Článek
První, kdo na blížící se změnu výrazně upozornil a otevřel téma širší veřejnosti, byl internetový magazín auto-mania.cz, který se dlouhodobě věnuje motoristické legislativě i jejím méně viditelným dopadům na běžné řidiče. Právě zde se poprvé objevilo varování, že nenápadná právní úprava může pro tisíce lidí znamenat velmi nepříjemné překvapení.
Na první pohled jde o technickou drobnost, kterou většina motoristů přehlíží.
Registrační značky uložené v depozitu se zdají být v bezpečí, schované v úředních skladech a chráněné razítkem státu. Jenže česká legislativa má dlouhou paměť a krátkou trpělivost zároveň.
Auto v depozitu dnes neznamená, že na něj můžete bezstarostně zapomenout. Vyřazení z provozu je sice dočasné, ale jen do okamžiku, kdy se z dočasnosti stane úřední věčnost. A právě tam se láme chleba.
Mnoho majitelů se domnívá, že dokud auto fyzicky existuje a papíry jsou v pořádku, je vše vyřešeno. Úřady však evidují především čas. A ten v případě depozitu běží neúprosně, bez ohledu na nostalgii, plány na renovaci nebo nedostatek času.
Právě čas se stal klíčovým faktorem změny, která začne naplno platit od března 2026. Od tohoto data získají úřady pravomoc likvidovat registrační značky, které zůstaly v depozitu déle než tři roky.
Tři roky ticha a pak konec plechu
Tříletá lhůta nevznikla náhodou. Stát se dlouhodobě potýká s přeplněnými sklady registračních značek, které patří k vozidlům dávno zapomenutým jejich vlastníky. V evidencích figurují auta, která už dávno nejezdí, neexistují nebo se rozpadla na náhradní díly.
ALA – jedna z posledních sérií vydaných v Praze. (poslední byla ALC…) v letech 1992–2001. Zdroj: Krokodyl / CC BY 2.5
Úřední realita je méně romantická než garážové sny. Každá uložená značka znamená evidenci, skladování a odpovědnost. A právě zde přichází na řadu rozhodnutí udělat za nečinnost vlastníků tlustou čáru. Pokud je vozidlo dočasně vyřazeno z provozu déle než 36 měsíců, může úřad registrační značky fyzicky zlikvidovat. Nejde o pokutu ani sankci, ale o administrativní tečku za neřešeným stavem.
Důležité je, že skartace se netýká auta jako takového, ale jeho identity v registru.
Vozidlo bez původní značky se při návratu do provozu stává z pohledu úřadu „novým případem“.
To znamená nové registrační značky, nové poplatky a ztrátu původního označení, které mohlo mít pro majitele osobní nebo sběratelskou hodnotu.
Co říká zákon a proč se nevyplatí spoléhat na ticho
Základní právní rámec vychází ze zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Právě tento zákon upravuje registraci, vyřazení i návrat vozidel do provozu.
Dočasné vyřazení vozidla z provozu řeší § 13 tohoto zákona, který stanovuje povinnosti vlastníka i lhůty, po které lze vozidlo v depozitu ponechat. Novela zákona zpřesnila, že dlouhodobě neřešené vyřazení není stav bez následků.
Navazující ustanovení § 13a pak dává správním orgánům možnost naložit s registračními značkami, pokud vlastník po zákonem stanovenou dobu neprojeví aktivní zájem o vozidlo.
Zjednodušeně řečeno: stát nebere značky jako památku, ale jako evidenční nástroj. A nástroj, který se nepoužívá, nemá důvod ležet roky v regálu.
Nejde přitom o zpětné trestání, ale o uplatnění pravidel, která v zákoně existují delší dobu, jen se dosud důsledně neuplatňovala.
Největší past: lidé čekají, až bude pozdě
Největším rizikem je pasivita. Řada lidí ani netuší, kdy přesně bylo jejich vozidlo dočasně vyřazeno. Datum v systému ale úřad zná velmi přesně.
Pokud majitel včas nepožádá o prodloužení vyřazení nebo neoznámí další záměr s vozidlem, přechází iniciativa na stranu úřadu. A ten už se neptá na plány ani sentiment. Značky se nevracejí, neschovávají ani nearchivují „pro jistotu“. Jakmile dojde ke skartaci, původní kombinace je definitivně pryč. To je zásadní zejména pro majitele starších, veteránských nebo sběratelských vozů, kde má původní značka často vyšší hodnotu než samotný plech.
