lístek použije jako stručnou odpověď bez diakritiky.
Opozice proto nepotřebuje hlasitější kletbu, ale přesnější nabídku. Má vysvětlit, co udělá s nedostupným bydlením, jak zaplatí své sliby, kde vezme lidi do zdravotnictví a proč její plán přežije první setkání s kalkulačkou. Babiš se neporáží tím, že se jeho jméno vysloví dvacetkrát za minutu; tak se mu pouze bezplatně zvyšuje známost.
Program založený jen na odporu navíc končí v okamžiku vítězství. Ráno po volbách zůstane země, rozpočet, úřady a hromada problémů, které se odmítají řídit stranickou grafikou. Kabinet složený z vítězného „ne“ pak musí velmi rychle zjistit, zda někde nezapomněl také nějaké „ano“ s malým písmenem a konkrétním obsahem.
Ústava není provozní manuál k jedné kanceláři
Česká ústava je v tomto směru až provokativně srozumitelná. Její články 2, 5, 6 a 76 říkají, že státní moc pochází z lidu, politický systém stojí na volné soutěži stran, většina musí chránit menšiny a vláda rozhoduje ve sboru. Nikde se kupodivu nepíše, že vítěz voleb získává stát včetně příslušenství a náhradních klíčů.
Premiér může organizovat práci kabinetu a vystupovat jeho jménem, ale ani mimořádně úspěšný marketing nedokáže z kolektivního orgánu vyrobit samostatně hospodařící politickou jednotku. Ministři nejsou dekorativní květiny do záběru a parlament není porucha zvuku, kterou lze odstranit dálkovým ovladačem.
Právě tady se tvrdá kritika Babišova stylu opírá o pevnou půdu. Když politika získá podobu nekonečného osobního představení, instituce vypadají jako kulisy a každá kontrolní otázka jako drzé narušení premiéry. Stát však není televizní studio; kamery lze vypnout, odpovědnost nikoli. Demokracie je záměrně pomalá, hlučná a občas únavná. Zákony se projednávají, opozice odporuje, soudy rozhodují a prezident s vládou se mohou přít, aniž by republika musela objednávat autoritářský expres s doručením do druhého dne. Efektivita bez protivah bývá totiž velmi rychlá hlavně při výrobě škod.
Jak citlivé tyto vztahy jsou, ukázal letošní spor o zastupování Česka na summitech NATO. Ústavní soud v červnu 2026 vydal předběžné opatření, podle něhož vláda nesměla bránit účasti prezidenta Petra Pavla na summitu v Ankaře. Současně výslovně upozornil, že tím nepředjímá konečný verdikt v kompetenčním sporu.
To je důležitý rozdíl: předběžné rozhodnutí není konečný rozsudek a politický nesouhlas není automaticky útok na republiku. Satira může řezat hluboko, ale nesmí si přitom chirurgické nástroje plést s lopatou. Kdo z každého střetu vyrobí státní převrat, nakonec znehodnotí i varování, která by občané měli brát vážně.
Babišův politický styl přesto z konfliktu těží jako elektrárna z pravidelné dodávky paliva.
Čím osobnější spor je, tím snadněji se ztratí otázka, kdo má pravomoc, co stanoví zákon a jaký dopad bude mít rozhodnutí na občany. Místo kontroly moci pak národ sleduje boxerský nástup, pouze bez boxu a s nadbytkem tiskových mikrofonů.
Obrana demokracie tedy nespočívá v touze jednoho muže umlčet, unavit nebo ponížit. Spočívá v tom, že pravidla platí pro něj, pro jeho odpůrce i pro budoucího oblíbence dnešních kritiků. Instituce mají největší cenu právě tehdy, když nám brání udělat mocenskou zkratku ve jménu cíle, který považujeme za ušlechtilý.
