Článek
12. díl - přesahy
Roky, možná desetiletí slýcháme od reformátorů, že ve škole jednadvacátého století se nesmí memorovat. Je nemístné, abychom děti trýznili informacemi, které v reálném životě neuplatní. Možná je právě toto příklad chytré hlouposti.
Argument působí přesvědčivě – až na to, že člověk, který se o něj opírá, pokládá těžiště na to, co není podstatné. Že něco není podstatné, neznamená, že to není pravdivé. Jistěže děti mnoho informací nikdy neuplatní. Jenže co když se tyto informace neučí proto, aby je někdy v budoucnosti uplatnily? Co když tkví hlavní smysl memorování nikoli v tom, že dokážeme vyjmenovat nejvyšší hory, ale v kultivaci pamatování samého? Jak jinak vycvičit paměť než tím, že se učíme zpaměti?
Možná to platí obecněji. Míváme za to, že stěžejní jsou informace, jejich zpracování, vyhodnocení, katalogizování. Nejspíš se v tom mýlíme stejně jako lidé brojící proti memorování. Ve skutečnosti nejde o data, aspoň ne výlučně o ně. Mnohem spíše jde o otázky, které nám data generují. Jsou správně položené? Jsou podstatné? Neexistují podstatnější?
Snad je toto důvod, proč může být společnost, kterou nazýváme „informační“, relativně hloupá. Ocitáme se ve vleku informací, aniž rozumíme jejich zdroji, tedy otázkám, které stojí v pozadí těchto informací. Svobodný a znalý je ten, kdo zná nejen informaci, ale rozumí i otázce, na níž je odpovědí – a mocný ten, kdo otázku umí změnit.
