Článek
51. díl - cíle
Každý národ je jiný – historicky, kulturně i jazykově. Proto nelze mechanicky vybírat jednotlivé prvky z různých vzdělávacích systémů a skládat je dohromady podle aktuální politické či ideové preference. Takový postup vede spíše k nekonzistentnímu „guláši“ než k funkčnímu systému. Vzdělávací soustava totiž není soubor izolovaných nástrojů, ale vnitřně provázaný celek, který musí respektovat dvě základní roviny: charakter jazyka a tradici vzdělávání.
Východiskem každého kurikula je jazyk. Jazyk není jen prostředek komunikace, ale struktura myšlení. Český jazyk je flexivní, významově jemně odstíněný a historicky spjatý s literární tradicí, která klade důraz na přesnost, na porozumění textu a schopnost interpretace. Je také silně ovlivněn latinskými a německými vzory. Z toho vyplývá i určité pojetí vzdělávání: důraz na čtení, práci s textem, systematické budování pojmů a postupné prohlubování porozumění. Přenos modelů z jazykově odlišných prostředí – například z anglosaského světa, kde dominuje analytická struktura jazyka a jiný vztah mezi slovem a významem – nemůže být bez úprav funkční. To, co v jednom systému podporuje porozumění, může v jiném vést k jeho oslabení.
Druhým pilířem je tradice. Český vzdělávací systém historicky vycházel z poměrně silného pojetí školy jako instituce předávající strukturované poznání. Od tereziánských reforem přes první republiku až po druhou polovinu 20. století existovala relativně jasná vazba mezi učivem, učebnicemi a hodnocením. Škola byla místem, kde se systematicky budoval obsah a systematicky se rozvíjelo porozumění – a teprve na tomto základě se rozvíjely dovednosti. Tato poskytovala stabilitu a srozumitelnost.
Po roce 1989 Česká republika otevřela svůj vzdělávací systém zahraničním vlivům. Kdo uměl anglicky, překládal, případně komunikoval se zahraničními návštěvami. ČR převzala zvláštní směs. V podstatě však rezignovala na svou vlastní vzdělávací tradici podezírajíce sebe samu, že vše do roku 1989 bylo špatně. Poté se pozvolna začal měnit jazyk, který se snažil vyjádřit nadšení ze svobody (viz texty NEMES - Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci ve vzdělávání). Převládly překlady z angličtiny: důraz na kompetence, individualizaci výuky, autonomii škol či formativní hodnocení.
Tyto prvky samy o sobě nejsou problematické; problém vzniká ve chvíli, kdy jsou implementovány bez pevného zakotvení v domácím kontextu. Výsledkem nebylo oslabení původního systému, ale jeho opuštění bez náhrady. Nebyl vytvořen nový, vnitřně konzistentní systém. Česká škola se uzavřela do vzdělávacích rámců, které si věší na zeď, stejně jako se kdysi věšela na nástěnky politická hesla. Školství tak postupně ztratilo svou obsahovou a odbornou jistotu a zdá se, že žádný z ministrů tento posun v jazyce nezaznamenal, strategie, koncepce a plány se přepisovaly, aniž se někdo zajímal, co se vlastně děje v základním a středním školství.
Vzdělávací systém nelze skládat z „nejlepších praktik“ bez ohledu na jejich kontext. Každý prvek má smysl pouze v rámci celku, z něhož pochází. Pokud tento celek chybí, jednotlivé prvky se dostávají do napětí a mohou si navzájem odporovat. V českém případě máme ukázkový příklad, který se bude jednou kriticky studovat - jak bylo možné, že došlo k ideologizaci terminologie? Zatím se zdá, že se jedná pouze český fenomén, který se váže na historické zkušenosti.
Řešení proto nespočívá v návratu do minulosti ani v nekritickém přebírání zahraničních modelů, ale v promyšlené syntéze. Ta musí vycházet z charakteru českého jazyka a z domácí tradice, a teprve na tomto základě selektivně přejímat to, co je přenositelné a funkční. Jinak hrozí, že vzdělávací systém definitivně ztratí svou vnitřní logiku – a místo rozvoje bude produkovat nejistotu, nesrozumitelnost a fragmentaci.
Zdroje:
https://skav.cz/wp-content/uploads/2013/12/ZASADY93.pdf
