Článek
14. díl - přesahy
Gadamer však tvrdí, že člověk nikdy nepřistupuje ke světu „bez předpokladů“. Každé porozumění je vždy před-porozuměním. Člověk rozumí světu skrze jazyk, tradici, zkušenost, vlastní životní příběh, historickou situaci.
Proto Gadamer mluví o „předsudcích jako podmínkách porozumění“. Bez určitého předběžného horizontu očekávání bychom nerozuměli vůbec ničemu. Zároveň ale Gadamer neobhajuje slepé lpění na předsudcích. Skutečné porozumění vzniká naopak tehdy, když své předporozumění vystavíme dialogu se skutečností, textem nebo druhým člověkem. Hermeneutika tedy není odstranění předsudků, ale jejich reflexe. Člověk musí připustit možnost, že svět je jiný, než si původně myslel.
Právě zde je možné velmi přesně pochopit část současných školských reforem. Mnoho reformátorů školství vyrůstalo v pozdně socialistické škole, kterou bylo možné sice označit také jako autoritativní, frontální, známkující, založenou na memorování, někdy necitlivou, někdy bez dialogu, nezdůrazňující individualitu žáka, ale zpětně nebylo objektivně zhodnocena také efektivnost, systematičnost, komplexnost, tradice školství, která zdaleka přesahovala individuální zkušenost jednoho žáka, resp. učitele. V počátku 90. let se nikdo nenamáhal ověřit, že školství sice mělo socialistický nátěr, ale v podstatě navazovalo na nejlepší německé a rakouské tradice. Velmi se tehdy spěchalo - rychle odstranit nátěr, rozbourat strukturu a obsah. Byl dodán pouze nový ideologický nátěr, jinak jsme se v mnoha ohledech dostali do bodu nula.
Ano, zkušenost mnoha lidí byla v socialistickém školství autenticky negativní, mnoho lidí však mělo pozitivní zkušenost. Jenže zde nastává přesně ten problém, který Gadamer popisuje: osobní zkušenost lidí s negativní zkušeností byla zobecněna do podoby hermeneutického předsudku.
Vznikl implicitní řetězec: socialistická škola byla špatná, socialistická škola měla osnovy, autoritu a systematičnost, proto jsou osnovy, autorita a systematičnost samy o sobě špatné a dnešní škola musí být osvobozena od „staré školy“.
Jenže tento závěr není založen na výzkumu, nejedná se o neutrální poznání. Je to interpretace vycházející z určité životní zkušenosti. Reformátoři často nepřiznávají, že jejich obraz školy je historicky a emocionálně podmíněný. Gadamerovsky řečeno: jejich vlastní předsudek se vydává za objektivní pravdu.
Proto část reformního diskurzu automaticky spojuje frontální výuku s totalitou, osnovy s autoritářstvím, znalosti s memorováním, klasifikaci s útlakem, disciplínu s represí.
Jenže stejné prvky existují i v demokratických a vysoce výkonných vzdělávacích systémech: ve Finsku, v Rakousku, v Singapuru, v části britského systému, u nás na klasických gymnáziích, po kterých je tak obrovská poptávka.
Rozhodující není existence osnov nebo autority, ale způsob jejich používání.
Zajímavé je, že sami reformátoři často velmi otevřeně popisují vlastní negativní školní zkušenost jako motivaci ke změně systému. To je legitimní — problém nastává ve chvíli, kdy se osobní zkušenost začne vydávat za univerzální diagnózu celé reality.
V zahraniční debatě se to objevuje opakovaně. Kritici reformního hnutí upozorňují, že část reforem byla poháněna spíše emocionální reakcí na „starou školu“ než empirickým ověřením důsledků. Například Diane Ravitch po letech kritizovala americké reformní hnutí založené na představě „disrupce“ a neustálé změny školství. Podobně část britské debaty dnes kritizuje reformní tendence, které automaticky spojovaly tradiční výuku s útlakem a progresivní model s emancipací, aniž by se dostatečně sledovaly dlouhodobé výsledky.
Hermeneutický problém je tedy hlubší: současné reformy často nejsou jen technickou změnou školství, ale kulturním a generačním vyrovnáváním se s minulostí.
A právě zde je Gadamer mimořádně aktuální: člověk nikdy nevychází z „čistého rozumu“, ale ze svého historického horizontu, který je podmíněn individuální zkušeností, která však není reflektována, nýbrž často nevědomě objetivizovaná. Skutečné porozumění vzniká teprve tehdy, když si člověk vlastní horizont uvědomí a připustí, že jeho zkušenost není univerzální normou reality.
Zdroj:
Gadamer, H.- G.: Pravda a metoda I. (2020, původně německy 1960)
