Článek
Server Novinky.cz upozornil na další pokračování komediálního sporu mezi premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Petrem Pavlem kolem české účasti na summitu NATO. Zatímco spojenci připravují jednání o obraně a bezpečnosti, doma se naplno rozjela mnohem známější disciplína – boj o to, kdo bude stát na správném místě ve správný okamžik. Když jde o pořadí v delegaci, světová politika musí na chvíli stranou.
České mistrovství v boji o první řadu
Účast na summitu NATO by člověk čekal jako rutinní součást práce nejvyšších ústavních činitelů.
Jenže česká politika umí proměnit i obyčejnou služební cestu v událost, která připomíná finále reality show. Chybí už jen hlasování diváků a slavnostní vyřazování soutěžících.
Premiér doporučuje prezidentovi, aby svou cestu ještě zvážil. Přeloženo do běžné češtiny: „Samozřejmě můžete jet, ale ještě větší radost bychom měli, kdybyste zůstal doma.“ Tak vypadá česká verze diplomatické elegance – úsměv na tváři, zavřené dveře za zády.
Soud rozhodl, pravidla byla splněna a vše mělo být vyřešeno. Jenže v české politice bývá rozsudek často jen zahřívacím kolem před hlavním zápasem. Skutečný výkon totiž začíná až ve chvíli, kdy se hledá nový důvod pokračovat ve sporu.
Člověk skoro získává dojem, že summit NATO je jen doprovodným programem k domácí soutěži s názvem Kdo bude nejdůležitější z nejdůležitějších. Pokud by se za tuto disciplínu rozdávaly medaile, česká reprezentace by pravidelně stála na stupních vítězů.
Ego nikdy necestuje ekonomickou třídou
Na summitu budou spojenci řešit válku, bezpečnost Evropy, obranné rozpočty i budoucnost Aliance. Česká komediální politická debata mezitím statečně brání mnohem zásadnější hodnotu – správné pořadí členů delegace. Zdá se, že některé bitvy se vedou hlavně proto, aby bylo vůbec o co bojovat.
Politické ego je zvláštní úkaz. Nepotřebuje pozvánku, mandát ani rezervaci. Přijde jako první, sedne si doprostřed místnosti a tváří se, že bez něj by nezačalo ani zasedání, ani přestávka na kávu. Kdyby mělo vlastní pas, zabíralo by v letadle dvě místa. Velkorysost patří mezi nejoblíbenější slova politických projevů. V praxi však připomíná státní svátek – každý o něm ví, ale objeví se jen výjimečně. Ustoupit o jediný krok bývá totiž mnohem těžší než pronést desetiminutový projev o odpovědnosti.
Občanům je přitom téměř lhostejné, kdo seděl vlevo, kdo vpravo a kdo byl na společné fotografii o deset centimetrů blíž objektivu. Lidé očekávají, že jejich představitelé budou řešit bezpečnost, ekonomiku a budoucnost země. Přetahovaná o pořadí v koloně služebních aut mezi tyto priority překvapivě nepatří.
Česká politika však občas připomíná restauraci, kde se číšník ještě nestačil zeptat na objednávku a hosté už vedou půlhodinovou debatu o tom, komu připadne lepší židle. Večeře mezitím chladne. Přesně stejně někdy chladnou i skutečná témata.
Politika není soutěž o největší kancelář, nejdelší kolonu ani nejvýhodnější místo před televizními kamerami. Je to práce pro stát. A ta začíná přesně tam, kde končí potřeba dokazovat, kdo je důležitější než ostatní.
Možná je ale na celé kauze přece jen něco povzbudivého. Každý podobný spor jednou skončí, titulky zmizí a fotografie zapadnou do archivů. Česká republika však zůstane. Až jednou bude největší politickou senzací dobře odvedená práce místo hádky o pořadí v delegaci, nebude to vítězství jednoho politika ani jedné strany. Bude to vítězství zdravého rozumu. A ten naštěstí nepotřebuje sedět v první řadě, aby měl poslední slovo.
__________________
Použité zdroje: Novinky.cz
