Článek
Někdo se probudí z mimořádně živého snu a ještě několik minut má pocit, že s milovaným člověkem skutečně mluvil. Jiný na okamžik zaslechne známý hlas, ucítí typický parfém nebo má v prázdném pokoji velmi přesvědčivý dojem, že vedle něj někdo stojí. Právě takové zkušenosti bývají v populárních článcích označovány za „vzkazy ze záhrobí“. Psychologie je ale popisuje střízlivěji jako smyslové nebo smyslům podobné prožitky spojené s truchlením. Mezioborový přehled dostupný v PubMed Central uvádí, že alespoň jednu podobnou zkušenost zaznamenaly v různých studiích značné podíly pozůstalých, přičemž výsledky se podle zkoumané skupiny a definice jevu výrazně lišily.
Nejčastěji přitom nejde o dramatický obraz ducha stojícího u postele. Mnohem nenápadnější bývá prostý pocit přítomnosti – přesvědčení, že zesnulý je nějakým způsobem poblíž, přestože jej člověk nevidí ani neslyší.
Další lidé popisují sny, krátké sluchové vjemy, známou vůni, dotek nebo letmý obraz připomínající zemřelého. Takový okamžik může trvat několik sekund a skončit stejně rychle, jako přišel. Pro toho, kdo jej zažil, však může mít mimořádnou emocionální sílu právě proto, že navazuje na velmi konkrétní vzpomínku.
Sny patří mezi nejčastější prožitky
Rozsáhlý výzkum publikovaný v odborném časopise BJPsych Open pracoval s více než tisícovkou respondentů z anglicky, francouzsky a španělsky mluvících zemí. Nejčastěji lidé uváděli setkání během spánku, výrazná část zkušeností však zahrnovala také pocit přítomnosti, vidění, slyšení, dotek nebo čichový vjem. Mnozí účastníci tyto chvíle nevnímali jako děsivé; naopak je popisovali jako důležité a uklidňující.
Právě sny mohou působit neobyčejně skutečně. Po smrti člověka zůstává v paměti jeho hlas, způsob pohybu, výraz tváře i tisíce drobných situací společného života. Ve spánku se tyto vzpomínky mohou objevit v příběhu, který má jinou intenzitu než běžný sen, a po probuzení může přetrvávat silný pocit skutečného setkání. Z vědeckého hlediska však samotná intenzita zážitku nedokazuje, že došlo ke kontaktu se zemřelým. Dokazuje pouze to, že lidský mozek dokáže při zpracovávání ztráty vytvořit prožitek, který je pro člověka velmi autentický.
Nejde automaticky o známku psychické poruchy
To je důležitý rozdíl, protože slyšet hlas nebo cítit něčí přítomnost bývá mimo kontext truchlení často spojováno s představou psychiatrického onemocnění. U člověka, který přišel o někoho blízkého, ale podobný zážitek nemusí sám o sobě znamenat patologický stav. Novější odborný přehled zveřejněný v European Psychiatry připomíná, že tyto zkušenosti jsou zaznamenávány napříč kulturami a u pozůstalých mohou fungovat jako součást pokračujícího emocionálního vztahu k člověku, který zemřel. Současně však mohou být u některých lidí spojeny s intenzivnějším nebo déle trvajícím zármutkem.
Neexistuje tedy jeden univerzální seznam „sedmi znamení“, podle kterého by bylo možné rozhodnout, zda se někdo ze záhrobí skutečně ozval. Známá melodie v rádiu, motýl na parapetu, blikající světlo nebo náhle nalezená fotografie mohou pro člověka získat hluboký osobní význam, zejména pokud jsou spojeny s někým, koho ztratil. To ale není totéž jako vědecký důkaz komunikace po smrti.
Psychologie může zkoumat samotný prožitek, jeho četnost, okolnosti a dopad na pozůstalé; nemůže z něj potvrdit existenci nadpřirozeného zdroje.
Hranice mezi vzpomínkou a „vzkazem“ je velmi osobní
Po smrti blízkého člověka totiž vztah v psychologickém smyslu nezmizí během pohřbu. Zůstávají společné rituály, věty, fotografie, místa, vůně i každodenní automatismy. Člověk může několik měsíců bezděčně očekávat, že uslyší klíč v zámku, že zazvoní telefon nebo že známá postava sedí na obvyklém místě.
Mozek pracuje s modelem člověka, který byl dlouhé roky pevnou součástí života, a jeho nepřítomnost se musí postupně naučit zahrnout do nové reality.
Možná právě proto jsou příběhy o znameních od zemřelých tak silné. Nejde pouze o otázku, zda existuje něco „na druhé straně“. Za každým podobným vyprávěním stojí člověk, kterému někdo zásadní chybí a jehož mysl se snaží tuto nepřítomnost pochopit. Věda dnes umí ukázat, že sny, hlasy, vůně nebo pocit blízkosti zemřelého nejsou mezi pozůstalými ničím mimořádným. Nedokáže však překročit hranici a prohlásit je za důkaz života po smrti. A možná ani nemusí. Pro člověka, který na jediný okamžik znovu uslyší hlas někoho, koho miloval, může totiž být nejsilnější právě to, že vzpomínka dokáže na několik sekund působit, jako by smrt neměla poslední slovo.
