Článek
11. díl - horizonty
Německý filosof Peter Trawny (1964) se v knihách o lásce, pravdě a nenávisti vrací k klasickým filosofickým otázkám, ale rovněž zpochybňuje předpoklad, že filosofii lze bez dalšího považovat za lásku k moudrosti.
Matějčková: Tvrdíte: „Člověk jednadvacátého století vzešel z dějin osvobozování.“ Je-li to pravda, je pro nás, moderní lidi, kteří si tak ceníme své svobody, láska v lepším případě čímsi nedostižným, v horším – když už na lásku dojde – násilím …
Trawny: Ale podle mě tomu tak je. V moderně pohlížíme na člověka jako na soběstačnou bytost. Vepsalo se to do filosofie, politiky, morálky. Jenže když milujeme, nejsme soběstační. Proto se nám v lásce moc nedaří, a proto se připojuji k větě Theodora Adorna: „Každý člověk – bez výjimky každý člověk – se dnes cítí nedostatečně milován, protože každý člověk umí jen nedostatečně milovat.“ Mám za to, že tato neschopnost souvisí s důrazem na autonomii. Láska nemůže stát na nezávislosti. Když milujeme, cítíme slabost, zranitelnost, strach, závislost. Nepopírám důležitost autonomie, ta je stěžejní především v morálce a politice. Ale v mileneckém vztahu nemá své místo. A pakliže někdo staví vztah na autonomii, dospívá v lepším případě ke karikatuře vztahu.
Matějčková: Říkáte, že demokracie čelí dvěma nebezpečím: na jedné straně hledisku, že vše je názor, a na druhé straně nároku, že politika je založená na pravdě.
Trawny: Přesně tak, hledání pravdy je vždy rozlišováním a částečným překonáváním názorů směrem k pravdě. To však předpokládá pluralitu. A naopak platí, že každá pravda je podmíněná názorem.
Matějčková: Moc je nedílnou součástí toho, co nazýváte naturalistickým obratem. Ten započal v 19. století, ale jeho působení zakoušíme dodnes. Píšete: „Kapitalismus, jehož status je nezpochybněný, je jen novou podobou tohoto obratu. Jeho biologickou buňkou je člověk se svou touhou uspět.“
Trawny: Ano, jsem přesvědčen, že něco podobného, co je dědictvím třetí říše, co však sahá až do moderního osvícenství, nebylo v roce 1945 odbouráno. Že se projevy dnes liší, je jasné. Ale nelze jednoduše tvrdit, že boj o přežití je nacionálněsocialistická idea, která je dnes bezvýznamná. Boj je ústřední metafora, kterou užíváme pro porozumění moderní společenské dynamice. Jenže boj plodí poražené a s porážkou vzniká nenávist. Vezměte si vzdělávací systém. Již na úrovni základní školy se předběžně rozhoduje o tom, kdo půjde na jaký typ střední školy, kdo na univerzitu. I zde se objevuje naturalistický prvek. Předpokládá se, že ne každý má potřebné předpoklady, potřebnou „inteligenci“ k tomu, aby podal výkon. Jak problematický je pojem inteligence, je už dobře známé. Přirozeně pak nemůžeme hovořit o rovných příležitostech. Inteligenci odměňujeme, neinteligenci trestáme.
Matějčková: knihu neuzavíráte vlastními slovy. Citujete z korespondence Franze Kafky: „Když stojíš přede mnou a díváš se na mne, co Ty víš o bolestech, které jsou ve mně, a co já vím o těch Tvých. (…) Už proto bychom my lidé měli stát jeden před druhým v takové vzájemné úctě, tak zamyšlení, tak milující, jako před vchodem do pekla.“ To je krásná pasáž, ale mě překvapila. Znamená to, že jedinou, nebo spíš nejdůležitější odpovědí na nenávist, která je politicky podněcována, která je součástí konkrétního systému, je má schopnost cítit s druhým, vlastně být schopna milosrdenství? Jako byste říkal: Nečekejte na společenské řešení, sami se osvobozujte od vlastní nenávisti…
Trawny: Ano, mám za to, že vlídnost není společenský jev, ale individuální volba, kterou musí každý učinit sám za sebe a o níž by pak hlavně neměl ztrácet mnoho slov. Jsme raněné, omezené bytosti a tato vstřícnost vůči druhému je naší jedinou nadějí. Ve světě, v němž je možný Hitler, ve světě, kde nadále mohutně působí zmíněný naturalismus, ve společnosti, která se jednoduše smířila s tím, že tu máme poražené a vítěze, je tenhle úryvek z Kafky doslova záchranným kruhem.
Zdroj:
Tereza Matějčková: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, 2024.