Ironií celé situace je, že mnoho lidí se o hrozící ztrátě dozvídá až ve chvíli, kdy začne uvažovat o návratu auta na silnici. A to už bývá pozdě.
Úřední klid, motoristický šok
Z pohledu úřadů jde o logický krok ke zjednodušení evidence. Z pohledu motoristů však o studenou sprchu, která přichází bez velkého varování. Stát v tomto případě nehraje roli ochránce zapomenutých aut, ale správce databází. A databáze mají rády pořádek, nikoli dlouhodobé provizorium.
Kdo chce mít jistotu, že jeho registrační značka přežije, musí být aktivní. Zkontrolovat datum vyřazení, komunikovat s úřadem a nenechat auto zmizet v administrativním limbu.
Od března 2026 už nebude prostor pro výmluvy ani nostalgii. Depozit přestává být bezedným skladištěm a stává se časově omezenou čekárnou. A kdo v ní usne, může se probudit s novými značkami – a starými vzpomínkami, které skončily ve skartovačce.
Jedním z méně známých, ale přitom zásadních aspektů celé problematiky je skutečnost, že odpovědnost za hlídání lhůt leží výhradně na vlastníkovi vozidla, nikoli na úřadu. Veřejnost často mylně předpokládá, že správní orgán má povinnost vlastníka na blížící se konec lhůty upozornit, což však zákon neukládá. Úřad není povinen zasílat výzvy, připomínky ani informativní dopisy. Evidence běží automaticky v systému a rozhodující je datum dočasného vyřazení zaznamenané v registru vozidel. Pokud vlastník změní bydliště, e-mail nebo telefon, nemá to na běh lhůt žádný vliv. V praxi to znamená, že i lidé, kteří jsou přesvědčeni, že „se jim nikdo neozval“, mohou o značky přijít zcela legálně. Další málo známou skutečností je, že při skartaci registračních značek nedochází k žádnému správnímu řízení ve smyslu rozhodnutí, proti němuž by bylo možné se odvolat. Jde o interní úkon správního orgánu vyplývající přímo ze zákona. Vlastník se tak o zničení značek často dozví až zpětně. Právní obrana je v takovém případě prakticky nulová. Tento mechanismus je pro mnoho lidí překvapivý právě proto, že odporuje zažité představě o „úředním upozorňování“. Stát zde vystupuje nikoli jako partner, ale jako správce systému. A systém nečeká.
Dalším opomíjeným faktem je dopad na následný návrat vozidla do provozu, který bývá v praxi složitější, než si veřejnost uvědomuje. Pokud byly původní registrační značky zlikvidovány, vozidlo se při opětovné registraci posuzuje administrativně téměř jako nové, přestože technicky nové není. To znamená nové tabulky, nové osvědčení o registraci a často i nutnost doložit dokumenty, které majitel po letech už nemusí mít snadno k dispozici. U starších vozidel to může znamenat komplikace s doložením původu, technických údajů nebo shody identifikačních znaků. Veřejnost si často neuvědomuje, že ztráta značky může proces návratu auta na silnici výrazně prodloužit a prodražit. Zvlášť citelné je to u vozidel, která jsou dlouhodobě rozebraná nebo čekají na renovaci. Právě u těchto aut se často počítá s návratem až po několika letech. Administrativní realita však s těmito plány nepočítá.
Zákon nerozlišuje mezi zapomenutým vrakem a pečlivě uskladněným projektem. Pro úřad jsou to jen data v registru. A jakmile data „přesáhnou životnost“, následuje tichý, ale nevratný konec jejich úřední existence.
____________________________________________
Použité zdroje: auto-mania.cz, dále v textu použity tyto zdroje a citace:
🔹 Znění zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (nejpřehlednější a dostupné online):
➡️ Znění zákona č. 56/2001 Sb. na ZakonyProLidi.cz
🔹 Oficiální znění ve Sbírce zákonů (vládní publikace):
➡️ Zákon č. 56/2001 Sb. v E‑sbírce zákonů ČR
🔹 Alternativní online verze přehledně uspořádaná podle paragrafů:
➡️ Aktuální znění zákona č. 56/2001 Sb. v esipa.cz
