Článek
13. díl - přesahy
Veškeré poznání, ať jsou jeho cesty a směry jakkoli rozmanité, spočívá koneckonců v podřízenosti mnohosti jevů jednotě „zásadního důvodu“. Jednotlivé nemá setrvávat jako jednotlivé, ale má se začlenit do kontextu, v němž se bude jevit jako článek nějaké „struktury“, ať již logické, teleologické nebo kauzální.
Na tento podstatný cíl: na začlenění zvláštního do univerzální formy zákona či uspořádání, je poznání i nadále bytostně orientováno. Avšak vedle této formy intelektuální syntézy, která se zobrazuje a projevuje v systému vědeckých pojmů, nacházejí se v celku duchovního života ještě jiné formy způsoby utváření.
Také ony se dají označit jako určité způsoby „objektivizace“, tj. jako prostředek, jak povýšit individuální na obecně platné. Tento cíl obecné platnosti dosahují však zcela jinou cestou než cestou logického pojmu a logického zákona.
Každá opravdu základní duchovní funkce má s poznáním společný jeden rozhodující rys, že totiž obsahuje původní tvořivou a nikoli jenom napodobovací sílu. Nevyjadřuje pouze pasivně něco daného, ale obsahuje samotnou energii ducha, jejímž prostřednictvím prostý výskyt jevů nabývá určitého „významu“, specifického ideálního obsahu.
To platí pro umění právě tak jako pro poznání, pro mýtus právě jako pro náboženství. Ony všechny žijí ve zvláštních světech obrazů, v nichž se empirická danost prostě nezrcadlí, nýbrž ony spíše tyto světy vytvářejí podle samostatného principu.
