Město hoří pod zemí už 64 let. Centralia téměř zmizela

Na mapě Spojených států Centralia stále existuje. Kdo by však čekal typické americké městečko s hlavní ulicí, obchody a stovkami domů, našel by dnes něco úplně jiného. Většina budov zmizela, některé silnice byly uzavřeny a pod povrchem dál hoří požár, který začal už v květnu 1962. Podle pennsylvánského Department of Environmental Protection se oheň dostal do opuštěných důlních prostor uhelné sloje Buck Mountain a od té doby se jej nepodařilo definitivně uhasit.

Nejpravděpodobnější vysvětlení začátku katastrofy je překvapivě banální. Na okraji města se nacházel starý povrchový důl používaný jako skládka odpadu. V květnu 1962 zde byl odpad záměrně zapálen, aby se prostor před místními oslavami vyčistil. Hasiči plameny na povrchu potlačili, jenže pod nimi zůstalo žhavé ohnisko. Přes uhlí a staré důlní chodby se oheň dostal hluboko pod město. Pozdější zpráva US Geological Survey uvádí, že právě tato verze odpovídá většině dostupných důkazů, i když původ požáru byl dlouho předmětem sporů.

Centralia byla postavena nad krajinou protkanou starými důlními tunely. Právě ty vytvořily pro požár téměř ideální prostředí. Uhelné vrstvy poskytovaly palivo a propojené chodby přiváděly kyslík. Oheň se tak mohl šířit místy, kam se hasiči ani těžká technika prakticky nemohli dostat. Na povrchu přitom nemuselo být dlouho vidět téměř nic. Teprve postupně se objevovaly horké trhliny, kouř, sirné výpary a propady půdy.

Stát i federální vláda zkoušely během prvních desetiletí požár zastavit několika způsoby. Kopaly se příkopy, vrtaly otvory a do podzemí se vháněly směsi písku, vody nebo dalších materiálů s cílem omezit přístup kyslíku. Výsledky byly omezené. Oficiální chronologie pennsylvánského ministerstva životního prostředí uvádí, že jen mezi lety 1962 a 1978 státní a federální úřady utratily za pokusy o zvládnutí požáru přibližně 3,3 milionu dolarů. V roce 1983 už studie odhadovala cenu úplného uhašení na 663 milionů dolarů. Zlom přišel ve chvíli, kdy požár přestal být pouze technickým problémem a začal bezprostředně ohrožovat obyvatele. Podzemní žár způsoboval deformace terénu a z důlních prostor mohly vystupovat nebezpečné plyny. Silnice Route 61 utrpěla rozsáhlé poškození následkem propadů a později byla část komunikace definitivně uzavřena. Stát zároveň dospěl k závěru, že bezpečnější než další nekonečné pokusy o uhašení bude obyvatele postupně vystěhovat.

V době vzniku požáru žilo v Centralii přibližně 1 100 až 1 200 lidí. V roce 1984 americký Kongres uvolnil 42 milionů dolarů na dobrovolný výkup nemovitostí a relokaci obyvatel. Během následujících let stát vykoupil stovky domů a podniků, které byly postupně demolovány. Většina lidí odešla, přesto část obyvatel odmítala opustit domovy, ve kterých jejich rodiny žily celé generace.

Spor se postupně přesunul od geologie k právu. V devadesátých letech stát zahájil vyvlastňovací řízení proti zbývajícím vlastníkům a argumentoval nebezpečím toxických plynů a propadů půdy. Někteří obyvatelé se bránili u soudů a několik z nich nakonec získalo možnost dožít ve svých domech. Centralia tak nezmizela úplně, ale proměnila se v místo, kde mezi prázdnými parcelami stojí jen několik posledních nemovitostí.

Na celé historii je nejpodivnější skutečnost, že po více než šesti desetiletích stále nemá závěr. Pennsylvánské úřady otevřeně uvádějí, že požár pokračuje a oblast bezprostředně nad ním je nebezpečná kvůli možným propadům i výskytu škodlivých plynů. Stát proto veřejnost před vstupem do rizikových míst varuje. Podzemní oheň se navíc nechová jako klasický požár domu, který lze jednoduše zaplavit vodou. Pohybuje se složitou sítí uhelných vrstev a starých chodeb, jejichž přesný stav není vždy znám.

Centralia je proto mnohem víc než kuriozita o „městě, které hoří“. Je to příběh jediného rozhodnutí, jehož následky přežily celé generace. Obyčejný požár odpadu pronikl pod zem, našel dostatek uhlí a proměnil město s více než tisícovkou obyvatel v téměř prázdné místo. Domy zmizely, ulice zarostly a lidé se odstěhovali, ale oheň zůstal.

Nejzvláštnější na Centralii tak není to, že pod ní stále hoří uhlí. Je to vědomí, že město nad požárem prakticky přestalo existovat dřív, než plameny samotné vůbec začaly uvažovat o konci.