Článek
U lavice dítě stálo,
do tabletu hledělo.
„Odpovídej, nezdržuj se!“
z monitoru zaznělo.
Bylo by ti lépe, dítě,
kdybys vůbec nežilo?
Cítilo jsi deprese,
kdyžs v lavici sedělo?
Poledne v tom okamžení,
žilou dětem test upouští:
stát chce znát tvé city,
systém data propouští.
„Jak se cítíš? Máš dost přátel?
Spáváš dobře za noci?
Míváš někdy splín a smutek,
umí ti kdos pomoci?“
„Míváš strach a úzkosti?
Cítíš někdy beznaděj?
Poctivě nám odpovídej!
Komu? Radši nehádej.“
Dítě kliká myškou přesně,
ani neví, co se děje.
„Jaké doma máte věci?
Jak žijete? Řekni přeci.“
A tak běží formulář,
všechno tiše posbírá.
Kdesi v dálce úředník
nové grafy otvírá.
Žák jen slyší: druhá - třetí -
myslíš na smrt, matku máš?
Systém padá, žák se hroutí.
„Co nám, dítě, ještě dáš?“
Není slyšet skřípot dveří,
ani kroky Polednice.
Jen se zvolna rozsvěcují
další řádky v statistice.
A kde kdysi byla bázeň
je dnes wellbeing lázeň.
Bez přízraku, temných sil,
testujeme neznámý cíl.
Táta přijde. Máma čte si,
co se vlastně v škole stalo.
Nejvíc ze všeho je děsí,
jak málo toho dítě znalo.
