Článek
50. díl - cíle
Po roce 1990 se ČR vrátila k 9ti leté základní škole, zároveň obnovila 8letá gymnázia (od 5. třídy), později zavedla i 6letá gymnázia (od 7. třídy). Vznikl systém, který sice oficiálně preferuje dlouhý společný základ (9 let), ale provádí fakticky ranou selekci (v 11ti a 13ti letech). Vznikla tak dvojí logika - logika rovnosti (9letá ZŠ) vs. logika selekce (víceletá gymnázia) - tyto dvě logiky se dlouhodobě střetávají a dodnes s tím bojujeme.
Politicky se deklaruje společné vzdělávání do 15 let, v realitě však odchází silnější žáci v 11 a 13 letech na gymnázia. To vede k prudkému oslabení základní školy. Odchází studijně silní, často i sociálně silnější žáci. ZŠ ztrácí tahouny, heterogenitu, stabilitu.
Tradicí je nám nejblíže Rakousko. Srovnání:
Délka společného základu - ČR: formálně 9 let, Rakousko: 4 roky.
Selekce - ČR: skrytá (11, 13), otevřená (10).
Gymnázium ČR (4, 6, 8 leté), Rakousko 8 let (jedna struktura).
Není proto překvapením, že kombinací exklusivního a inklusivního přístupu si ČR velmi oslabila konzistenci školního systému. Rakousko je sice selektivní, ale konzistentní. Pozdější přestupy jsou sice možné, ale jen nejlepším studentům a s doporučením.
ČR chce být inkluzivní, ale zároveň vytvořila tvrdou selekci. Když přidáme děti navštěvující normální ZŠ díky inkluzi, je v mnoha případech většině dětí znemožněno dosáhnout alespoň minimálního společného základu.
Historicky byla volba devítileté základní školy motivována několika faktory. Zaprvé šlo o snahu prodloužit období společného vzdělávání a tím posílit rovnost šancí. Zadruhé se vycházelo z vývojové psychologie: patnáctiletý žák je obecně považován za zralejší pro rozhodování o další vzdělávací a profesní dráze než žák čtrnáctiletý či mladší. Za třetí hrálo roli mezinárodní srovnání, neboť devítiletá povinná docházka odpovídá evropskému standardu, byť zdaleka nikoli nutně ve formě jednotné základní školy. Za čtvrté se předpokládalo, že existence devátého ročníku omezí odliv žáků do víceletých gymnázií a stabilizuje základní školy jako instituce poskytující společné vzdělání pro většinu populace. Tento poslední předpoklad se však naplnil pouze částečně.
Při srovnání s evropskými systémy se ukazuje, že český model představuje jednu z variant dlouhého společného vzdělávání, avšak nikoli jediný. Rakousko a Německo naopak uplatňují model velmi rané diferenciace: společná „základní škola“ (Volksschule, Grundschule) trvá zpravidla pouze čtyři roky, po nichž dochází k rozdělení žáků do různých typů škol podle studijních předpokladů. Tento model je silně propojen s trhem práce, zejména prostřednictvím duálního systému odborného vzdělávání, a klade důraz na praktickou orientaci části žáků již od útlého věku. Jeho výhodou je relativně jasná návaznost mezi školou a profesní dráhou, nevýhodou pak vysoká míra sociální selekce a obtížná prostupnost mezi jednotlivými větvemi.
Francie představuje opačný pól. Ačkoli základní škola v užším smyslu trvá pouze pět let, následující čtyřleté „collège“ vytváří jednotný nižší sekundární stupeň, v němž zůstávají všichni žáci pohromadě až do patnácti let. Teprve poté dochází k diferenciaci na všeobecné, technické a odborné lyceum. Francouzský systém je vysoce centralizovaný, kurikulum je detailně určeno státem a návaznost mezi stupni je relativně pevná. V tomto smyslu je funkčně blízký českému devítiletému modelu, avšak s výrazně silnější kurikulární oporou.
Anglie a Polsko pak představují dvě odlišné cesty mezi těmito póly. Anglie rozděluje vzdělávání na šestiletou primární a následnou sekundární školu, přičemž klíčové národní testování probíhá v několika „key stages“. Systém je silně orientován na měření výkonu a odpovědnost škol, ale selekce na akademické a neakademické dráhy je méně rigidní než v německém prostoru. Polsko po reformě v roce 2019 přešlo na osmiletou základní školu s celostátní zkouškou na jejím konci, která rozhoduje o přijetí na střední školu. V tomto ohledu se polský model podobá českému, avšak s kratším společným základem a silnějším důrazem na závěrečnou zkoušku.
Z těchto srovnání vyplývá, že délka základního vzdělávání sama o sobě neurčuje kvalitu systému. Rozhodující je, kdy dochází k selekci, jak je nastavena návaznost na střední vzdělávání a především jaké kurikulum tvoří společný základ. Český devítiletý model má potenciál poskytovat stabilní a relativně spravedlivý rámec, neboť oddaluje rozhodování o vzdělávací dráze do věku, kdy jsou rozdíly mezi žáky méně determinovány rodinným zázemím. Tento potenciál je však oslabován dvěma faktory: existencí víceletých gymnázií, která zavádějí ranou selekci, a absencí osnov, resp. nejasností RVP ZV, který komplikuje téměř vše, především výuku a hodnocení.
Návaznost na střední vzdělávání proto zůstává slabým místem českého systému. Přechod ze základní na střední školu je do značné míry založen na jednorázovém výkonu v přijímacích zkouškách, jejichž vztah ke skutečnému obsahu vzdělávání není vždy zřejmý. Chybí jasně definovaný řetězec „osnovy – standardy – testování“, který by umožnil nejen spravedlivý výběr, ale i srozumitelnou interpretaci výsledků. V důsledku toho se testování stává spíše nástrojem selekce, než ověřováním zvládnutí společného základu.