Porazit marketing znamená přestat mu dělat komparz
Babiš vybudoval politickou komunikaci na jednoduchém příběhu: on pracuje, ostatní mluví a potíže vždy přicházejí od někoho jiného. Odpovědět na něj komplikovaným souvětím o procedurálních nuancích je čestné, ale volebně asi stejně účinné jako rozdávat u stadionu příručku o tichém rozjímání. Soupeři musí umět složitou věc říct jednoduše, aniž ji zfalšují. Nestačí sdělit, že Babiš představuje problém; je nutné ukázat, jak konkrétní rozhodnutí dopadá na peněženku, obec, školu či nemocnici a jaké proveditelné řešení leží na stole. Rozhořčení bez návrhu je jen politická pára: efektně syčí, ale vlak nerozjede. Stejně podstatná je přesnost. Nepravdivý nebo přehnaný útok daruje napadenému nejsladší možný argument: jestli se kritici mýlili jednou, může své publikum přesvědčovat, že si vymysleli všechno. Každé číslo proto musí sedět, každá citace mít původ a každá nadsázka zůstat viditelně nadsázkou, nikoli převlečenou pomluvou.
Kdo chce převzít vládu, má také předem říct cenu své politiky. Slib bez rozpočtového krytí je jen volební balonek plněný cizím heliem; chvíli se vznáší, potom zmizí a účet zůstane na zemi. Babišovu marketingu nelze věrohodně vyčítat kouř, pokud proti němu stojí jiný výrobce mlhy.
Program schopný uspět musí být kratší než román, ale podstatně delší než příjmení protivníka.
Potřebuje několik srozumitelných priorit, termíny, odpovědné osoby a odvahu říct, co se naopak dělat nebude. Volič nemusí dostat pohádku; zaslouží si mapu, měřítko a upozornění, kde se opravuje most.
A pak přichází nejtěžší část celé demokratické alchymie: být mezi lidmi i v době, kdy se nefotí volební guláš. Naslouchat obcím, odborům, podnikatelům, učitelům, zdravotníkům i rodinám není tak vzrušující jako další virální přestřelka. Má to pouze jednu nepříjemnou vlastnost — občas to vyhrává volby.
Republiku nezachrání nenávist, ale občané, kteří se nevzdají
Česká republika není rukojmím jednoho politika, dokud její občané věří, že jejich hlas, kontrola a veřejná angažovanost mají smysl. Ve chvíli, kdy uvěří v bezmoc, dostane každý mocný člověk dar, který si nemohl koupit ani vyhrát: rezignaci svých odpůrců.
Babiš jednou z premiérského křesla odejde, stejně jako z něj odešli všichni před ním. Otázkou není pouze kdy, ale co po něm nastoupí. Pokud to bude jen další muž s ostřejším sloganem a stejnou chutí soustředit všechnu pozornost na sebe, země nevystřídá systém, pouze portrét.
Záchrana republiky proto nezačíná lovem na člověka, nýbrž odmítnutím představy, že stát potřebuje zachránce s výhradním právem na pravdu.
Potřebujeme vládu, která snese kontrolu, opozici, která umí nabídnout řešení, a média, která rozeznají závažné selhání od dobře prodejného divadla. Potřebujeme také občany, kteří nepřenechají politiku profesionálním křiklounům jen proto, že slušnost mluví tišeji.
Tvrdost nemá znamenat krutost. Má znamenat vytrvalé otázky, přesná fakta a nulovou úlevu pro aroganci moci.
Má připomínat, že volební vítězství dává právo vládnout podle ústavy, nikoli vlastnický list na republiku.
Andreje Babiše lze demokraticky porazit, ale nikdo to neudělá pouhým přáním, urážkou ani nekonečným opakováním jeho jména. Musí vzniknout nabídka, kvůli níž lidé přestanou volit strach, vztek a pohodlnou jistotu známé značky.
Jediný skutečně účinný program se tedy nejmenuje Antibabiš. Jmenuje se lepší politika — a pokud ji demokraté nedokážou nabídnout, problém nebude jen v Babišovi, ale v prázdném místě, které mu znovu ochotně přenechali.
