Článek
Kámen si obvykle spojujeme s jedinou vlastností: když na něj působíme dostatečnou silou, buď vydrží, nebo praskne. Existuje však hornina, která tuto jednoduchou představu narušuje. Tenký kus takzvaného itakolumitu lze uchopit za konce a sledovat, jak se vlastní vahou viditelně prohne. Není vyroben z gumy, neobsahuje skrytou výztuž a nejde ani o laboratorní materiál. Jeden takový přírodní vzorek uchovává například Lapworth Museum of Geology při University of Birmingham, které připomíná, že označení itakolumit souvisí s oblastí Itacolomi v Brazílii a do geologické literatury vstoupilo už v 19. století.
Zvenčí přitom není snadné poznat, že se díváme na něco neobvyklého. Povrch může připomínat obyčejný pískovec či křemenec a žádný pružný „materiál“ mezi zrny pouhým okem neuvidíme.
Tajemství se skrývá mnohem hlouběji, v mikroskopickém uspořádání horniny. Křemenná zrna do sebe nepravidelně zapadají, ale současně mezi nimi zůstává určitý volný prostor. Když se tenká deska ohne, jednotlivá zrna se mohou vůči svým sousedům nepatrně posunout, aniž by se celá struktura okamžitě rozpadla.
To však neznamená, že lze vzít libovolný kus této horniny a svázat z něj uzel. Pružnost se výrazně projeví především u vhodně tenkých desek a má své hranice. Příliš silné ohnutí skončí stejně jako u jiného kamene — zlomením. Právě tento kontrast je na itakolumitu nejpodivnější: materiál tvořený převážně tvrdým křemenem může jako celek vykazovat pohyb, který bychom od horniny vůbec neočekávali.
Pevný kámen tvoří zrna, která mají nepatrnou vůli
Geologové se mechanismem zabývali dávno před možností dnešního zobrazování mikrostruktury. Petrogradická práce Willarda H. Granta publikovaná v roce 1950 v bulletinu Georgia Geological Survey, dnes zpřístupněném prostřednictvím Digital Library of Georgia, popisovala nepravidelně propojená křemenná zrna i souvislost mezi většími mezizrnnými prostory a výraznější ohebností. Autor zároveň zaznamenal, že ani horniny ze stejné lokality tuto vlastnost nevykazovaly všechny.
Voda mohla kámen nejprve nenápadně „uvolnit“
Jedním z klíčových procesů je dlouhodobé zvětrávání. Některé původní minerální složky nebo materiál mezi křemennými zrny mohou být postupně chemicky narušovány a odnášeny prosakující vodou. Výsledkem není hromádka volného písku, pokud zrna zůstávají vzájemně zaklesnutá, ale struktura s nepatrnými mezerami. Každý jednotlivý krystal zůstává tvrdý. Pohyblivější se stává až jejich společné uspořádání.
Ve stejném lomu může být pružná jen malá část skály
Právě terénní pozorování jsou na celém příběhu možná nejzajímavější. Historická odborná práce uložená v repozitáři University of Tasmania – Note on Itacolumite or Flexible Sandstone popisuje lokalitu v indické Kalianě, kde se pružná hornina vyskytovala pouze v omezené části jinak běžných křemenců. Směrem k okraji této zóny přecházel pružný materiál zpět do normální pevné horniny. Už tehdejší geologové proto spojovali neobvyklou vlastnost se zvětráváním a působením vody, nikoli s nějakou záhadnou pružnou příměsí.
Kámen, který poruší to, co považujeme za samozřejmé
Itakolumit je zajímavý právě tím, že k jeho zvláštnosti nejsou potřeba exotické chemické prvky ani podmínky připomínající jinou planetu. Stačí známý křemen, geologický čas, zvětrávání a mimořádné uspořádání jednotlivých zrn.
Výsledkem je materiál, který na první pohled odporuje zkušenosti získané od dětství: kámen přece nemá být ohebný. Jenže příroda vlastnosti materiálů neurčuje podle toho, jak vypadají, nýbrž podle jejich vnitřní struktury.
Možná právě proto působí tenká deska itakolumitu v lidské ruce téměř nepatřičně. Oko vidí kámen, prsty cítí kámen, ale předmět se přesto pomalu prohne.
Není v tom žádný trik ani fyzikální anomálie. Je to připomínka, že i zdánlivě dokonale pevná hornina je ve skutečnosti sestavou nesčetných zrn, mezer a kontaktů, které lidské oko nevidí. A někdy stačí změnit jejich uspořádání o nepatrné zlomky milimetru, aby se materiál, který měl být symbolem nehybnosti, před našima očima začal pohybovat.
