Článek
Měl jsem kamarády. Skvělé lidi. Měli nápady, auta, bundy s kapucí a hlavně – dotace. Říkali tomu „V.I.P. euroservis s lidskou tváří“. Stačilo jim napsat na WhatsAppu „chci dotaci“, oni zařídili zbytek. Včetně firem, které jste ani netušili, že máte.
Jednou jsem jim napsal: „Potřeboval bych dotaci na rozvoj venkova.“ Za dva týdny jsem byl majitelem vinařství, drtičky na ovoce, 8 koz a veřejné knihovny v obci, která neexistuje. A to všechno s úsměvem, podpisem a razítkem. EU to posvětila. Prý „inovativní koncept digitálního pastevectví“.
Bohužel, pak přišla kontrola. Našli 37 projektů na jedné adrese – uprostřed kukuřičného pole. Moji kamarádi řekli, že jde o „nový model decentralizované koexistence podnikání“. Ale policie měla jiný názor. Zasáhla tvrdě. Teď místo kofoly popíjejí bílou kávu z vězeňského hrníčku.
Já je bráním. Nešli po penězích. Šli po ideálech! Věřili, že i běžný občan může vlastnit solární elektrárnu, taneční školu a dvě zpracovny masa najednou. A že je úplně normální, když to vše řídí z paneláku v Mostě.
Evropská unie tvrdí, že dotace musí být účelné a přiměřené. Moji přátelé tvrdí, že účel světí prostředky. A když vám někdo přinese kufřík plný papírů s razítkem, fakturou a příslibem 80% spoluúčasti, tak je to víc než příbuzný. Je to prorok. Dnes sedí. Ale zítra? Třeba zase zařídí dotaci. Na reinkarnaci důvěry.
__________________
Použité zdroje:
Tento článek je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života.
