Článek
Původně to měl být příjemný letní den. Slunce, voda, osvěžení. Realita? Saunová výheň, 600 lidí na 400 metrech čtverečních a já – jediný idiot, který přišel bez žabek a ztratil orientaci mezi nafukovacími jednorožci.
Převlékl jsem se v kabince, která měla výhled do fronty na langoše. Když jsem vyšel, popletl jsem směr a omylem si sedl na cizí ručník. V tu chvíli na mě koukalo pět členů rodiny Novotných jako na vetřelce. Prý že „tam seděl děda“. Omluvil jsem se a utekl… i s jejich vodou, kterou jsem si omylem vzal, protože měla stejný uzávěr jako moje.
Rozhodl jsem se utéct do bazénu. Po cestě jsem šlápl do rozpuštěného nanuka, dvakrát se spálil o dlaždičku a na konci elegantně uklouzl. Přistál jsem těsně vedle plavčíka, který jen řekl: „To bude asi na mokré podmínky.“ A vrátil se k Instagramu.
Ve vodě jsem se konečně cítil volně. Asi dvě minuty! Než jsem zjistil, že plavu mezi hromadou dětí, které tam měly vodní aerobik. Instruktorka mě s úsměvem požádala, jestli bych se mohl přesunout. Já, dospělý muž, byl vykázán z bazénu pro děti. Jako v životě – ani tady pro mě nebylo místo.
Na závěr jsem se pokusil koupit si párek v rohlíku. Stál jsem 25 minut ve frontě, dostal tři kečupy do nosu a za mnou někdo šeptal: „Ten tam stojí od rána, ale furt je stejně rudej.“ Když jsem se vrátil ke svému ručníku, už tam někdo jiný seděl. Přísahám, nebyl jsem si jistý, jestli je to moje místo. Nebo život.
Odešel jsem spálený, vysušený, ponížený… ale s jednou myšlenkou: příště radši Netflix a větrák. Koupaliště je válka. A já jsem dezertér.
____________________
Použité zdroje:
Tento článek/glosa je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života. *
